Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O čem studenti sní? (No. 3)

    Zneužita Chodcem

    Ve tři čtvrtě na pět jsem dostala SMS: Vypadl nam recenzent, muzes? A tak jsem zrušila program se svou malou sestrou a vyběhla na slovinské představení začínající v 17:15 v Hadivadle. Psaní recenzí pro Encounter mě baví, a tak jsem se v přeplněném sále těšila na to, co za chvíli přijde. Bylo tak plno, že jsem seděla před první řadou na zemi.

    První a největší facku jsem dostala hned v prvních vteřinách. Herečka sedící metr ode mě roztáhla nohy a já zjistila, že koukám z očí do… no kdyby do výstřihu! Kalhotky už asi nejsou in. Dostat se z tohoto šoku a dát hercům ještě šanci mi trvalo dobrých dvacet minut. Proč proboha je potřeba do představení dát něco takového? Ne, že by sex a nahota nemohly být součástí inscenace, ale snad by také měly mít výpovědní hodnotu.

    Dnes se kalhotky nenosí… FOTO VÍT BLAŽEK

    A tak koukám na titulky a snažím se najít smysl. Slovinci bohužel mluví rychle a stejně tak rychle běží i titulky. Nemám šanci. Ze své pozice mohu buď číst, anebo sledovat herce. Volím herce. Musím uznat, že kostýmy mají velmi povedené. Černošedé pavučinové šaty, černé kruhy pod očima, rozcuchané vlasy (jedna postava měla dokonce na hlavě kočku). Stejně tak polorozpadlé rekvizity a konstrukce s háky, na které se věší mrtvoly či skoromrtvoly. Taková gothic-party. Ponurá atmosféra hororu či děsivého prostředí bez morálky je vykreslena dokonale. Navíc scéna je doplněna živou kapelou podbarvující děj.

    Matně zachycuji, že se v něm jedná o sex, chlast, týrání a zneužívání. Celým příběhem se prolíná postava chodce, kterého všichni hledají. Asi se to odehrává v nějakém zvrhlém salonu, kde se v případě nudy používají sado-maso techniky.

    Herci hráli naplno, o tom žádná. Věřila jsem jim každé gesto, každou myšlenku. Fascinovalo mě, jak se umí do hry položit. Kromě šokujícího uvedení do hry (o kterém musím zpětně uznat, že zapadalo do celkové atmosféry) mne jako druhá vzpomínka vytane polibek dvou lidí visících na hácích, jenž je předveden oboustranným plivnutím. Sedět před první řadou se zkrátka vyplatí.

    Pravdu? Celou dobu jsem čekala, až to skončí, a vrtalo mi hlavou, jak jsem tohle představení mohla vyměnit za sestru. Po skončení jsem si připadala zneužitá. Ale možná jsem jen seděla na špatném místě. Anebo se možná naučím slovinsky a zkusím to někdy znovu!

    IRENA JANÍKOVÁ

    Jako ve zvrhlém sado-maso salóně. FOTO VÍT BLAŽEK

    Zahuštění z ráje

    Postavy fantaskního podobenství Chodec se ocitají v předsmrtném, křečovitém „ráji“ – stylizovaném deliriu plném groteskního šklebu a postmoderních schválností. Studenti lublaňské Univerzity divadla, rozhlasu, filmu a televize se s režisérkou Zalou Sajko vydali na odvážný pochod, aby hledali…

    Co však přesně, to již nestačili během dekadentní pouti skrze světy bolesti, ponižování, všelijakých sexuálních pikantérií sdělit. Inscenace konstrukcí připomíná renesanční či barokní podobenství o hledání obecně platných skutečností – smyslu existence a víry. Podobně jako např. ve variaci na klasickou moralitu Everyman makedonského dramatika Gorana Stefanovského, se hlavní tematické akcenty pootáčejí na žitou současnost. Má-li inscenace Chodec upomínat k úpadku a rozkladu doby, je to přes zvolenou stylizaci.

    Topí se v hnusu, nevydá však o něm zprávu! FOTO VÍT BLAŽEK

    Konec pravidelného textu a dramatické situace odráží dobový rozpad společenství, hodnot a základních lidských vztahů. Pro křečovitou doslovnost, s níž se inscenátoři tohoto tvrzení drží, působí jevištní orgie napadání lidské důstojnosti až přes míru naturalisticky. Pokud chtěla režisérka podotknout, že součástí všeprostupujícího rozkladu je postupně trnoucí citlivost publika k otevřené pornografii, zřejmě se mýlila. Hned v úvodní scéně nastavila Sajko úroveň otevřené tělesnosti tak vysoko, že po zbytek inscenace nemohly předváděné „obscénnosti“ gradovat a působily spíše komicky. Režisérka si výjevem ale odpovídá na otázku, zda je možné ještě někam zacházet. Evidentně ano. Herečka zkrátka s perversní lehkostí bez jakékoliv známky studu laškovně naznačovala holení rozkroku. Usmívala se.

    Důraz na šokující efekty, kterými režisérka inscenaci zahlcuje, zabraňuje, aby jakkoliv komunikovala. Pocit ze současnosti jako prázdné a brutální přejde do inscenačního kódu příliš násilně a tak koncentrované jednání herců, mnohdy na mezi fyzické únosnosti, nepromlouvá. Je intenzivní, vypjaté, v čemsi fascinující, ale prázdné. Možná si tento fakt uvědomuje sama Sajko a snaží se nesdělnost nadstavovat dalšími a dalšími samoúčelně provokativními podněty, aby ještě více „zahlušila hluchá místa“ své koncepce. Bujarý hororový vizuál ani agresivní kontakt s publikem komunikaci zkrátka neotevírají.

    Chodce z ráje nikdo nevyhání. Naopak je tam vtahován, váben zvráceným charakterem makabrózního kabaretu, který neklade žádné zábrany. Jako pojítko mezi divákovou imaginací a šíleným světem inscenace však nefunguje. Topí se ve hnusu, nevychází z něj a nepodává o něm zprávu. Nepotřebuje to. Stejně jako Sajko, která se uzavřela ve formě. Divák tak stojí nad akváriem zhuštěné perverze a přemýšlí, co všechno v něm ještě uvidí. A proč?

    MARTIN MACHÁČEK

    Lublaňská univerzita divadla, rozhlasu, filmu a televize, Slovinsko, Dan Zajc: Chodec/ Potohodec. Režie Zala Sajko, hrají Klemen Janežič, Barbara Ribnikar, Jure Kopušar, Maruša Majer, Jernej Gašperin, Vid Klemenc, Saša Pavlin, Stošić, Simon Belak, Zala Sajko, Nina Šorak, Tina Pavlovič, Urška Sajko.

    • Autor:
    • Publikováno: 13. dubna 2012

    Komentáře k článku: O čem studenti sní? (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,