Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    O podvratných živlech a hodných divácích

    Zapřisáhl jsem se, že už nebudu psát o opusech Jiřího Šimáčka a Zdenka Plachého, jenže člověk míní a šéfredaktor mění. Zvláště když se jejich nový opus con amore (s láskou) odvíjí od tří slavných operních příběhů a jmenovaným přispěchali na pomoc Zdenek Merta se Stanislavem Mošou ze sousedního Městského divadla. Po Danielu Landovi další přinejmenším nečekaní spojenci Střežených Parnassistů, kteří stále provokují velikášskými proslovy. Jednu větu Zdenka Plachého si zapamatujme: Mám pocit, že se celé české současné drama pohybuje v bahnitých začarovaných kruzích, z nichž není jiné východisko, než přijít s tématy, v nichž se nehraje o nic menšího než o čest, o oběti pro vyšší ideály, o rytířském, romantickém životním pocitu, který se z našeho života beznadějně vytrácí.

    Příběhy

    Mýlil by se, kdo by čekal, že nové dílo vychází ze tří autory deklarovaných slavných oper, Pucciniho Tosky, Wagnerova Tristana a Isoldy a Čajkovského Eugena Oněgina. Con amore převzalo pouze základní dějové kostry a zhruba typologii postav, které jimi projdou, jde tedy o variaci čistě literární a zcela nehudební. Spojovacím článkem příběhů je policejní Náčelník, odvozený z operního zloducha Scarpii – na oko slíbil Tosce, že bude-li mu po vůli, propustí jejího milence Cavaradossiho, Tosca zrádce probodla a po smrti Cavaradossiho pronásledována vojáky skočila z hradeb Andělského hradu. To vše v proudu emocionálně drtivé hudby. Tady Terezu (Tosku) zastřelí policisté poté, co ona jen postřelí Náčelníka, zřejmě aby autoři nepřišli o nejzajímavější postavu, Radek (Cavaradossi) vyfasuje devět let a z přelidněné hry zaplaťbůh vypadne. Sešup z operních výšin do ušmudlané reality a ještě hlouběji v dalších dvou příbězích: Ivana (Isolda) je spolumajitelkou potápěčského výcvikového centra, jejího manžela Marka (Markus) málem zabije při potápění chyba kamaráda Richarda (Tristan) a zatímco Marek leží v nemocnici, Ivana s Richardem se opijí a pomilují, neboť se tajně milují odedávna. Etický problém řeší společnou sebevraždou – ve videosekvenci si obřadně podříznou žíly, což sice vnějškově směřuje k rozměru opery stejně jako osud Terezy, dokonce podkresleno Wagnerovou hudbou, ale jako by to natočili v hollywoodském studiu. Ivanin bratr Evžen (Oněgin) potká na mejdanu dvě přítelkyně, studentka Táňa s ním chce žít, on se odmítá vázat a raději dovádí s tanečnicí Olgou. Navštíví jejího kluka Vladimíra (Lenskij), přátelsky si zašermují v jeho fitku a poté se žárlivý Vladimír zabije na motorce při pronásledování Evžena, který mu vše vyklopil. Zlomený Evžen by se vrátil k Táně, ale ta se provdala za mladého (!) dirigenta Gremina a ten dotírajícího uslintaného opilce srazí ze schodů.

    Jestli je tu jaká vazba na étos, romantiku, existencialitu a emoce operních děl, pak jen literárně vnějšková. K čemu potom ona konstrukce? Copak by si podobný příběh ze současnosti autoři neuměli vymyslet sami? Možná méně komplikovaný, když by nemuseli kopírovat trojí operní story. Že dramaturg Marek Hladký nedokázal umluvených dvaačtyřicet (!) obrazů a spoustu slovní vaty alespoň zkorigovat, ba ani gramatické chyby v otištěné verzi hry vychytat, už je jiný, ryze technický povzdech nad hrou, která ještě neměla přijít na jeviště.

    Autoři

    Daniel Landa v Tajemství Zlatého draka jednoznačně prosadil svou poetiku vůči Šimáčkovi s Plachým. Tentokrát text nese všechny znaky podvratných Parnassistů a stěží se dobírám toho, co vlastně Moša s Mertou na věci udělali: v textu není ani stín po Mošových lyrických obrazech a z Merty se nehraje ani nota, zní jen úryvky oper, zřídka i jiných skladeb tří operních velikánů, kteří poskytli nové inscenaci základní materiál, či spíše impuls. Námět si už před lety vymysleli právě Moša s Mertou, je to v logice jejich divadelního a hudebního světa, pomýšleli však na film, ne na divadlo. Tedy zřejmě pomýšleli i na vizuální ozvláštnění takového operního podobenství. Pokud je mi známo, ani jeden už do realizace textu a inscenace nezasáhl a označili se za jakési dramaturgické poradce, přesto ve výčtu autorů figurují. Dokonce ani úryvky především z oněch oper nevybral Merta, ale Plachý, jenže stejně zhola zbytečně: významové struktury inscenace se totiž netknou, hra své předlohy k životu nejen nepotřebuje, ale dokonce jí překážejí. Asi proto výňatky (mimochodem, anonymní!) nejčastěji tvoří jen zvukovou oponu mezi výstupy, čemuž by posloužily jakékoli zvuky, a všechny lépe nežli použité, které výsledek protahují a zatěžují. Mimochodem, není skoro kde se zasmát, vše je ztěžklé důležitostí, snad jedině šarže hloupých gaunerů – policistů měly vyvolat veselí, ale byly tak trapně triviální, že smích zmrznul na rtech.

    Amores perros, Václav Havel, Franz Kafka

    Parnassisté se odvolávají i k inspiraci mexickým filmem Amores perros (2000), český název Láska je kurva. Prolíná také tři příběhy, vlastně samostatné filmové povídky, spolu s nimi však také časové roviny a libuje si v krvavých brutalitách – film začíná divokou honičkou v autech se střelbou a litry krve nejprve z postřeleného psa a posléze z obětí autohavárie, pak se ukazují krvavé psí zápasy, drsné rvačky, hnusné kutlochy, silácký sex. Prostě akční biják, který však postihla filosofická nálada: postavy se nemohou vyhrabat z poněkud trapných srabů, uvažují, pravda, poněkud pragmaticky o životě, a to je spojení, které zřejmě rajcuje a troufám si odhadnout, ne poprvé, i Střežené Parnassisty. Jenže jim chybí v textu i na jevišti odvaha k vyhroceným ošklivostem podle filmu – zůstávají pseudorevolucionáři schopnými jen pokřikovat hesla po kavárnách a snít podvratné sny o vlastní velikosti. Ale některými filmovými detaily se zřejmě inspirovali, scénami v nemocnici, invalidním křeslem, nakonec možná i prudkostí mileneckého sexu Ivany s Richardem, i když pochopitelně nic nad rámec mravopočestnosti divák nezahlédne. Mimochodem, inscenace je dokonale asexuální, odvážné fotky protagonistek v programu jsou klamavou reklamou.

    Jedinou postavou, která kromě literárně papírového vymezení v ději nese trochu přesahové téma, je Náčelník. Policejní zrůda, úlisný, bezskrupulózní, miluje golf jako prostředí pro navazování důležitých vazeb, ovládá zvrácenou psychologii nátlaku na své oběti – a zrůdně miluje operu! Dokonce o ní teoretizuje, což je zvláště odporný a zavrženíhodný rys této postavy, alespoň pro mě už nic hnusnějšího autoři postavě přidat nemohli. V podání Jana Grygara, jediného z herců, který měl co hrát a lze o něm napsat, je Náčelník eklhaft už mazlivou dikcí a zšenštile ladnými, až tanečními pohyby. Jen mi i v postpostmoderní době vadí, že podobné exempláře, dokonce stejně smontované ze stejných dílů, jsem už poznal dřív, podstatně dřív: aby se Náčelník choval s přidrzlou samozřejmostí k obviněným, aby jim na první schůzce upíjel ze skleniček a tak nějak si přivlastňoval jejich drobnosti, to vymyslel už Václav Havel před půlstoletím, taneční pohyby a šaškovské chování známe z fízla Rudolfa v legendární kreaci Jana Klusáka ve filmu O slavnosti a hostech. Způsob, jakým se rozbíhá policejní vyšetřování v první povídce, nápadně připomíná Proces Franze Kafky. Zřejmě jde o citace, jenže smysl by dávaly pouze v adekvátním kontextu, jinak se mění spíš v řekněme šikovné výpůjčky.

    VKVéčka

    Blíž než k původním operám či k filmu Amores perros má totiž parnassistický opus k nekonečným televizním seriálům. I prázdnou, dotáčkami konkretizovanou patrovou scénou či spíše podiem pro jakékoli akce, vlastně studiem. Co po příběhu, zašmodrchaném tak, že sotva na jevišti rozpoznat postavu, rozhoduje pouze kdo s kým se schází a rozchází, mlha před tím a mlha za tím není podstatná, zvláště když je vyplněna seriálovými replikami. Namátkou začátek 16. obrazu v nemocnici: Ivana: Můžu jít za ním? Primář: Cože? Za pár vteřin začínáme operovat, tady nemáte co dělat. Ivana: Jsem jeho žena, co je s ním? Primář: Co? Aha, promiňte… teď vám nemůžu nic říct, budeme dělat všechno, aby přežil… Je v bezvědomí, dvě střely z bezprostřední blízkosti… Ivana: Co? Řekli mi, že to byla nehoda při potápění. Primář: Jo, tohle? Sakra… Proboha, proč to neřeknete… kolegyně, prosím vás. Doktorka: Dobrý den, vy jste manželka toho potápěče? Ivana: Jo, co je s ním? Doktorka: Podařilo se stabilizovat životní funkce, je na dechové podpoře… A tak dále, dále, dále. Dialogy ze života, snad, neumím posoudit, v mém okolí se tak nemluví, asi proto jsem občas nerozuměl, stejně jako při náhodném zhlédnutí dílu TV seriálu. Horší však je, že studiové situace, onu nakašírovanou realitu, převzala i režie – Plachý své herce vede jen ke stafážím, snesitelnějším v bezpříznakovém žvanění (ruce v kapsách, pohupování a tak), jemuž však je sotva rozumět, jak se „přirozeně“ podehrává a věrojatně šumluje, ale nesnesitelně směšným v případě dramatických akcí, jakou je třeba akční policejní zásah! Prostě se tu neberou v potaz zákonitosti jeviště, jenže se to děje leckde v naivní důvěře, že stačí mechanicky napodobit tu film, tu televizi, tu zpravodajství, tu sousedku odvedle.

    Zatleskáme a půjdeme

    Na první repríze světové novinky usedli do hlediště svátečně odění Brňané, o přestávce si nad kávou popovídali, na konci představení vlažně zatleskali a spořádaně se rozešli do svých domovů. Žádná odezva! Ani negativní, ani pozitivní! Má to smysl? Nemá, pokud divadlo nenabídne něco výjimečného, co jiné umění nedokáže, co jinde diváci neprožijí, nepromyslí, neprobolí nebo neprosmějí. Proto se stále chodí na ony tři vstupní opery! Ale proč koukat na VKVéčka v divadle, když v televizi jsou herci blíž, je jim rozumět, dá se u toho plést svetr či luštit křížovka a chřoupat tyčinky? Zůstat doma v teple! Donedávna se činohra brněnského Národního divadla tvářila až moc klasicky, vznešeně, také proto se po mém soudu lidé hrnuli na Daniela Landu a bylo jim jedno, kdo v díle shledává jaké ideologie, prostě dostali, co jim tu dlouho odpírali. Ale vyhánět diváky zpátky k televizi, nabízet jim pseudoavantgardu, ve skutečnosti nudný, nešikovně vyrobený mainstream, se může hodně vymstít.

    Národní divadlo Brno – Jiří Šimáček, Zdenek Merta, Stanislav Moša, Zdenek Plachý: con amore (s láskou). Režie Zdenek Plachý, scénář Jiří Šimáček, spolupráce na scénáři Zdenek Merta, Stanislav Moša, Zdenek Plachý, dramaturgie Marek Hladký, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Linda Dostálková, pohybová spolupráce Hana Halberstadt, hudební spolupráce Zdenek Merta a Zdenek Plachý, videoprojekce Tomáš Hrůza. Světová premiéra v Mahenově divadle v Brně 16. dubna 2010. (Psáno z reprízy 17. dubna 2010.)


    Komentáře k článku: O podvratných živlech a hodných divácích

    1. Karel Šťastný

      Avatar

      Oceňuji, že má někdo chuť a odvahu referovat co se v ND Brno pod vedením Střeženého parnasu děje-jen tak dál!!!

      04.05.2010 (12.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. VLADIMÍR JUST

      Avatar

      Já to při všech výhradách naopak oceňuji – a zdůvodnil jsem to i v LN- jako experiment: kdo nic nedělá, nic nezkazí. Občas se ty tři příběhy překvapivě protnou a fungují, občas vůbec ne. Občas to nesnesitelně šustí papírem, občas zajistří, ale kupř. Grygarův Náčelník je jeden z výkonů roku. Kdo v umění nehledá, a hraje na jistotu (což toto představení naštěstí nedělá), nemá právo na dotace. Zastávám tedy podobný názor jako kolegové Mlejnek nebo Varyš. VJ

      06.05.2010 (13.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Mikulka

      Avatar

      K témuž tématu čtěte též články:

      Perfektně odvedená práce — Zdenek Plachý reaguje na rozdílné kritiky inscenace Con Amore

      Jak já to vidím – Zdenek Plachý o svém vztahu k divadlu a o přehlížení Moravy

      07.05.2010 (22.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,