Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na hranicích divnosti (No. 1)

    V pondělí odstartoval jedenáctý ročník festivalu Nultý bod, jehož snahou je představit českým divákům nové provokativní a doposud neprozkoumané divadelní žánry a trendy evropského divadla v oblasti tanečního divadla, fyzického divadla a performing artu. To znamená, že se vesměs jedná o projekty, které se rozhodně nedají zařadit do mainstreamu divadla a tance, naopak balancují za hranicí divnosti, a jsou tedy určeny pro velmi specifický okruh diváků. Pro ty je právě zkoumání těchto mezižánrových hranic a někdy doslova toho „co divák snese“, na festivalu přitažlivé. 

    Letošní ročník festivalu (15. – 20. 7.) se odehrává na několika místech. Kromě Divadla v Celetné je to především KAMPUS Hybernská, poměrně nově vzniklé netradiční prostory ve staré zástavbě centra Prahy, a v podzemním prostoru někdejšího ÚLUV na Národní třídě, kde se definitivně usadilo Divadlo X 10.

    Cutlass Spring Dany Michel. Foto Jocelyn Michel

    Zahajovací představení Cutlass Spring se odehrálo v Divadle v Celetné, kde byl pro prezentaci projektu kanadské performerky Dany Michel vytvořen specifický arénovitý půdorys s publikem na jevišti. Cca osmdesátka diváků na lavicích obklopila bílý prostor, na němž byla v přítmí patrná pojízdná čtvercová platforma 1×1 m a šestice bílých plastových židlí. Pokud byli diváci pilní, a předem si přečetli anotaci, jejíž součástí je charakteristika „ Dana Michel neustále pitvá svou totožnost zkoumáním hranic sexuality a sexuálních návyků,“ byla tu určitá očekávání, a jak mnozí jistě doufali, i nějaký klíč k pochopení toho, co se na scéně bude dít.  Na konci devadesátiminutového představení ovšem všichni zjistili, že  vlastně neví…

    Co jsme to tedy vlastně viděli? Dana Michel ve svém projektu (který je prý z valné části improvizován)  spontánně porušuje všechna pravidla divadelnosti, a ani náhodou nevyužívá klišé, která mohou mít na diváka zaručený účinek. Máme tedy před sebou postdramatický tvar, který nás pozvolna, velmi pomalu vtáhne do chaotického labyrintu jakéhosi paralelního (snad vnitřního?) světa, v němž se odehrávají neustálé zápasy s předměty každodenního života i se svým vlastním tělem.  Fungují tu předměty zcela konkrétní, kuchyňské nádobí, starý telefon, plechovky, ale mnohé z nich nabývají zvláštních vlastností (různé uzavřené nádoby, z nichž překvapivě probublávají rozmanité zvuky), ale  jsou tu také  nekonkrétní bílé matérie, které dokážou zcela pohltit nebo poskytnout úkryt, ale být také protivníkem či skrýší pro rozmanité podivné předměty…

    Na počátku vidíme performerku na pojízdné platformě v nadměrně velké kostkované košili… Foto Jocelyn Michel

    Na počátku vidíme subtilní performerku, jak nekonečně dlouho klečí a všelijak se vrtí – oblečena v nadměrné kostkované košili a obuta v chaplinovsky obrovských botách – na pojízdné platformě. Toto její kroucení ještě vzdáleně může připomínat téma z anotace, ale o erotickou dráždivost pro dospělé tu opravdu nejde.  To celé jako by mělo kořeny v dětské zvědavosti a experimentování s libými pocity těla způsobenými pohybem. Když se konečně performerka svalí ze svého vehiklu na plochu a začne bojovat se vším, co jí tu překáží (jsou tu hlavně ony neforemné židle, ale také miniaturní židličky pro panenky). Vše postupně balí a odnáší či odsunuje ze svého prostoru, a chvílemi to vypadá, že by ráda odsunula i některé diváky… Následně ale zjišťuje, že vyčištění onoho mentálního prostoru bude složitější, neboť odkrýváním vrstev na podlaze se postupně objevují další předměty. A když už se zdá vše „vyčištěno“, performerka opouští scénu, a nechá diváka téměř nekonečně dlouho vnímat pouze sluchem a představovat si podle rozmanitých zvuků, co se děje kdesi za scénou, ale i někde vysoko nad ní či pod ní.  Poté přináší do prostoru nové „archivní materiály“ svého života. Mnohé z předmětů a částí oblečení zjevně spojené s vlastní historií, která je ovšem pro diváka zahalena tajemstvím. Po nějaký čas vidíme performerku do půl těla svlečenou, jako by se tím snažila ze sebe sundat  nánosy civilizace, vrátit se ke své podstatě. Celé představení pak končí vytažením surrealisticky romantické krajkové konstrukce pokojíčku pomocí kladky nad hlavy diváků… Je to tedy nahlédnutí do duše jedné bytosti, proplouvání její pamětí a jejími sny, dětskými vzpomínkami propojenými s touhou vyzkoušet si všelijaké divné věci (mj. koketování s hromadou ledových kostek), ale zároveň jsou tyto situace vnímány a pojímány s hravostí a humorem až groteskním. Po celou dobu si však performerka ponechává své tajemství, jako by vám rozmarně mávala před očima klíčem k pokoji, který vám ovšem  nikdy neotevře, ale nechá vás nahlížet klíčovou dírkou.

    ///

    Více na i-DN:

    Nultý bod


    Komentáře k článku: Na hranicích divnosti (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,