Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O děsivé minulosti a neuspokojivé přítomnosti

    Letošní 21. ročník festivalu Divadelní Nitra byl mimořádně dobře dramaturgicky koncipován – všechna představení odpovídala stanovenému festivalovému mottu Vina/Nevina. Neviděli jsme žádného Shakespeara či Čechova, zato celou sérii inscenací, které zpracovávaly – často dokumentárním způsobem a na základě výzkumu daného problému – témata minulosti a současnosti, a to převážně v prostoru našeho bývalého východního bloku.

    Ze zúčastněných zemí převažovaly země Visegrádu, ale tak tomu bývá na Divadlení Nitře pravidelně. Součástí festivalu byla prezentace autorů, kteří v příštím roce mají vytvořit minifestival inscenací pod titulem Paralelní životy – 20. století očima tajné policie. Je to dlouholetý, grantem podpořený program festivalu, který se zabývá se dvojím životem občanů v totalitním systému.

    Slovensko poprvé: Minulost straší nás

    Ján Rozner po pohřbu své ženy dramatickým způsobem zažíval manipulace tehdejší moci s nepohodlnými lidmi. FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    V kategorii představení, zabývajících se účtováním s minulostí, vynikala slovenská inscenace Komorního divadla v Martině Sedm dní do pohřbu, která právem obdržela letošní cenu Dosky. Jedná se o Pavlacovu dramatizaci stejnojmenné memoárové knihy Jána Roznera (kniha roku 2009). Jejím obsahem jsou vzpomínky na smrt autorovy ženy, překladatelky Zory Jesenské, za hluboké normalizace. Rozner po pohřbu dramatickým způsobem zažíval manipulace tehdejší moci s nepohodlnými lidmi, k nimž manželský pár náležel. Režii inscenace měl spolehlivý Ľubomír Vajdička, scénu vytvořil Jozef Ciller. Hrají čtyři herci. Zoru Jana Oľhová (dnes jedna z nejlepších hereček slovenské scény), mladého Roznera Dano Heriban (dostal za výkon také letošní Dosky), autora ve starším věku Ján Kožuch. A Lucia Jašková všechny další postavy. Inscenace čerpá z aktuálního trendu z jeviště znějících popisů a komentářů. Celé pasáže jsou doslova převzaty z knihy a v er-formě se prolínají s přímými dialogy. Scénografické pozadí tvořilo velké hlediště (herci i publikum byli na jevišti), kde se čas od času se objevovali fízlové. Důležitou složkou byla sugestivní hudba Petra Mankoveckého. Představení končí pohřbem a odchodem Jána Roznera do emigrace. Hovoří se tu o mnoha představitelích slovenské inteligence té doby: Agneše Kalinové, Juraji Špitzerovi, Alexandru Matuškovi, Peteru Karvašovi…

    Polsko: Účtování

    Metaforický jevištní tvar inscenace III Furie účtuje s pocitem viny a neviny.FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Polsko bylo v Nitře zastoupeno inscenací III Furie Divadla H. Modrzjewské z Legnice. Režii měl Marcin Liber, autorkami předlohy byly Magda Fertacz, Małgorzata Sikorska-Miszczuk a Sylwia Chutnik. Metaforický jevištní tvar účtuje s pocitem viny a neviny. Polská selka udala během varšavského povstání uprchlici z obleženého města kvůli zelenému tlustému kabátu. Její vnučka udusí svoje tři děti a posléze se jí narodí zrůdná dcera. Ze syna zastřelené Varšavanky, který byl vychovaný jako vlastenec, se stává vrah v rámci účtovacích akcí podzemní Zemské armády. Později spáchá sebevraždu. Vnučka selky Varšavance dává ve finále – přes propast času – kabát, aby mohla přikrýt mrtvého syna. Jde v podstatě o akt smíření. Celý makabrózní mumraj, jakýsi tanec smrti, je rámcovaný výstupy hrdinů antické mytologie. Apollonem, tady zvráceným transvestitou, snad jakýmsi průvodcem show či kabaretu života, či Kassandrou, ale i dalšími. Postav je mnoho, oběti represí Zemské armády, sedláci s kosami, postavy tančí národní polský tanec mazurku. Opět tedy krutý výsměch zidealizované polské identitě i její martyrologii. Inscenace vychází z obrazu Jacka Malczewského Melancholie, jehož náznak je namalovaný na scéně (muži na obraze válčí, jediná zde přítomná žena svým melancholickým postojem reflektuje skutečnost). Vystupuje v ní živá punková kapela. Hra však nemůže být zahraničním publikem bez souvislostí polských historických reálií vnímána se všemi nuancemi a aluzemi, které nachází vnímavý polský divák.

    Česko: Národ bez paměti

    Pomocí dobových fotografií, vyprávění rodinných příběhů a jednoduchých fyzických činností, které děj ilustrují, prezentuje performerka Veronika Švábová životní osudy a příběhy svých předků. FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Českou republiku zastoupila alternativní skupina Handa Gote s inscenací Mraky. Jde o autorské divadlo performerky Veroniky Švábové. Pomocí dobových fotografií, vyprávění rodinných příběhů a jednoduchých fyzických činností, které děj ilustrují, prezentuje životní osudy a příběhy svých, z jedné rodinné větve měšťanských, z druhé převážně komunistických předků. Jejím pradědečkem byl Karel Šváb, v poúnorové době (5. 9. 1950 – leden 1951) náměstek minitra národní bezpečnosti. Nechybí ani jeho poprava v procesu se Slánským. Performerka tančí, pouští dobové nahrávky, které evokují danou dobu. Přitom peče na scéně podle receptu své babičky tzv. mraky (piškot), které na závěr nabízí divákům. Trochu to připomíná loňské vystoupení Wojtka Ziemilského, který účtoval se spoluprací svého dědečka s UB (státní policií). Inscenace Švábové je však víc divadelní, emocionálnější. Ukazuje, jak jsou národ bez historie a člověk bez paměti defektní. Představení mělo na Slovensku velmi pozitivní ohlas, zejména je akceptovali tamní teatrologové.

    Rumunsko: Snaha o znepokojivou výpověď

    Každý divák představení X milimetrů a Z kilometrů dostane židli a sedne si, kde uzná za vhodné. FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Rumunský alternativní soubor Colectiv A z Kluže a jeho principálka režisérka Gianina Cǎrbunariu jsou častými návštěvníky mezinárodních festivalů. Vybírají si závažná témata, která předtím formou výzkumů zpracovávají a potom vybírají materiál, který jevištně fixují. V Nitře byla jejich produkce u publika naprostým propadákem. Nebyl bych však vůči nim tak nemilosrdný. V představení s titulem X milimetrů z Y kilometrů hrají dva muži a jedna žena. Přicházíme do zkušebny Starého divadla. Každý dostane židli a sedne si, kde uzná za vhodné. Herci klečí na zemi a píší křídou nějaké texty na podlaze. Inscenace je totiž rekonstrukcí výslechových materiálů básníka a disidenta Dorina Tudorana pořízených tajnou službou Sekuritate. Disidentovi nakonec bylo povoleno se z Rumunska vystěhovat. Herci hrají mezi námi. Repliky se nesnesitelně opakují, aktéři si vyměňují role mezi sebou (slouží jim k tomu beranice, jakou nosil Ceausescu), jsou všichni postupně disidentem i představiteli moci. Představení se pomalu vleče, kamera vše sleduje. Kromě titulků jsou zde i živé překlady tlumočníků (vlastně zmatené titulky). Zajímavé téma režisérka (ne poprvé) „zabila“ nesnesitelnou divadelní formou, která se tváří avantgardně. Snaha o znepokojivou výpověď však stojí za ocenění.

    Maďarsko: Tak jsme si to nepředstavovali

    Inscenace Anaméza vykresluje chaotické a zkarikované zdravotnictví, ale ve skutečnosti je globálním obrazem či podobenstvím naší deformované přítomnosti. FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Anamnéza maďarského režiséra Viktora Bodó a dramaturgyně Julie Róbert a jejich alternativního souboru Sputnik v koprodukci s budapěštským Katonovým divadlem vykresluje chaotické a zkarikované zdravotnictví, ale ve skutečnosti je globálním obrazem či podobenstvím naší deformované přítomnosti. V pozadí je umístěna ústředna, kde je muž vrátný-spojovatel, jakýsi Svatý Petr. Vlevo snad kartotéka a po stranách šuplíky pitevny, kde se budou později ukazovat mrtvoly. K vidění jsou též dveře do ordinací, občas nemocniční postele.

    Představení začíná resuscitací ženy. Nemocnicí bloudí mladý režisér (Béla Meszáros), který hledá svoji matku, ta zemřela a má zde někde být na oddělení. Postava bloudí zařízením, které je zcela nefunkční, absurdní, obrovsky chaotické. Hrdina tak trochu připomíná zeměměřiče K. z Kafkova Procesu nebo v Zámku.  Postavy zdravotníků jsou zkarikovány, objevuje se i ekonomický a politický aspekt jejich profese. Občas je děj ve filmových dotáčkách zcizován brechtovsky laděnými rozhovory s pravými zdravotníky-lékaři. Vyznívají směšně, absurdně, trapně a hloupě cynicky. Občas zaznívají i intertextové narážky, např. tři zdravotnice se krátkodobě mění v čechovovské tři sestry a křičí: Do Moskvy! Vzápětí však usínají. Jedna z výpovědí líčí nepříjemné pocity zdravotníka při úmrtí pacientky. Občas se přes jeviště přežene zdravotnický mumraj. Divák sleduje parodii a grotesku ve dnes už specifickém režisérově kolážovitém stylu, jak ho známe z variace na Kafkův Proces (Semeloumezmizelsem), naplněnou stylizovaným tancem, zpěvem a živou hudbou. Hlavní hrdina se ve finále promění v režiséra na generální zkoušce. Ujišťuje se: Dobře jsem to vymyslel, co? Avšak umírá a odchází do prudkého světla.
    Domácí Slovensko bylo zastoupené dvěma inscenacemi. První byla z alternativního – půvosdně amatérského, dnes profesionálního – divadla Potoň z východoslovenských Bátovcí.

    Slovensko podruhé: O chudobě

    Psota je expresivně nadsazená groteska o chudobě a následném rozkladu rodiny. FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Hru Psota, jíž předcházely sociologické výzkumy chudých spoluobčanů, napsal Michal Ditte, manžel ředitelky a režisérky souboru Ivety Ditte Jurčové, Divadla Pôtoň z Bátovců. Velmi expresivně nadsazená groteska pojednává o chudobě a následném rozkladu rodiny. Začíná realistickým až naturalistickým popisem chování uvnitř rodiny se dvěma dětmi. Stále běží televize, stěnu pokoje tvoří poskládané ledničky. Manžel je nezaměstnaný. Nemůže najít prácia rodině peníze chronicky chybějí. Chudoba a hlad vzrůstají. Stereotypní a reflexivní život všech jejích členů naplňuje vlastně jen jídlo a sex. Sousedka – řeznice (Daniela Gudabová) pomůže při potratu a nasměruje manželku jako prostitutku do Rakouska. Morálka dětí se postupně zcela hroutí. Po návratu matky celá rodina zabije řeznici-vyděračku a kanibalsky ji sní. Objevuje se Malý princ (asi potracený či zabitý nechtěný syn), který rodinu odvádí kamsi do nereálného světa. Dojde však k jakési nespecifikované katastrofě a všechno se zřítí.

    Ukrajina: Hledání hodnot v situaci krize a rozkladu

    Drama Pohané je typická ruská hra postsovětské éry zobrazující současnost. FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Drama Pohané ukrajinské autorky Anny Jablonské v podání činohry SND a v režii Mariána Amslera je typická ruská hra postsovětské éry (autorka, pocházející z Oděsy, zahynula při teroristickém útoku) zobrazující současnost. Tématem je hledání hodnot v situaci krize a rozkladu, které mají zaplnit prázdno po komunistické ideologii. Samozřejmě jsou to především různé druhy náboženství a pokleslé formy esoterismu. Široká scéna, uprostřed nevkusně přecpaný pokoj, který je stále „v opravě“. Po levé straně pokoj dcery Kristíny, po pravé předsíň. Nahoře „v patře“ prostor, kde žijí mladí, dcera a její milenec-vysokoškolský učitel. Odsud dcera skočí v sebevražedném úmyslu dolů. Postavami jsou hysterická matka-podnikatelka (Zuzana Fialová), bigotně fanatická babička (Božidara Turzonovová dostala za roli ocenění Dosky), lhostejný, neschopný a nespokojený otec (Marian Geišberg), potrhlý opravář a rodinný přítel (František Kovár), problematická dcera (Alexandra Palatínusová), prostitutka, alkoholička, vyhozená ze školy, a kněz (Peter Trník). Hra končí happy endem, přerodem hlavních hrdinů a smířením, kterému je však velmi těžké uvěřit.

    Slovinsko: Od disidenta po premiéra

    Všichni tři umělci si dali pseudonym Janez Janša a jsou jak herci tak i režiséry inscenace. FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Slovinsko přivezlo kombinaci performance a filmu ljublanského souboru Maska. Jde o mystifikaci, kdy si tři umělci změnili jméno podle politika, který prodělal dost velké zvraty během své velmi dlouhé kariéry. Od disidenta až po nynějšího premiéra, od levicově orientovaného po pravicového politika. Představení se jmenuje Čím víc nás je, tím rychleji dosáhneme cíle. Všichni tři umělci si dali pseudonym Janez Janša a jsou jak herci tak i režiséry inscenace. Ale není to vlastně divadlo.

    Anglie: Bez ladu a skladu

    Dvojice protagonistů stála jednu hodinu a deset minut na vyvýšeném místě a střídavě sdělovala publiku svoje pozitivní a negativní úvahy o podobě budoucího světa. FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Anglický experiment souboru Forced Entertainment ze Sheffieldu se představil Zítřejšími večírky. Šlo o typ produkce, jakou už od režiséra Tima Etchellse známe. Dvojice protagonistů stála jednu hodinu a deset minut na vyvýšeném místě a střídavě sdělovala publiku svoje pozitivní a negativní úvahy o podobě budoucího světa. Bez ladu a skladu. Působí to trochu jako parafráze Handkova Spílání publiku. Větší nudu si ale snad ani není možné představit.

    Belgie: Bude to jen horší

    Performerka se v představení stylizuje do muže. FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    V Nitře se také prezentovalo jedno čistě taneční divadlo (tak jak to bývá každým rokem). Belgická tanečnice a performerka Lisbeth Gruwez vystoupila ve své one woman show Bude to jen horší a horší a horší, příteli. Ve své pohybové produkci se stylizuje do muže (později při diskusi s ní se ukázalo, že jde o milou a jemnou ženu, žádnou mužatku). Od banálních pohybů na prázdné scéně přecházela k diktátorským gestům, zatímco zvukový doprovod postupoval od nejasného hučení přes nezřetelné hlasy vypjatých politických projevů až k patetické symfonické hudbě. Performerka se v diskusi přiznala, že studovala pohyby různých diktátorů při přednesu. Ale jak tomu bývá u tanečního divadla, šlo o explikace ex post. Divák má však tendenci promítat svoje vědomí do abstraktních tanečních pohybů, ne vždy se dokáže „trefit“ do dešifrování toho, „co tím umělec chtěl říci“.

    Česko podruhé: Off

    Herci v textu plynule přešli na slovenštinu, vždyť jedním z účinkujících je Slovák (absovelnt KALD DAMU) Pavol Smolárik. FOTO archiv Divadla Minor

    Mimo hlavní festivalové trendy se v rámci off programu objevilo další české divadlo. Minor z Prahy přivezl inscenaci Z Knihy džunglí (podle Kiplingovy povídky Rikki Tikki Tavi) v režii Jiřího Adámka. Děti sedí na polštářcích, dospělí na židlích za nimi. V úvodu si herci vyberou pár dětí, které soustředí kolem mrtvolky zvířátka z džungle, snad se to zvíře jmenuje Promyka mungo. Jeho osobní jméno je Rikki. Potom tři muži a dvě ženy, mladí, hezcí, štíhlí a v černých ponožkách, předvedou s pomocí voicebandu příběh boje tohoto zvířátka s hadem a jeho ženou. Za vynalézavým hlasovým kouzlením se příběh trochu ztrácí. Herci v textu plynule přešli na slovenštinu, vždyť jedním z účinkujících je Slovák (absovelnt KALD DAMU) Pavol Smolárik.

    Co teď? Kudy ven?

    Letošní Divadelní Nitra patřila k těm z nejzajímavějším za celou dobu své existence. Sympatické bylo účtování s minulostí, byť trochu opožděné a ne vždy umělecky dotažené. Na současnou situaci by se hodilo heslo minulé sezony ústeckého Činoherního studia Co teď, kudy ven. Snad se přece jenom v budoucnosti objeví větší naděje na řešení. Některé optimistické prognózy z představení Zítřejší večírky by tomu napovídaly.

    P. S. V chystaných DN 18/2012, jež vyjdou 30. října, najdete další reportáž z festivalu Divadelní Nitra z pera Martina Porubjaka.


    Komentáře k článku: O děsivé minulosti a neuspokojivé přítomnosti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,