Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O poslušné lokajské společnosti (II) František Pavlíček: Čtení z října 1989

    Po krátkém působení v Československé televize jste zamířil do Filmového studia Barrandov.

    Dostal jsem se jako dramaturg do vynikající tvůrčí skupiny Feix–Daniel, jenže konference na festivalu v Banské Bystrici v únoru 1959 přinesla tvrdou kritiku některých filmařů a jejich postihy, mezi které patřil i zákaz několika filmů. Ze skupiny Feix–Daniel to byly hned dva: Tři přání od Jána Kadára a Elmara Klose a Zde jsou lvi režiséra Václava Kršky. Naši skupinu rozpustili a mně to vyneslo trošku bizarní „trest“ – musel jsem jít šéfovat tvůrčí skupinu pro děti a mládež. Ale snad tam vzniklo pár věcí, za které se nemusím ani dnes stydět – třeba Kachyňovo Práče nebo Vláčilova Holubice.

    Vaše tehdejší setkání s Františkem Vláčilem předznamenalo vznik jednoho z nejzásadnějších snímků československé kinematografie – Markety Lazarové.

    František Vláčil se v jednom rozhovoru zmínil, že prý Vančurovu knihu četl již jako student. Možné to je, ale mně se vybavuje, jak ho uhranula, když jsem mu ji dal přečíst já. A jak byl okamžitě přesvědčený, že Marketu Lazarovou musíme natočit za každou cenu.

    Naše spolupráce na literárním scénáři byla komplikovaná, protože on jako autor často tíhne k výtvarnému vidění, k vyprávění skrze obrazy, zatímco mě více fascinovala síla slova. Práce na literárním scénáři, který měl řadu verzí, nakonec trvala přes čtyři roky. Sahali jsme přitom i do Obrazů z dějin národa českého, což přineslo problémy a zdržení kvůli jednáním s dědici po historicích, kteří Vančurovi připravovali některé materiály. Když sečtu všechny ty hodiny, které jsme na scénáři strávili, tak naše gáže na hodinu byla asi tak o šedesát haléřů menší než plat uklízečky na Barrandově.

    Paní Vančurová byla ale filmem zklamaná: Pane doktore, vy jste mě podvedl! Rukoudáním jste mi sliboval, že natočíte jarmareční baladu, a neuhlídal jste to… Usmířil jsem si ji až Josefínou na Vinohradech, kdy mi po premiéře řekla: Vladislav by byl šťastný! Panečku, to byl honorář!

    Neuspěl jsem ani u své maminky – to byl prostá venkovská žena, která vychodila dvoutřídku a pracovala na velkostatku. A vzhledem k tomu, jak je Marketa Lazarová natočená, tak chudák místy nevěděla, o co přesně ve filmu jde. Když jsme pak spolu odcházeli z kina domů, tak mě utěšovala: Ale Františku, nic si z toho nedělej, to se stane každýmu, že se mu něco nepovede.

    Výjev z utečeneckého tábora ze hry Františka Pavlíčka Chtěl bych se vrátit, režie Karel Palouš, premiéra 11. února 1956 v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého FOTO ARCHIV

    Fascinace Valdštejnem

    S Vláčilem už jste po zkušenostech s náročným psaním scénáře Markety Lazarové nechtěl pokračovat ve spolupráci?

    Nemyslím, že bych byl schopen přejmout Vláčilovu poetiku, ale byl bych s ním rád dělal dál. Navrhl jsem mu například Čapkův román Povětroň, ale tenkrát ho nezaujal, nebo tam byly možná potíže kvůli právům s paní Olgou Scheinpflugovou. Pak jsem chtěl zpracovat předposlední povídku z Durychova Rekviem – Budějovickou louku, v níž čekají zajatí páni na válečný soud. Z toho také sešlo. A třetím plánovaným projektem byl Valdštejn. Naše představy se ovšem trochu rozcházely – František Vláčil chtěl ve filmu zachytit bitvu u Lipska nebo jinou výpravnou davovou scénu, a mně bylo po Marketě jasné, že na něco takového už na Barrandově nebudou peníze. Chtěl jsem se soustředit na poslední noc v Chebu, kde se plánuje zavraždění Valdštejna a jeho suity. Byl jsem i přímo v chebském hradu, abych na místě prozkoumal, jak by se vůbec dala zorganizovat vražda čtyř vysokých důstojníků, z nichž má každý i svoji tělesnou gardu. Film by začínal ve chvíli, kdy se velitel chebského hradu dozví, že Valdštejn, který se ubytoval v Pachelbelově domě, ten večer nepřijde. Jenže vražda jeho důstojníků se už nedá odvolat. Po nich je zavražděn Valdštejnův dvojník a pravého Valdštejna hledají spiklenci po městě, kde se nakonec stane obětí pomateného muže. Ten je jeho astrálním dvojčetem a říká si, že když mu všecko v životě vycházelo opačně než Valdštejnovi, tak to může zlomit jedině tím, že ho zabije. Setník Deveroux objeví už jen Valdštejnovu mrtvolu, a tak popis událostí musí nejdřív trochu seštelovat, aby pro komuniké do Vídně všechno hrálo. Škoda, že jsme se k tomu nedostali – Durych i Valdštejn byly látky pro Vláčila přímo stvořené.

    Čím vás osudy Albrechta z Valdštejna tak přitahují? Podle vašeho vášnivého vyprávění je zřejmé, že jde o téma, které vám ani po letech není lhostejné.

    Od dětství mě ta postava čímsi fascinovala. Pocházím z vesnice, nad kterou stojí zřícenina hradu. Tam se Valdštejn přiženil – vzal si o něco starší vdovu, Lukrécii Nekšovnu z Landeka, která brzy zemřela na tuberu a on zdědil její panství… Za války, v devatenácti letech, jsem napsal do soutěže Beskydského divadla hru Lukrécie, ve které vystupuje i Jan Adam z Víckova, vůdce valašských rebelů bojujících proti císaři. Sice se nikdy nehrála, ale od té doby jsem se zajímal o valdštejnskou literaturu. A dá-li Bůh, tak se k Valdštejnovi ještě vrátím.

    Na divadelní scéně jste coby dramatik debutoval až deset let po válce.

    V roce 1955 měla v brněnském Divadle Julia Fučíka premiéru adaptace pohádky Boženy Němcové Bajaja a těsně poté uvedl režisér Karel Palouš v Realistickém divadle hru Chtěl bych se vrátit.

    Jak s odstupem času vnímáte poválečná léta? Byl jste součástí svazácké generace, nebo jste ke vstupu do komunistické strany dospěl jinou cestou?

    Naše generace prožívala poválečnou euforii, ve které se nejenom Československo, ale celá Evropa posunula doleva. Nepatřil jsem ale ke svazákům, jsem přece jen o šest let starší než Pavel Kohout. Vstoupil jsem do sociální demokracie, abych splnil tajné přání svého otce. Do komunistické strany jsem se tak dostal poté, co s ní byli sociální demokraté sloučeni v roce 1948. Pro mého otce, který měl své zkušenosti, bylo ovšem členství v KSČ nepřijatelné a rozešli jsme se kvůli tomu na čas ve zlém.

    Z dnešního pohledu patří mé členství v komunistické straně k těm životním rozhodnutím, která mě nečiní šťastným. Vlastně si dnes mohu své členství vysvětlit buď sníženou inteligencí, nebo pokřiveným charakterem. A protože se domnívám, že charakter zase tak moc vadný nemám, nezbývá mně než si připustit, že to bylo výsledkem jisté omezenosti a povážlivě nedostatečných znalostí. V situacích, kdy jsem si nevěděl rady nebo mi něco šlo proti srsti, jsem si bral na pomoc autority. Říkal jsem si, jistě, nerozumíš tomu, pochybuješ, ale třeba takový Vladislav Vančura o tomhle řekl to a to… Jenže o jeho vystoupení z komunistické strany jsem se dozvěděl až dodatečně. Samozřejmě taková neznalost, jakkoli nezaviněná, neomlouvá.

    Jan Tříska (Vojta) se Zdeňkem Štěpánkem (Charvát) v Zápasu s andělem, režie Jaromír Pleskot, premiéra 9. června 1961 v Tylově (Stavovském) divadle FOTO JAROMÍR SVOBODA

    Vyčtené drama

    Hra Chtěl bych se vrátit se odehrává v jednom bavorském utečeneckém táboře a je poplatná době svého vzniku a ideologii padesátých let.

    Přitom jsem ji nepsal na nějakou konjunkturální objednávku. Impulsem k ní byl abiturientský sraz v roce 1948, kde jsem se sháněl po svém nejlepším kamarádovi. A dozvěděl jsem se – později se ukázalo, že ta informace byla zkreslená –, že prý utekl za hranice a byl ubit ve rvačce v utečeneckém táboře někde u Mnichova. Pro mě to byla rána. Byli jsme vychováni v přesvědčení, že vlast je především povinnost a odejít z ní je něco nemravného, nebo dokonce hříšného.

    Pikantní bylo, že pod dojmem premiéry této hry se doktor Josef Träger po letech smířil s Paloušem, kterému telefonoval a dojatě děkoval. Snad tedy v té hře bylo víc než jen plakátová křeč, snaha o jakési postižení lidských osudů a relativní mravnosti. Ale právě jenom relativní v rámci určitého ideového schématu. Psal jsem sice prakticky drama svého kamaráda, ale podle informací z druhé ruky, smíchal se mi tam Viktor Dyk s tím, co jsem si přečetl v novinách, co nám říkali osvětoví důstojníci na vojně… A tak ačkoli mi ta hra přinesla popularitu a uznání, nemohu se s ní smířit, protože je to drama jaksi vyčtené.

    Neměl jste někdy chuť se k ní vrátit? S novými životními zkušenostmi, pootočit autorskou optiku?

    Když jsem si uvědomil, co jsem na sobě touhle hrou spáchal, už jsem se k ní nikdy nevrátil. Je to, jako bych chtěl z divadelní hry – mrzáčka, který má rachitické kosti, udělat Apollóna. Beru to jako důležité memento pro sebe coby dramatika. O běženectví bych musel napsat úplně novou hru, ale ten fenomén je mi dnes vzdálený. Emigraci vidím především jako tragický osud, který většina lidí volí nedobrovolně, ať již pod tlakem existenčním, nebo politickým. V srpnu 68, kdy nebylo jisté, jak vše dopadne, jsem byl poslán do Francie. A po týdnu jsem zjistil, že to neutáhnu, že nemůžu žít někde jinde bez svých kořenů, míst spojených s dětstvím a mládím.

    Magda Vášáryová v titulní roli filmu Marketa Lazarová (1967) FOTO VLADIMÍR SOUČEK

    Ani k jiným svým textům se nevracíte? Jsou autoři, kteří své texty upravují a přepracovávají i po mnoha letech.

    Patřím k autorům, co jsou sami sobě nepříjemní, protože se jim vlastní práce nikdy příliš nelíbí. A jsou texty, ke kterým se ze zásady nevracím vůbec. Před dávnými lety jsem viděl třeba přenos Zápasu s andělem z Národního divadla, kde Pivec, Tříska nebo Štěpánek odvedli nádherné výkony, a mně bylo hanba, když jsem na obrazovce viděl své hrubé autorské prohřešky.

    Představte si, že až deset let po uvedení Zápasu s andělem jsem pochopil, v čem byla chyba. Jsou to vlastně dvě hry v jedné. Ta první, ve které měl být podán obraz rodiny, v níž se žije neupřímně a nepoctivě, je taková trochu prostořeká a publicistická hra s narážkami, kvůli kterým ji také zakázali po pár reprízách. Ideologický tajemník Vladimír Koucký mi to řekl jasně: Ty nás nebudeš učit, jaká má strana být a jaká ne, ty nás nebudeš učit mravnosti, ty nás nebudeš kritizovat!

    A na straně druhé se mně tam začalo rýsovat jakési milostné drama sourozenců, kteří k sobě cítí zvláštní nebezpečnou afinitu. Probořily se mi tam prsty do úplně jiného životního materiálu, kterého jsem si měl všimnout. V Zápasu s andělem jsem prostě pohořel.

    Květa Sgallová Zdeněk A. Tichý

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: O poslušné lokajské společnosti (II) František Pavlíček: Čtení z října 1989

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,