Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O ztracenosti, lehkosti a věčnosti daleko na severu

    Nu ano. Tak jsem byl zas dva měsíce ve Švédsku – to kvůli Turandot – ano, jako už šest roků před tím. Když mi to cca před dvěma lety volal ředitel DILIA – jestli do toho jdu – řekl jsem, co je to za blbost – po šesti letech vracet se k té stejné inscenaci – to je snad divné, ne – ale on mi řekl, že se to tak v Evropě dělá – že to není nic zvláštního – v operním světě – abych hlavně hleděl říct ano – tak jsem to i řekl. Ale to jsem si dal! Pořád se mě pak někdo ptal, co jest to za perverzi – po tolika letech jít to stejné zkoušet odznova – a já bezděky myslel na to, jak loni na jaře volali mi z Národního, že chtějí takto znovuobnovit Toscu, týden že na to bude zkoušení – a já chvějivým hlasem trval na dnech čtnácti, dostal nakonec osm – a byl za to rád. To Švédové úplně jiní jsou krasoplavci – pěkně touží užít si Tvorby – naplánovali reinkarnaci Turandot na sedm a půl týdne – měsíc před tím už byly korepetice!

    Morávek Turandot

    Vladimír Morávek zkouší v Göteborgu Pucciniho Turandot FOTO ARCHIV VLADIMÍRA MORÁVKA

    Hned první den sešli se ti, co v tom hráli, i ti, co nehráli, v obrovském sále, na stěnách visely všude fotografie z minula a laskonky byly a šampaňské a projekce a paní intendantka mluvila o legendárním počinu zpřed šesti let a já stál a překotně na pozadí těch projekcí něco říkal o osudu a o tom, jak nakonec jedinou nezpochybnitelnou povinností jednoho je mít někoho rád víc než sebe – a o tom, že minule byla ta naše Turandot Smrtí za úsvitu, tentokrát že bude spíše Ztraceností a Nesnesitelnou lehkostí nedůvěry v cokoli. A protože hlavní představitelka – paní Francesca Patané – byla Italka, překládalo se to všechno z té mé zajíkavé češtiny rovnou do angličtiny – Švédové bez problému v anglicky artikulovaném minovém poli významů dělali salta mortale – rozuměli, co jest to zachvívání smyslu i tetelivost vichřičného obrazu. Anebo alespoň dělali, že rozumí…

    Nakonec jsme společně pronikli na jeden z nejvýstřednějších banketů našeho života – jedly se tam neuvěřitelné mořské potvory, a když to celé skončilo – ukázalo se, že účet jest v podstatě ve výši součtu všech našich honorářů.

    Ale nejkrásnější na té první zkoušce nebyly doširoka otevřené oči nováčků, co líbilo se jim, kterak tvrdím, že prostřednictvím této trochu manýristické opery pohovořit lze o Věčnosti, nejhezčí byli staří psi, co třicetkrát už v tom hráli – stejně seděli s zorničkama rozšířenýma, poslouchali koncentrovaně – a já mluvil v dlouhatánských souvětích – souvětí překládala se jednak do té angličtiny, jednak do švédštiny – to zas pro změnu kvůli dětskému sboru, co tuze podstatný má v Turandot zástoj – ztvárňuje Nevinnost a Nad ránem podezření, že nic pevného není kromě Svitu hvězd – a úplně bílé paní překladatelky nehnuly ani brvou, překládaly dětem o Tajemství a Mihotání, děti s rozšířenýma zorničkama poslouchaly, nerozuměly ani zbla – stejně byly tak nějak evropsky významně hodné.

    A pak jsme krok za krokem začali to secvičovat od začátku – a všichni byli za tu povlovnost vděčni – zkoušky trvaly osm hodin denně a já popravdě někdy byl trochu už unavený – chtěl tu a tam vzít něco hopem, skončit před pátou, oni to ale nedovolili – výkvěti, pořád dokola chtělo se jim rozebírat sémiotiku mizanscény při vyslovení slova Touha a Věčnost a Bůh, následkem čehož dámy překladatelky dost často po zkoušce netrefily do dveří a já pořád dokola psal nějaké maily, po někom chtěl, aby dorazil na premiéru – vypisoval, jak to letí přes Vídeň a jak přes Berlín. A po nocích četl jsem a četl – ponejvíc v Čapkovi – to proto, že na jaře budeme na Provázku zkoušet Z normálního života normálního hmyzu – celá inscenace má být o pinožení a o otravování se malými jedy, o natírání si křídel blankytnými krémy pořád dokola. A zatím někde hrozně podstatné věci vyslovuje Ten, co to všechno zří a hlava mu hoří a stesk v srdci je na chcípnutí, kudlanky zpívají, chrobáci brousí, hlemýždi smrdí do ticha.

    A tak jsem tedy celé dny a týdny profilosofoval – vedl pořád nějaké ty své řeči o neschopnosti moderního Evropana dotknout se Podstatného a Fransesca, jež na úvod mi řekla, že to už zpívala dvěstěkrát různě po Evropě a že všechny odpovědi ví dříve, než já jen zformuluji otázku, překvapeně přistupovala na věci, na které dotud přistoupit nenapadlo ji, a Tomas Lind, co hrál Kalafa, trpělivě mi vysvětloval, jak bylo co vyřešeno v té původní inscenaci – taktně upozorňoval, že jest to v jistém rozporu s tím, jak to nyní vedem – a já říkal – prosím, ať to tedy tak je – v jistém rozporu – nemá přec cenu oblékat pyžamo po mrtvém – ať nic není pevné, nic diktátem – ať jest to naše setkání Tvorbou. Ať jest to dotýkání Tajemství. A oni mi všichni řekli: Dobře. Tak.

    A nejkrásnější byla Charlotta Larsson – ta, co hrála Liu – otrokyni, jež v oné poslední Pucciniho opeře jediná ztratí úplně vše – na závěr odmění ji Věčnost – mocně zářily jí oči, kdykoli mluvil jsem o tom, co má být čím v té naší inscenaci – vždy přitakala tak, že musel jsem opakovaně myslet na Pavlu Tomicovou, jak jsem ji dávno – předávno vyprávěl, že mohla by být Maryšou, že Julií, že Kotrlou – připadal si u toho vysoký a štíhlý – formuloval jak utržený z řetězu. A ona přitakala a nepochybovala o ničem – obrovskou měla pak následkem toho sílu. Tak úplně stejné bylo to najednou s touto Charlottou Larsson – ta taky někdy plakala a já do toho pořád měl nějaké připomínky – o výšce gesta, o podtextu toho kterého doteku, o nesmělosti uhýbavého pohledu – a ona zajíkala se nadšením – takovými detaily že ji obtěžuji – chtěla, ať ty připomínky říkám pořád dokola.

    A pak byla premiéra a dopadla slavně, přeslavně – tleskalo se a křičelo se a publikum stálo dřív než představení skončilo a my připadali si jak významní pracovníci na poli evropské kultury, sešli se na zadním jevišti a Sylva Hanáková otevřela hrozně drahé šampaňské a Martin Chocholoušek připustil, že to byl triumf a já pořád někomu líbal ruku, napřed Sylvě, pak sólistkám, nakonec přešel i na sbor – to jsem ale přehnal – jest členek pěveckého sboru kolem sedmdesáti, když políbíte ruku sopránům, nelze dobře ignorovat alty. Nakonec jsme společně s deseti Bruntaláky a se Sylvou i s Martinem pronikli na jeden z nejvýstřednějších banketů našeho života – jedly se tam neuvěřitelné mořské potvory, obsluhovali čínští číšníci a když to celé skončilo – ukázalo se, že účet jest v podstatě ve výši součtu všech našich honorářů – tak to pak chtěl každý v panice platit za každého – jen aby ten druhý nebrečel – aby pak v závěru zjistilo se, že za někoho platili jsme někteří i čtyřikrát – pročež pak Tomáš Mozga musel koupit své nejdražší k Vánocům propisku – na nic většího neměl peníze. Ona mu to ale odpustila – je hodná. A já byl šťastný a vyznamenaný, těšil se hrozně moc domů – zkoušet Betlém od Pitínského – a byl za ten podzim daleko na severu vděčný Osudu.


    Komentáře k článku: O ztracenosti, lehkosti a věčnosti daleko na severu

    1. stasta

      Profilový obrázek

      Vlado.
      Děkuji za úžasnou podívanou a neopakovatelný zážitek. Dodnes čerpáme tu úžasnou energii.
      Díky.
      Stasta

      04.09.2014 (21.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,