Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nudný život queer krále

    Soubor Depresivní děti touží po penězích se zdá se natrvalo zabydlel v prostoru Venuše ve Švehlovce a po sadovských 120 dnech Sodomy a paradokumentárním Milostném dopisu ženě, kterou nemilujeme zde uvedl i svůj zatím poslední počin – Ludwig (kýč je mrtev).

    Ačkoli je Venuše ve Švehlovce nepochybně inspirativním místem, jehož potenciál není ještě zdaleka (doufejme) vyčerpán, pro soubor, který o sobě sám tvrdí, že jeho úkolem je oživovat nezvyklá prostředí, se zatím zdá být téměř zdrcující. Nová inscenace je spíše než oživením únavnou lopotou a slepým pokusem pokračovat v návratu k historickým postavám a jejich pohnutým životům a dílům bez větší invence využít působivý a pro téma jako stvořený artdecový sál Švehlovy koleje.

    FOTO ARCHIV

    Ludvíka v mladých letech ztvárnil Pavel Neškudla FOTO ARCHIV

    Inscenace Ludwig (kýč je mrtev) se vrací do druhé poloviny devatenáctého století, do doby vlády Ludvíka II. Bavorského. Krále z politického hlediska nikterak důležitého, zato však s osudem tragickým natolik, že si divadelní pozornost jistě zaslouží. Byl to král, který po sobě zanechal tři nesmyslné zámky a obrovskou finanční ztrátu ve státní pokladně; král, díky němuž však mohl Wagner napsat svá stěžejní díla jako Tristan a Izolda či rozsáhlý Prsten Nibelungův. Byl to král milující umění, především krásu, a do krásy také horlivě investoval. Z dnešního pohledu se obklopoval nesmírným kýčem, jehož vrcholem je právě jeden ze zámků – Neuschwanstein – na úpatí Alp. Ludvík také neměl valný úspěch u žen, což vzhledem k tomu, že byl homosexuál, příliš nepřekvapí.

    Depresivní děti v podstatě zinscenovali celý Ludvíkův život, resp. celý aktivní život – od jeho korunovace přes námluvy se sestřenicí Žofií až po zbavení svéprávnosti a tragickou a dodnes nevyjasněnou smrt. A to tou nejprostší formou abstrahovanou od všemožných audiovizuálních efektů, multimediálních pomůcek a dalších dnes už téměř nezbytných divadelních ingrediencí včetně videoprojekce. Veškerou atmosféru zajišťovaly pouze různě barevné reflektory, neustále sršící dým a megafon, pokud bylo potřeba navodit pocit, že se vyhlašuje něco důležitého. Scéna si vystačila pouze s gaučem, obrovskou sochou jelena na kolečkách a pár okny v pozadí. Je škoda, že zdobný sál s ochozy doslova volající po tom stát se královskou síní, zůstal nevyužit.

    Králův život byl natolik expresivní, že si přímo žádal o skloubení se současným kontextem, resp. vývojem bavorského státu, s nímž se stereotypně v myslích většiny obyvatel světa pojí asi pouze Oktoberfest, obskurní porno ze 70. let či fotbalový tým Bayern Mnichov. Některé z těchto stereotypů se také v inscenaci odrazily – královský dvůr se po většinu času po jevišti promenoval zásadně v dresech Bayernu (Vyjma krále, který si neustále pohrával s chundelatým řemínkem od své kabelky, v níž neměl nic jiného než pytlíky s bonbóny Haribo, které sice pocházejí ze Severního Porýní-Vestfálska, to však králi nebránilo tomu, aby prohlašoval, že je miluje stejně jako Wagnerovu hudbu, a jedl je v každém příhodném okamžiku. Tedy vlastně pořád.) a princezna Sissy má sex se dvěma podkoními najednou v pozoruhodných polohách, jež ovládají pouze Bavoři. Tvůrci šli však ještě dál a nechali princeznu Sissy zpívat hit dánské kapely Aqua Barbie Girl, pořizovat si s bratránkem Ludvíkem selfie nebo múzu a milenku Richarda Wagnera Cosimu telefonovat mobilem s manželem. Nechali na jeviště herce přicházet chvílemi po vzoru Goldoniho komedií, jindy přitancovávat jako v nejaktuálnějších pohybových divadlech. V bezmála dvou a půl hodinovém představení se toho sice mnoho nestane – král postupně odhaluje svůj vkus jak v umění, tak v milostném životě, což vrcholí vylízáním zadku jednoho z králových sluhů; Žofii si, ač ta mu dvakrát zazpívá Svobodův hit Lásko má, já stůňu, nebere; zešílí a nakonec umře –, ale i to málo je poslepováno z tolika divadelních přístupů, že svou formou vlastně připomíná zmiňovaný zámek Neuschwanstein pojící v sobě všechny v té době myslitelné architektonické styly. U nás by se řeklo: Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort.

    Konzistentní nebyly ani výkony herců, z nichž nejvýše čněl představitel Ludvíka v mladých letech Pavel Neškudla. Samotného by mě zajímalo, jestli to byl autorský záměr, ale po většinu času mi připomínal svým jednáním, infantilním poskakováním a grimasami Formanova Mozarta. Byla to však postava uvěřitelná, což se o ostatních, zejména Wagnerovi / Ludvíku starším v podání Jiřího Novotného, říct nedalo. Ostatní postavy nevykázaly v podstatě vůbec žádný vývoj a působily tak spíš jako stafáž nebo kudrlinky v obraze Ludvíkova světa. Proč se víc nerozehrál vztah Ludvíka k umění v kontextu dneška či skutečné zamýšlení se nad tím, co je kýč, zůstává záhadou. Byly tu scény, které měly potenciál – matiné, na němž měl Ludvík požádat Žofii o ruku či Ludvík se Sissy kouřící trávu a jak dva puberťáci nadávající na nudný Bad Ischl – všechny ale trvaly nesmírně dlouho, aniž by se jakkoli pohnul děj či proměnila nějaká postava. Nejzajímavější tak zůstává Ludvíkovo poznání vlastní orientace při setkání s nahým strážcem po koupeli v jezeře, kdy Neškudla skvěle ztvárnil boj s vlastní identitou.

    Naprosto tedy nerozumím tomu, proč musí být inscenace tak dlouhá – hraje se s přestávkou, která odděluje mladá léta krále od jeho stáří, což ji ospravedlňuje, ale umím si představit, že lze obě části zkrátit na polovinu a divákovi stejně sdělení neunikne. Ono totiž mnoho sdělení za celou dobu ani neproběhne. Pokud šlo Depresivním dětem o paralelu života queer krále s dnešní společností, selfíčka nestačila. A pokud šlo skutečně o hledání smrti kýče, jak sami v propagačních materiálech proklamují, pak by možná vyšinutý konec, v němž herci brechtovsky odhodí své postavy, bohatě stačil i bez předchozí únavně dlouhé omáčky.

    Depresivní děti touží po penězích: Ludwig (kýč je mrtev). Režie Jakub Čermák, scéna a kostýmy Radka Josková, hudba Tomáš Graulich. Premiéra 26. dubna 2015 ve Venuši ve Švehlovce.


    Komentáře k článku: Nudný život queer krále

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Souhlasím
      s Dominikem. Režisér a hlavní osobnost DDTPP Jakub Čermák nevyužil možnosti prostoru, především jeho balkónové části, což se vzhledem k tématu nabízelo, a délku značně přetáhl (byť přestávka je vhodným prostředkem časového posunu děje a bylo by dobré ji zachovat). Ještě větší problém ale vidím v herectví. Takto vystavěná inscenace vyžaduje už profesionální schopnosti přesného odlišování situací v slovních a gestických, zkrátka výrazových nuancích. Herec nevystačí s tím, že je zajímavým typem, a to nejen oba Ludvíkové (pochopitelně především Čermákův oblíbený naturščik Jiří Novotný coby Wagner a starý Ludvík), ale i všechny dámy a – především – hlavní milenec (sluha). Ocenit lze práci s hudebními motivy a světlem, díky níž přece jen sem tam vznikají silné zvukově-vizuální obrazy. Objekt jelena je působivý, ale poněkud osamělý. Aktualizace ve formě dresů Bayernu by stála za dopracování, takto působí samoúčelně.
      K Dominikově recenzi bych jen doplnil, že tvůrci se odvolávají na film a seriál Ludwig režiséra Luchina Viscontiho (v programu se píše „na motivy“). Snímek z r. 1972 byl u nás ve své době uveden pod názvem Ludvík Bavorský jak v klubových kinech tak později v ČT (jako pětidílný seriál), naposledy jeho tříhodinová zrestaurovaná verze v r. 2011 na Febiofestu. Jelikož jsem snímek neviděl, tak soudím jen dle jeho ohlasů, které jsem našel na internetu, a ukázek z Youtube. A formální ani tematickou (kýč, homosexualita) podobnost či příbuznost neshledávám takřka žádnou. Visconti v souladu se svou tehdejší filmografií připravil výpravný biografický snímek založený na hudbě, obraze a na herectví. Homosexualita jako téma v něm není obsažena snad vůbec (aspoň v žádném ohlasu jsem o ní nečetl). Čermák tedy zřejmě počítá se znalostí homosexuality samotného Viscontiho, interpretuje skrze ni i postavu jeho Ludvíka II. a jeho představitele, bisexuála Helmuta Bergera, který byl dlouholetým Viscontiho partnerem, a včleňuje ji takto – neb sám gay – do oblíbených (obsedantních) témat svých projektů. Mohlo by být a bylo by zajímavé, kdybychom sledovali skutečné queer-divadlo, i s naturalismy, s nimiž by se jen nekoketovalo, ale na to – opět – herci nestačili.
      Téma kýče je v inscenaci v podstatě vedlejší či spíš formální, jen jako výsměšný kolorit, nic víc (pop music, kouře, cestovní kancelář, medvídci Haribo…), krom úplného závěru netematizované. Pokud je Čermák myslí vážně, měl by na něm ještě zapracovat, stejně jako na celé inscenaci.
      Takto diváci mohli jen uhadovat, o co souboru šlo. Ambicím, jež nepochybně (a právem) Jakub Čermák a jeho DDTPP mají, touto inscenací nedostáli.

      29.04.2015 (0.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,