Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O čem studenti sní? (No. 2)

    Prince Homburského jen odtušíte

    Divák, který navštíví Prince Homburského, nevyjde z překvapení snad ani na vteřinu. Do úvodní scény, v níž se poněkud náměsíčně promenují tři dívky ve večerních šatech, zatímco o kousek dál se odehrává „cosi“ podobné firemnímu večírku v časných ranních hodinách, náhle vstoupí medvěd. Vypotácí se z krmelce a chvilinku bloumá po jevišti, než padne k zemi zasažen výstřelem. Vzápětí se dozvídáme, že jde o samotného prince Homburského. A ještě o něco později se ukáže, že vlastně není mrtev. Za dunění hudby a tlumení světel se probírá a v mrákotách mluví o svém snu. Vavřínový věnec, krásná dívka… Když se ze snu probudí úplně, je na scéně již pouze on a „Jindřich“. A žlutá rukavice oné krásné dámy.

    FOTO VÁCLAV MACH

    Během první půlhodiny divák postupně zjišťuje, kdo je kdo. Daří se to poměrně úspěšně do okamžiku, kdy se objeví německý myslivec, (další) medvěd a přízrak v bílé noční košili (holubice prý). Jsme také svědky okouzlení prince sestřenkou Natálií, kterážto postrádá jednu žlutou rukavičku. Zásadním momentem je další snový výjev, na jehož základě se princ rozhodne neuposlechnout rozkazů bitevního plánu.

    Jakkoli zmatených se prvních třicet minut může zdát, je to pravděpodobně nejjasnější část celého představení. Z plátna s titulky se divák dozví, že následuje – cituji – „Něco jako pauza“. Kdo během ní zůstane sedět v sále, připraví se v podstatě o část představení, která se promítá na televizní obrazovky ve foyer.  Mezi zde odpočívající diváky se náhle vpotácí Kurfiřt, který měl být mrtev, a nažene je zpět do sálu. Ve zbývající necelé hodině jsme svědky toho, jak jedno rozhodnutí, jedno neuposlechnutí rozkazu, jeden sen… mohou ovlivnit celou společnost.

    Nastává chaos. A to doslova. Divák je jen stěží schopen rozeznat skutečnost od snu. Ani později představení zcela neodhalí význam krmelce, gymnastických kruhů či vycpané srny. Přesto mají všechny tyto rekvizity ve hře své místo.

    Ačkoliv je děj zasazen do rámce historických událostí 17. století, při hlubší úvaze je zřejmé, že jde o dílo nadčasové. Ztvárnění a pojetí hry nutí k zamyšlení každého. Divák se náhle přistihne nejen nad úvahami vztahujícími se přímo k tomu, co se odehrává na scéně, ale i nad obecnými tématy, která Princ Homburský předkládá. Kým doopravdy jsme? Co utváří naši identitu? Do jaké míry nás mohou ovlivnit naše sny? Jak zasáhnou do života ostatních? A při jedné z posledních scén se jistě nejeden člověk pozastaví nad tím, proč někteří lidé tak prahnou po válce. Drama Princ Homburský se může zdát těžce uchopitelným a náročným. Svým způsobem takové skutečně je. Nesporný, avšak překvapivý a zajímavý, je ale také fakt, že se u něj divák pobaví a od srdce zasměje.

    Některé efekty se pravidelně opakují. Co přesně ale konkrétní ztlumení světel, dunivé tóny či zapnutí mikrofonu znamenají a uvádějí, může divák jen hádat. Rovněž význam několika zpomalených scén zůstává tak trochu záhadou. Návštěvník této hry v ní prostě tápe a valnou část pouze tuší.

    Sen a zmatek jdou ruku v ruce celým představením a snad proto divákovi docházejí některé momenty a souvislosti se zpožděním. Výsledkem je pocit „tohle potřebuju vidět znova“. A navzdory tomu, že pro nudu či dokonce pro spánek není prostor (herci i děj samotný totiž nutí být neustále ve střehu), konec představení je až překvapivě podobný okamžiku, kdy se náhle probudíte ze sna.

    Janáčkova akademie múzických umění v Brně – Heinrich von Kleist: Princ Homburský. Režie Ivan Buraj, hrají Lukáš Daňhel, Aleš Petráš, Simona Zmrzlá, Alena Doláková, Lucie Končoková, Alfred texel, Vít Pištecký, Martin Tlapák, Růžena Dvořáková, Alžběta Hofericová, Monika Matoušková, Jan Řezníček, Zbyněk Humpolec, Ladislav Odrazil/Filip Chlud, Jakub Rek, Zdeněk Polák.

    KRISTÝNA KOUNKOVÁ

    Herzlich Willkommen, meine Damen und Herren!

    Ráj Barbarů, to je přehlídka kreatur a postaviček z varieté, kabaretů, estrád, lunaparků, cirkusů a obludárií. Pro své výstupy herci čerpají ze staletími ověřených principů klauniád, komediálních, akrobatických a pantomimických čísel. Inspirováni v divadle hororu pracují s expresivitou gest a mimiky i s tvárností výrazů svých nabílených obličejů.

    FOTO PAVEL NESVADBA

    V tomto prostředí je nemožné oddělit skutečnost od iluze, pravdu od lži. Postavy herců podniku Ráje Barbarů několikrát za večer odejdou a stejně tolikrát se opět vrátí. Ledabylost líčení a potem stékající make-up, roztrhané oblečení, poničené rekvizity, už jim dávno přestalo záležet na umění, nehrají pro potěšení jiných, hrají pro svou obživu, o svůj vlastní krk, dnes a denně několikrát. Kdo dokáže říct, co je maska a co skutečný život? Jsou to umělci balancující na okraji společnosti, na hraně reálného a jejich vlastního světa. Jejich „krásný svět“ je jen maskou. Bylo by ale bláhové, domnívat se, že skrze masku se jich nemůže nic dotknout, nic se jim dostat na holou kůži. V jejich světě není vše jen veselé, vzájemně se okrádají, přiživují se na jiných umělcích, nepřejí si, podvádějí, ubližují, vydržují si své otroky a nebojí se ani vraždy. Potřebují si podmanit situaci a mít nadvládu jeden nad druhým, chybí mezi nimi vzájemná pomoc a pochopení.

    Jednotlivé estrádní výstupy uvádí energický principál podniku (David Müller). Jako pojem místa, je zde ale i pojem času relativní. Až několikátý z retrospektivních výstupů předvádí, jak dívka z prvního čísla přišla o svou ruku. Ze siláka (Fabian Baumgarten) se stala cvičená opice po zklidnění jeho zvířeckosti saxofonem. Přesto se v něm pudy nezapřou natolik, aby se dalo zabránit usmrcení věznitele nebo saxofonistky, která ho nástrojem zkrotila a v jejichž rukou se stal ochočenou loutkou, gorilou tančící v baletní sukénce.

    Akrobatka Rollette na barelu, která by ráda opětovala lásku všech německých, italských i francouzských nápadníků, ale nedopatřením barelem vždy přejede všechny své milence. Jediný Tambor notující si s Rollette se nechává zlákat na cizí jablíčka žonglujících polonahých žen. Zazní jen pár falešných tónů z Rollettina saxofonu jako teskná výčitka zhrzené milenky. A trestem za okušení budiž Tamborovi slepota. Herci ale nenechají doznít emotivní momenty, snad ve snaze, aby diváka nezastrašili, bohužel ho nenechají prožít si katarzi nešťastných lásek těchto smutných klaunů a raději se vrací zpět ke komediální rovině. Svou slepotu tak Tambor využívá ke složení celé slepecké kapely.

    Jako na houpačce dochází ke zpomalení a zvážnění, které nastává ve výpravě za nebezpečím, zvrhlostí a špínou do pařížského podzemí, zde se ale vzápětí spodina společnosti v rytmu hudby mění v účastníky heavy metalového koncertu a v této euforii se z nich stávají zombie.

    Načasování, stupňující se napětí a temporytmus inscenace ruší bohužel slabší momenty, kdy ke skečům nesedí reprodukovaný zvukový doprovod. Stejně tak přestavby oponek zpomalují spád a v mnoha případech jsou poměrně zbytečné. Naopak je plně kompenzuje únosné opakování, cyklení vtipů s jemnými obměnami přesně gradujícími k pointám.Tempo udržuje také neustálý hudební podkres (v melodramatických momentech teskné housle a pomalejší saxofon).

    Scény založené na sexuálním podtextu (kdy postava souloží se vším, co mu projde nebo proletí kolem) nebo scéna živých loutek předvádějících hitlerovský skeč jako stepujících vojáčků jsou rušivé, nadbytečné a v mnohém prvoplánové. Ale je to divoký cirkus, kde je vše dovoleno a vše bude odpuštěno jakožto i zapomenuto.

    Hannoverská univerzita hudby, divadla a médií, Německo – Stephan Hintze: Ráj Barbarů. Režie Stephan Hintze, hrají Fabian Baumgarten, Ali Berber, Anne Bontemps, Maya Haddad, Lars Koch, Anne-Marie Lux, David Müller, Jonas Minthe, Laura Uhlig.

    MICHALEA MALČÍKOVÁ

    Sedm v sedmém nebi

    Rozpačitost – s tímhle pocitem odcházela velká část publika z dvouaktové hry Caryl Churchill Cloud Nine neboli Sedmé nebe (roztomilá slovní hříčka – Nine přeložit jako Sedmé, že?). Americký soubor The Moving Art Collective zahýbal celým sálem. Pojďme se ale blíže podívat na to proč.

    FOTO PETR CHODURA

    Kdo neuměl perfektně anglicky, mohl se v představení poněkud ztrácet. I když to byla z velké části hra pohybová, mluvené slovo v ní mělo nemenší důležitost. Rychlá mluva a frázování však občas ztěžovaly divákům orientaci v textu. Několikrát jsem se během představení přistihla u toho, že jen sedím, sleduji taneční výkony, a text sice poslouchám, ale nevnímám. Herci si jistě zaslouží obdiv za tvrdou práci. Na druhou stranu ale těžko říct, jestli zpracování nebylo trochu moc překombinované.

    Většina herců hrála postavy opačného pohlaví. Vzhledem k tomu, že děj pojednává o genderové a gay problematice, byl to jasný symbol neztotožnění se postav se svou identitou. Zároveň to však byl další prvek, který divákům komplikoval orientaci v ději. Za povšimnutí také stálo, že ač se hra odehrávala ve viktoriánském období, postava sluhy – černocha byla ,,slušným podřízeným“ (to prý černoši většinou bývají!) jen naoko. Hned ze startu nám prozradil, že vlastně své postavení nenávidí, stejně tak jako svého pána a vlastně naprosto všechno. To by jeden nečekal. A už vůbec by jeden nečekal, že černého sluhu bude hrát běloch. A už vůbec vůbec by jeden nečekal, že mu tu roli všichni ,,sežerou i s navijákem“.

    Taneční kreace a hudební vstupy byly velmi působivé, ne vždy ale úplně zdařilé. Ač se na kroutící se polonahé herce dobře dívalo, pohyb často nic nesděloval a byl (tedy alespoň dle mého mínění) čistě dekoračním prvkem. Do jisté míry mi některá opakující se trhaná gesta asociovala německou mistryni Pinu Bausch. Možná u ní Fernando Belo, režisér hry, hledal inspiraci. Možná se ale jen prostě snažil být alternativní. Pininy choreografie jsou motivované a dechberoucí, kdežto The Moving Art Collective se klidně mohl hýbat tak o půl hodinky méně.

    Co bych představení vyloženě vytkla, bylo ukončení první poloviny. Diváci se asi čtyřikrát zvedli, že se už půjdou vyčůrat a napít, herci se ale pokaždé zase vrátili na scénu a natěšené diváky usadili zpátky do sedaček. Možná to byla malá režisérská schválnost a ,,pan vedoucí“ se rozpustile chichotal za oponou, mému močovému měchýři to však příliš vtipné nepřipadalo.

    Co mě naopak pobavilo velmi, byl herecký výkon zarostlého vysokého muže (omlouvám se za neznalost jména, můžeme mu pracovně říkat ,,Chlupatec“). V první polovině hrál veleváženého otce rodiny, v druhé se však proměnil v malou roztomilou holčičku. A téhle role by se měl držet i do budoucna, popral se s tím totiž brilantně.

    Ve hře excelovala i drobná blonďatá slečna (opět neznám jméno, zdroje selhaly). V první půlce se nám představila jako malý Edward, který je zamilovaný do světaznalého Henryho. Po přestávce se však stala starou, lehce despotickou paní. A i v této roli byla skvělá. Navíc nám ukázala, že umí i zpívat. No prostě holka do nepohody.

    Mé závěrečné resumé? Všech sedm herců v ,,Sedmém nebi“ podalo skvělé výkony. Představení pro mě bylo zážitkem a jistě mezi diváky rozpoutalo velkou diskuzi. A to by asi mělo být cílem všech her, ne?

    Kalifornský institut umění, USA – Caryl Churchill: Sedmé nebe. Režie Fernando Belo, hrají Rachel Casseli, Chrissie Harms, Nora King, Justin Montalvo, Pete Laughlin, Stephanie Regina, Joseph Santos, Fernando Belo.

    TEREZA REKOVÁ

    • Autor:
    • Publikováno: 13. dubna 2012

    Komentáře k článku: O čem studenti sní? (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,