Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O moderních technologiích a socialistickém retru

    Plzeňské Nové divadlo se na začátku sezony slavnostně otevíralo sloganem nejmodernější divadlo v Česku. Hovořilo se o dokonalých jevištních technologiích bezmála za 270 milionů korun, jaké nemá k dispozici žádná jiná domácí scéna. Při bochumském Hamletovi během mezinárodního festivalu Divadlo technika skutečně předvedla leccos z toho, co umí. Bylo to efektní a vše vypadalo nadějně. V předvečer pasování Plzně na město kultury se zdál přívlastek „evropské“ zase o něco víc oprávněný.

    Při komentované prohlídce divadelního zázemí během festivalu mě však zarazila informace, že záruční opravy, a opravy vůbec, může divadlo zadávat jen prostřednictvím jedné městské firmy. A že počítačový „mozek“ všech těch extrémně jištěných vyjíždějících, sjíždějících a naklápějících se pultů a dalších jevištních technologií pracuje kdesi v Německu. Všechno to bylo nějak „za roh“, na jednu stranu velmi komplikované, na druhou nedomyšlené. Podobné pocity nakonec vyslovil Adam Gebrian, teoretik architektury, který zkoumal řešení budovy Nového divadla.

    V prosinci a lednu museli v Novém divadle zrušit jednou činoherní a podruhé muzikálové představení, protože technik z Německa nestačil přijet a opravit řídicí systém včas. Podle vedoucího umělecko-technického provozu Jana Baxy mohlo být za „vyhořelé“ součástky odpovědné kolísavé napětí v síti. Z podobných závad rozhodně nelze vyvozovat závěr, že všechno je špatně. Ale varující jistě je, že ani dodavatel elektřiny nedokáže v Česku vytvořit pro pokročilé technologie vhodné podmínky.

    Během návštěvy dvou únorových činoherních premiér pro mě dostaly patálie s technologiemi pikantní pointu. Inscenace hry Nikolaje Peneva a Dimitara Sabova Sboristé i poslední autorský počin Antonína Procházky Jednotka intenzivní lásky jsou totiž bytostně divadlem, které k provozu a k uměleckému záměru vůbec žádné jevištní technologie nepotřebuje. Scénografie ve Sboristech sice používá točnu a režisér Procházka – vypadalo to trochu jako ironický žert – v jedné scéně zajel s nábytkem pod jeviště a použil efektní projekci. Ale kdyby se hrálo někde v kulturáku s několika reflektory, výsledný dojem by to příliš neovlivnilo. Obě produkce jsou v jistém smyslu „retro“. Ta první je pokusem o bulharskou komedii ze socialistických osmdesátých let, ta druhá tím typem zručně napsaného bulváru, jaký se pořád stejně hraje už mnoho desetiletí.

    O tom, že na „novoty“ není v Divadle J. K. Tyla připravený ani činoherní soubor – v jehož čele stojí paradoxně velmi mladé umělecké vedení –, ani publikum, dobře vypovídá událost z přelomu roku. Informoval o ní plzeňský iDnes: Během probíhající sezony ruší (DJKT, pozn. red.) původně ohlášenou dramaturgii a mění předplatitelům inscenace. Nedlouho po premiéře dramatizace Kafkovy prózy Amerika v plzeňském Novém divadle ji abonentům nahradí komedie Antonína Procházky Jednotka intenzivní lásky. Podle informací z kuloárů vedly ke stažení inscenace ohlasy z publika. Vedení svůj krok zdůvodnilo mimo jiné tím, že problémy se softwarem jevištních technologií omezily čas na přípravu inscenace. Divadelní kritik Josef Mlejnek přidal další postřeh: Mohla to být minimálně průměrná inscenace, ale to by režisér David Šiktanc musel mít ke své koncepci vhodné herce. Jenže plzeňský soubor trochu zatuhl v minulých časech.

    Nějak se to nové se starým v plzeňském divadle tluče.


    Komentáře k článku: O moderních technologiích a socialistickém retru

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,