Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O setkávání a slavení

    Jiří Suchý začíná nový dokument o sobě a Semaforu ranním pohledem do zrcadla – prý si v mládí neuměl představit, jak bude vypadat starý. Myslím, že lidská tvář vypadá celý život stejně, pokud nespadneme z kola nosem rovnou na patník. Jen se trochu mění proporce a přibývají vrásky coby stopy života. Takové sluší. I Jiřímu Suchému. Dovolte mu touto cestou k jeho pětaosmdesátinám popřát.

    Oslavil je v divadle třemi koncerty pod patronací neziskové organizace Zámek Liteň. Ta totiž vyprodukovala onen dokument Moje souboje a boje. Úhledně moderoval Jiří Vejvoda, jen, myslím, měl na jevišti Semaforu dřív promluvit o oslavenci než o Jarmile Novotné, o Zámku Liteň a o festivalu Zlatá Praha, který zrovna končil. Ani liteňské reklamní panely Semaforu neslušely. Holt žijeme v marketingové době.

    Jubilující Jiří Suchý potvrdil banální pravdu, že divadlo je především setkáváním. Tím vzácnějším, s čím vzácnějším člověkem se setkáme. Tohle setkání nezapomenu! Také bych raději, kdyby se Suchý nepostavil s komunistickými kádry do jedné fronty na státní vyznamenání od Miloše Zemana. Ale přišlo mi to v té chvíli malicherné.

    Vzpomínáme v těchto dnech ještě jednoho významného jubilanta. Mám radost, že nedožité osmdesátiny Václava Havla slaví Divadlo Husa na provázku divadelně obžernými oslavami. Že se přidalo Národní divadlo. Že přijedou divadelníci z Kyjeva, z Polska – protože nebezpečím návratu starých pořádků trpí celá východní Evropa. A že se 5. října sešli lidé na Václavském náměstí i jinde po Česku připomenout si Havla a podpořit jeho vizi občanské společnosti. Tu, kterou mnozí odmítají jako nepraktickou, a vzhlíží k Miloši Zemanovi a ke starým pořádkům, tleskají mu za zpochybňování demokratických ideálů, dokonce za nerespektování soudního rozsudku! Jenže nezačalo to už za prezidenta Havla? Kdy se divoce privatizovalo? Kdy Klaus se Zemanem opoziční smlouvou proměnili vládu na silové prosazování svých zájmů? Havel tomu nezabránil, a je jedno proč, vrátit se to nedá.

    Pro mě bylo vrcholem oslav opakování televizních Hovorů Václava Moravce z 1. října 2006, v nichž debatoval s už exprezidentem Havlem k jeho sedmdesátinám. Ten nemoralizoval, nepoučoval, jen charakterizoval, co se podle něj ve společnosti děje. Připouštěl svůj díl viny na tom, co se nepovedlo. A občas odpověděl: nevím. Moudré povídání. Státnické, žádné vyprázdněné slovní průjmy typické pro současnost. Byly slyšet i před vzpomínkovým koncertem České filharmonie, havlovsky tam promluvil jen Petr Pithart. Havel už tehdy věděl, že jsou lidé čím dál nespokojenější a naštvaní na intelektuály, kteří to spustili. Že většina lidí netouží po ideálech, ale po režimu, který se o ně postará.

    Havlovo výročí nutí hledat odpověď na otázku, proč tomu tak je. Co se stalo, že lidé odmítli kriticky uvažující občanskou společnost a jdou za plytkými sliby. Nedávno se volilo za třicet korun u lékaře, nyní už jen za pětikorunovou koblihu. Oficiální oslavy osmdesátin Havla se změnily ve státnickou povinnost, Zeman jel raději navštívit voliče Jihomoravského kraje. Pojmenovali jsme plácek u Národního divadla, symbol normalizační urbanistiky, Havlovým náměstím.

    Havlův rozhovor s Moravcem vysílala ČT o půlnoci, právem nečekala vysokou sledovanost. Podle čeho jiného sestavovat program vysílání, že?

    02-komiks-rutova_fmt


    Komentáře k článku: O setkávání a slavení

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,