Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O poslušné lokajské společnosti (IV) František Pavlíček: Čtení z října 1989

    Splátka dluhu Vlastě Chramostové

    Se zákazem her se čeští dramatici vyrovnávali různě – například u Václava Havla to vypadá, že se mu ztrátu živého kontaktu autora s divadlem, o kterém mluvíte, překlenout podařilo…

    Možnost vidět inscenace svých her chyběla i Havlovi, proto se také uskutečnilo představení Žebrácké opery v Horních Počernicích. A proto píše tak podrobný poznámkový aparát, který některé režiséry rozčiluje. Jako pojistku k tomu, aby mu nezahráli něco jiného. Jednou z mála příležitostí, kdy se mohl osobně zúčastnit nastudování svého textu, byla nahrávka Audience, v níž si zahrál s Pavlem Landovským v režii Luboše Pistoria. Vznikla dokonalá, nádherná nahrávka a Audience je vůbec jedna z nejlepších českých aktovek, které znám.

    Vlasta Chramostová v monodramatu Dávno, dávno již tomu aneb o Pohřbívání v Čechách. Snímek ze záznamu představení, které v roce 1983 pořídil Stanislav Milota FOTO ČESKÁ TELEVIZE

    Pár vašich her se nicméně na začátku sedmdesátých let ještě na scéně objevilo, byť již ne pod vaším jménem.

    Zevrubně jsem adaptoval Šamberkovo Jedenácté přikázání (Nezapřeš nikdy ženy své), které se pod jménem mé kolegyně Heleny Šimáčkové hrálo v Divadle Komedie, a pak jsem zdramatizoval jednoho Maupassanta (Salon paní Tellierové) pro Realistické divadlo. Obě to ale byly takové divácké, hodně tradiční hry. A pak jsem napsal pár textů pro loutkové divadlo.

    Bytové divadlo Vlasty Chramostové, kde jste se objevil jako jeden z autorů, vám asi naopak přineslo zážitky hodně netradiční…

    Vzniklo v roce 1976 a myslím, že původně ani nebylo míněno jako politický protest. Vlasta Chramostová se v době, kdy ji zbavili možnosti hrát divadlo, prostě chtěla vyjádřit jako svobodná divadelní bytost bez omezování, povolování nebo zakazování. Dnes si těžko umíte představit, jak nás tam v bytě u Muzea sedí padesát a najednou se ozve bušení na dveře a schody jsou plné policajtů. Po jednom představení v zimě rozvezli diváky bez pořádného oblečení daleko za Prahu, až někam do lesa u Jičína. A zvláštní dojemnou atmosféru měl večer, kdy Vlasta hrála pro ženy těch, kteří byli ve vězení.

    Jak Bytové divadlo začínalo?

    První premiérou byl průřez vzpomínkami Jaroslava Seiferta Všechny krásy světa připravený k jeho pětasedmdesátinám. Pan Seifert byl nemocný, a tak se nemohl zúčastnit, ale mezi diváky byl například pan profesor Patočka. Podnícena ohlasem seifertovského večera připravila Vlasta o rok později Appelplatz II, což byla její koláž textů od různých autorů. Použila v ní pasáže z Cyrana a představení končilo výňatky z řečí před soudem, který tehdy soudil Havla, Lederera, Ornesta a mě.

    Druhá premiéra inspirovala Pavla Kohouta k úpravě Macbetha, kde zachoval jen Macbetha a Lady Macbeth a do třech dalších rolí sevřel všechny ostatní figury tak, aby se celá tragédie dala sehrát v jednom bytě za hodinu a tři čtvrtě. Macbetha hrál Pavel Landovský, Lady Macbeth Vlasta Chramostová, další role Pavel Kohout a jeho dcera Tereza a zajímavě se v představení uplatnil Vlastimil Třešňák, který hrál na kytaru scénickou hudbu a zpíval tam i některé Shakespearovy sonety.

    Po Pavlu Kohoutovi jste další hru napsal vy.

    V téže době mě Vlasta Chramostová požádala o text, který jsem jí léta sliboval. Měl jsem vůči ní dluh velké role jako její bývalý divadelní ředitel. Nejdřív jsem váhal, jestli pro ni nemám napsat příběh Elišky Zöllnerové, ale protože na veselohry moc nejsem, tak jsem se pustil do Boženy Němcové. Byl jsem ještě plný toho, co se nepodařilo realizovat v televizním přepisu Babičky, jehož scénář mi prakticky vytrhli z ruky. A tak Vlasta Chramostová nastudovala v prosinci 1979 text Dávno, dávno již tomu aneb Zpráva o pohřbívání v Čechách.

    Začátkem roku 1980 sice epocha bytového divadla končí, ale o pár let později mělo ještě zahraniční dovětek. Zprávu o pohřbívání v Čechách manžel Vlasty Chramostové, kameraman Stanislav Milota, natočil a film se podařilo dostat ven. A odvysílala ho v listopadu 1983 jako příspěvek ke 100. výročí Národního divadla rakouská televize ORF – v češtině, s úvodem Pavla Kohouta.

    Hru jste napsal jako monodrama – co ta forma pro vás coby dramatika znamenala?

    Pro mě je divadlo jednoho herce velice zajímavý útvar. Dnes je to sice tak trochu i předmět jisté konjunktury, ale napsat monologický text pro herce nebo pro herečku je věc ohromně dráždivá. Ve Zprávě jsem se díky tomu mohl dotknout – a lépe než v celovečerním filmu – některých bolavých míst v osudu Boženy Němcové. Ale v psaní monodramat zatím nehodlám pokračovat. Spíš bych se chtěl pokusit o hořkou milostnou komedii pro dva lidi středního věku. Zajímá mě, co vše mohou dvě samotné postavy na jevišti utáhnout, co dovedou vyjádřit.

    Z televizního zpracování Babičky s Jarmilou Kurandovou FOTO JOSEF VÍTEK, ČESKÁ TELEVIZE

    Kvůli publiku nevylezu ze své kůže

    Jak vlastně František Pavlíček – dramatik postupuje při psaní divadelní hry?

    Václav Havel tvrdí, že když začíná psát hru, má už ji hotovou ve své hlavě a jenom ji zapíše. Já jsem opačný typ – začínám psát hru a vím jen, jací lidé jdou okolo mne do arény. Vstupuji tam s nimi, plný napětí a strachu. Dokonce ani nesmím vědět dopředu, jak se bude vyvíjet peripetie, ty figury musí žít po svém. Občas jsem zhřešil tím, že jsem se na besedách se čtenáři nebo v hovorech s kamarády z rozepsané hry vypovídal. A když jsem pak sedl ke stolu, tak jsem zjistil, že jsem o ní řekl už tak moc, že jsem si ji tím zbytečně předurčil.

    Vše, co píšu teď, už píšu jenom pro sebe, abych se přesvědčil, jestli je to možné. A pak myslím na herce, jestli ho ta role bude zajímat a jak to dopadne. A pak ještě na půltucet přátel, na které si můžu vsadit. Aniž bych se chtěl tvářit elitářsky, mně dneska až tak dalece nejde o publikum, abych kvůli němu lezl ze své kůže. Věřím, že si svého diváka najdu, a není důležité, jestli to bude dnes, za rok nebo za pět let. Nevadí mi, že o mně skoro nikdo neví, užil jsem si trochu popularity, trochu slávy i trochu toho poplivání. Mám tak trochu, řekl bych, mentalitu gotického skladatele církevních písní. Ke své existenci potřebuji práci, která má smysl.

    Nakolik je pro vás důležitá spolupráce s dramaturgy?

    Když jsem jedné dramaturgyni v rozhlase před lety přinesl text a po týdnu jsme se nad ním sešli, tušil jsem, že mě čekají zlé konce. Mluvila velmi opatrně, byla zdrženlivá a bála se mně říct přímo, že mi seškrtala text z šedesáti stránek na třicet pět. Zavřel jsem se pak na osmačtyřicet hodin, na nikoho jsem nemluvil a říkal si, že už s ní nikdy nebudu spolupracovat. Za týden mě ale napadlo, co když na tom něco je? A když jsem slyšel první nahrávku, tak jsem jí posílal kytice. Ona mě přivedla k poznání, že drama s dialogy, kterými se snažíte jako autor sdělit úplně všechno, je špatné. Takže když se mě někdo dnes zeptá, jakého dramaturga mám nejradši, tak odpovídám, že toho, který škrtá.

    Dostal jste během let, kdy jste na indexu, nabídky, které jste odmítl? I když jste věděl, že vás s výsledným dílem nebude nikdo spojovat?

    Asi před dvanácti lety jsem napsal první verzi televizního scénáře, ve kterém jsem byl nemístně ambiciózní. Chtěl jsem v něm překročit stín typického občanského angažovaného dramatu. Dramaturgyně, která mi půjčila jméno, mi řekla: To se hned pozná Pavlíček, bohužel. Měl bys nejdřív napsat první verzi jako začátečník, potom druhou a třetí a v té čtvrté přijmeme to, co jsi napsal na začátku. Vzdal jsem to z pověrčivosti venkovského člověka. Když se autor chystá psát, tak je to podobné, jako když sochař bere do ruky dláto nebo když truhlář vyrábí stůl. Nikdo z nich není sám, je cosi v nich a nad nimi, co je vede a co diriguje jejich síly tělesné i duševní. Přece nemůžu prznit kvůli honoráři něco, co mi bylo na chvíli svěřeno. Mohlo by se snadno stát, že už ten dar podruhé nedostanu.

    Je to podobné, jako když jsem před pěti lety dostal neobyčejně výhodnou nabídku na filmovou trilogii o nějakých komunistických poslancích. Člověku, který to zprostředkoval, jsem vysvětlil, že kdybych se byl chtěl zkurvit, mohl jsem to provést už před dvaceti lety.

    Po rozhlasových a divadelních hrách, televizních a filmových scénářích jste překvapil vzpomínkami na dětství a mládí v rodném Lukově – Konec patriarchátu (1987).

    Víte, je to ode mě asi drzost, že jsem jako prozaik debutoval ve svých čtyřiašedesáti letech. Ale s jazykem jsem se v té knize skutečně nadřel. Do Prahy jsem přišel zatížen svým původem z Valašska. A když jsem poprvé oslovil kolegu na fakultě, tak mi nerozuměl, protože jsem na něho vyrazil valašsky. Od té doby jsem se bál, aby mi ostatní rozuměli, a tak jsem si vypěstoval potřebu vyjadřovat se přesně a pokud možno nepokleslou češtinou.

    Tím víc vnímám, do jaké krize se dostal český jazyk, pokud jde o úroveň, kvalitu, tvarosloví, formu, či jak tomu budeme říkat. I pod vlivem televize se dnes spokojíme s něčím, co je jen naznačeno, co není vypilováno, čemu chybí kázeň a řád. Tahle nízká náročnost je jedním z nejcharakterističtějších znaků současného umění slovesného.

    Budete v psaní prózy pokračovat?

    Chystal jsem Vesnický Dekameron – deset příběhů o lásce z kraje, kde mám chalupu. Třeba o sedlákovi, který po propuštění z vězení sloužil na jednom okrese a jeho milá na druhém a směli se sejít jednou za čtrnáct dní na jejich hranicích pod dozorem esenbáka na dvě hodiny. Anebo o tom, co si kněz a paní učitelka, která mu dělala hospodyni, vytrpěli v padesátých letech. Měl tam být i příběh Sidonie Nádherné a Rilkeho ve Vrchotových Janovicích. Měl jsem to naladěno na takovou lehoučkou notu, která se mně občas podařila v Patriarchátu. Ale potom co mně zemřela žena, jsem zjistil, že na rozmarný ton zatím nemám.

    Na rozdíl od mnoha jiných dramatiků se soustavně věnujete i psaní pohádek. Čím vás přitahují?

    Jako autor jsem se k psaní pohádek dostal, když jsem je začal adaptovat, zejména pro rozhlas. V pohádkách je, podobně jako v antickém dramatu, spousta věčných námětů, které se znovu a znovu vracejí, jen chtějí jinačí zpracování. Vytvořil jsem si jakousi poetiku, která rezonuje s tradiční předlohou. A tam, kde nešlo o „národopisecky“ doslovný záznam, jsem si dopřával určitou autorskou volnost. Nikdy jsem ale pohádky nemodernizoval. Pokud chce někdo moderní pohádku, ať si ji napíše sám, ale ať klasiku nepředělává na pohádky technického věku.

    Nejsem veseloherní typ, a tak jsem psal pohádky vážné, až trošku melancholické. A přišel jsem na to, že pohádka je skoro vždycky minidrama s milostným příběhem. Moji oblíbení autoři byli takoví, do jejichž pohádek se prolínalo cosi z jejich díla pro dospělé, třeba Wilde nebo Exupéry, dramatizoval jsem Čapka, Andersena i Mahena. Andersen celý život toužil napsat velké drama a velký román. A má několik velice pochybných pastýřských románů a strašně špatný divadelní kus. Zato texty, které psal jako nedělní novinovou přílohu, pohádky, se kterými si nelámal příliš hlavu, mají v sobě nejenom osobitou poezii, ale i veliké hodnoty poznávací o životě, o světě, o mravnosti a také magickou sílu… Když bylo dceři čtyři nebo pět let, tak jsem jí četl Andersenova Slavíka; vždycky tu pohádku oplakala. Když jsem se jí po čase ptal, kterou pohádku chce přečíst, tak stejně chtěla zase „tu smutnou o tom slavíkovi“.

    Nechal jste se někdy zlákat i k divadelní režii?

    Jedinkrát v životě jsem realizoval svou hru pro dospělé diváky – Život a dílo skladatele Foltýna aneb Posedlost. Někteří kamarádi mě varovali a někteří mi to doporučovali – zkus si to, bude to zajímavá zkušenost. Zajímavá zkušenost to jistě byla, ale všechny inscenace mých her od jiných režisérů se mi zdály lepší, divadelnější. Právě proto, že v nich byl vklad toho režiséra.

    Pokud se mi podaří ještě napsat divadelní hru, tak pro mě bude rozhodující chvíle, kdy ji uvidím na jevišti. Protože teprve jeviště mi ukáže, jestli ještě ve mně nezaschla dramatická žíla.

    (Konec.)


    Komentáře k článku: O poslušné lokajské společnosti (IV) František Pavlíček: Čtení z října 1989

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,