Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O lednici

    Probíram se ze svýho chorobnýho optimismu a s naprostým zděšením sleduju prohlubování věčný nespokojenosti ve společnosti i konstantní rozlejzání schopnosti pouze nadávat na současnost, na dnešní dobu. A pokuď je dokonce celá třetina lidí ochotna v průzkumu odpovědět, že za komunismu bylo líp, je tady něco podle mne hrubě v nepořádku.

    Vlastně je mi těhle lidí skutečně líto, protože tím odhalují svoji tragickou přízemnost a omezenost. Bečí jak ovce v ohradě a čekaj, až přijde jejich chovatel a hodí jim přes plot pár lopat nějakýho rozemletýho žrádla. Říkaj tím, že když nemohli cestovat, nemohli říkat, co chtějí, číst, co chtějí, sledovat filmy a poslouchat muziku dle libosti, tak bylo líp. Tvrdí, že byli spokojenější ve společnosti, která nutí svoji intelektuální a kulturní elitu buď k emigraci ze země, nebo k házení lopatou a k životu v podzemí. Vyhovoval jim stát fízlů a práskačů, zakázaných knih a výstav, ustrašenosti a neustálý přetvářky. Vyhovovalo jim bejt zavřený jako prasata na porážku ve voprejskanym a zaprášenym prasečáku, se závistí koukat malejma okýnkama ven a představovat si, jaký by to bylo žít mimo zdi jejich absurdního ústavu. Vzkazují tím nám všem ostatním, že by klidně znova vyměnili svou (a tím pádem i naši) svobodu a důstojnost za pofidérní jistotu sociální stability, tolik typickou pro totalitní režimy.

    Běžný současný protiargument je, že je přece jedno, kdo je u moci, běžný člověk stejně nic nezmůže a nikoho nezajímá. To, že to není pravda, si na stránkách Divadelních novin asi navzájem nemusíme vysvětlovat. Předpokládám, že ale sdílíme společný pocit zneklidnění. Ani já si nemyslím o dnešní vládnoucí garnituře nic extra dobrého, to ale neznamená, že si postavím na první místo pyramidy hodnot plnou lednici.

    Paradoxní je, že celková životní úroveň, a díky tomu i ta symbolická průměrná česká lednice, je nakonec stejně plnější než před rokem 89. O to tu ale ve skutečnosti nejde. Lidem, kteří by si přáli onu neuvěřitelnou věc, jako je návrat starých pořádků, podle mě především vadí současná nejistota, pramenící z větší konkurence, a pro ně nepříjemná míra zodpovědnosti za vlastní osud. Taktéž jim nepochybně vadí, že jiní mají víc. Určitě si to všechno nakradli. Všichni přece dneska kradou. Kdo nekrade, je proti rodině. Všechno by to hnali za hranice a všechno by to zavřeli. Lednice a furt dokola jen salám, knedlík, jitrnice.

    Kupodivu přesně tenhle typ lidí nikdy nic skutečně neudělá pro to, aby se věci změnily k lepšímu. Protože kdo žije, pracuje a vibruje v opravdovém vztahu s dobou, kterou prožívá, může být šťastný asi za každé situace. Pokud k tomu má dokonce podmínky, které nám současnost poskytuje, považuju nostalgii po totalitním komunismu za nebezpečný rouhání. Za nebetyčnou hloupost a zákeřnost vůči všem, kteří ve svém životě neměli a nemají na prvním místě pouze tu plnou lednici. Sám sobě jsem důkazem, že člověk se svým životem může dělat naprosto, co chce. Když miluje život, pak život miluje jeho.

    Žádná doba nemůže být už z podstaty věcí dokonalá, ale lidská kultura může procházet lepšími a horšími obdobími. Když se ohlédnu do historie našeho regionu, jsem si jistej, že přes všechny bolesti prožíváme jednu z těch dobrých dekád.


    Komentáře k článku: O lednici

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Nejdřív jsem si myslel, že autor vůbec nezná těch cca 40% národa, o kterých píše, protože směl to štěstí, že s nemusel nikdy mezi nimi soustavně pohybovat.
      „Říkaj tím, že když nemohli cestovat, nemohli říkat, co chtějí, číst, co chtějí, sledovat filmy a poslouchat muziku dle libosti, tak bylo líp.“
      Ovšemže! Tito lidé přece vůbec po cestování netouží (beztak se v cizině nijak nedomluví), doma i v hospodě mluví politicky nevinně o fotbale, o ženskejch, o počasí, o dětech nebo o nemocech. Do kina nemusí, v TV jim stačil Ein Kesselbuntes a Žena za pultem, o Majoru Zemanovi nemluvě – toho si vynutili k vysílání několikrát i po Listopadu. A Moravanklu jim také nikdo nezakazoval, ani Sbohem lásko, nech mě jít……ty mý boty toulavý , Holky z naší školky, Michal David a pod.
      Pro ně to před Listopadem nebyl „stát fízlů a práskačů, zakázaných knih a výstav, ustrašenosti a neustálý přetvářky.“ Oni žádné knihy obvykle nečtou (snad kuchařku nebo vkladní knížku), na výstavy umění nechodí (to spíš Liberecké výstavní trhy nebo budějovická Zermě, živitelka) a neměli proč se bát a přetvařovat, byli přece k totalitnímu režimu autenticky loyální. A to jim zůstalo dodnes.
      S uspokojením jsem se ale dočetl, že i tak Vladimír 518 dospěl ke správné diagnóze: „Lidem, kteří by si přáli onu neuvěřitelnou věc, jako je návrat starých pořádků, podle mě především vadí současná nejistota, pramenící z větší konkurence, a pro ně nepříjemná míra zodpovědnosti za vlastní osud. Taktéž jim nepochybně vadí, že jiní mají víc.“
      Ano, je to prostinké: pro cca polovinu Čechů je ze všeho nejdůležitšjší „mít svý jistý“. Přitom jsou skromní: jistota sámošky s lahváčem jediného druhu piva, s bleděmodrým pytlíkovýnm mlékem a rohlíky jenom do pátku dopoledne a s jedním druhem chleba sotva do večera. O víkendu zavřeno nebo poloprázdné krámy.
      A to krásné rovnostářství: kdo se výslovně nespřáhnul s režimem, ten měl v podstatě stejně jako každý jiný. Nomenklaturníci moc neprovokovali, své výhody (zvláštní zboží, služby, léky a lékařskou péči, rekreaci a cestování, přístup na školy atd., atd., o vedouích postech nemluvě) nestavěli příliš na oči, tvářili se skromně.
      Souhlasím, že v podstatě VŠECHNO JE DNESKA LEPŠÍ! JENOM BYCH TO S TÍM OPTIMISMEM TOLIK NEPŘEHÁNĚL. „…kdo žije, pracuje a vibruje v opravdovém vztahu s dobou, kterou prožívá, může být šťastný asi za každé situace.“ Každý ne! jsou např. chronické a nevyléčitelné nemoci, je stáří, je nemohoucnost. A někdy i jen obyčejná smůla.

      22.02.2013 (7.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Alena V

      Profilový obrázek

      „Lidem, kteří by si přáli onu neuvěřitelnou věc, jako je návrat starých pořádků, podle mě především vadí současná nejistota, pramenící z větší konkurence, a pro ně nepříjemná míra zodpovědnosti za vlastní osud. Taktéž jim nepochybně vadí, že jiní mají víc. Určitě si to všechno nakradli. Všichni přece dneska kradou…“

      Moc hezký…stručný a výstižný článek, se kterým já osobně souhlasím v každém ohledu.

      22.02.2013 (15.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,