Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nuda v Praze zůstala za dveřmi (No. 2)

    Druhý den mezinárodního dvojfestivalu pouličního, fyzického a tanečního divadla měl nabídnout pestrou směs přístupů k pojetí divadla v nejširším slova smyslu. O každém ze tří projektů, které byly v úterý uvedeny, lze říct, že se pohybují na hranici žánrů. Že svým způsobem pokládají před sebe a před diváka tradiční otázku „co je divadlo“. Nejjasněji to bylo vyjádřeno v závěrečném úterním představení Now..? divadla Continuo, kde byla otázka několikrát zřetelně zopakována: Who knows what’s problem of the theatre? Hořkou pravdu, kterou se kolem stojící dav diváků za chvíli dozvěděl, si nechám na samotný závěr, abych nepředběhl událostem. Úterní program přehlídky zahajoval na Václavském náměstí svou estrádou Dans Adrian Schvarzstein ze Španělska, na nějž pak v Divadle v Celetné navazovala Miřenka Čechová se světově první reprízou představení S/he is Nancy Joe…

    Horkokrevného Adriana Schvarzsteina v Praze překvapil silný déšť. FOTO MAREK REBROŠ

    Je opravdu škoda, že se letošní ročník Nultého bodu / Za dveřmi strefil do snad nejchladnějšího a nejvlhčího období léta. Horkokrevný Adrian Schvarzstein marně nebe prosil cedulí No rain please, již vrazil jednomu z diváků s úkolem držet ji lícem k stále zamračené obloze. Pršet nakonec stejně začalo a po dvaceti minutách tak líný bůh, kerý zřejmě zůstal ve Španělsku, než aby se trmácel do Prahy, ukončil slibně se rozvíjející taškařici, kterou neobstarával pouze osamocený performer a jeho pojízdný „flašinetvehikl“, ale další a další náhodní diváci. (Jak moc jsou náhodní diváci pouličního divadla?) Tu jeden točil klikou flašinetu a obstáraval tak obskurní pouťovou muziku, jiný pomáhal stavět paravan. Někteří drželi různé cedule, další přispěli deštníkem, stolem, půllitrem s pivem… Z Václavského náměstí postupně začali mizet diváci, zato přicházela spousta účinkujících umělců. Vše ovšem směřovalo k zásadní otázce: kde je Lucía? Tanečnice tohoto milého Juana. Bez Lucíy by to nebyl žádný Dance. Tady se však šťastná ruka Juanova ukázala, neboť z publika vybral na roli Lucíy (jak se později ukázalo, Kamily) děvče nestydlivé a pohyblivé, které zvládlo všechny taneční kreace, jež po něm Juan chtěl. Všechny své pomocníky uplácel kulatými sušenkami (nejvíce toho, co držel ceduli s prosbou o nedéšť) a publikum se tak bavilo, že by málem i na začínající déšť zapomnělo. Ten ale zesílil tak, že nakonec vytržení z uměleckého zážitku přebil a lid se šel schovat. Velká škoda, Adrian Schverzstein ukázal způsob, jak ulici divadlem ovládnout, trochu jí zmáčknout a vytěžit z ní spoustu legrace.

    Jaká je její identita? Miřenka Čechová v autorské inscenaci S/He is Nancy Joe. FOTO MAREK REBROŠ

    Díky neočekávaně nabytému času měl divák možnost důkladně si odpočinout před poněkud náročnějším zážitkem, který se skrýval pod záhadně znějícím titulem S/he is Nancy Joe. Spoluzakladatelka Mezinárodního festivalu Nultý bod, režisérka, herečka a performerka Miřenka Čechová se spolu se svým souborem Tantehorse pustila do provokativního tématu transgenderovosti. O představení, které si za cíl položilo doslova ohmatání lidské odlišnosti, tabuizované varianty lidské identity, kde nestačí prosté odlišení on/ona, jste si mohli přečíst (a stále můžete) v reflexi pondělní premiéry na stránce http://www.divadelni-noviny.cz/she-is-nancy-joe/ .

    K tomu, co již bylo řečeno, bych snad dodal jen tolik, že působivá je především syntéza multimediálních prvků a živého herce, která dohromady tvoří svébytný celek. Hudba, obraz i tanec jako neoddělitelné součásti díla. Přitom scéna samotná je velmi skromná. Pouhé dva bílé čtverce sloužící jako okýnka komiksu, popř. celé stránky komiksové knihy, a řečený stůl.

    Podstatným se zde pak jeví komentář, že jediným způsobem, jak poznat něčí genderovou identitu, je, když nám ji ten člověk sdělí; nikoli z poznání, jak ten člověk vypadá, jak se pohybuje, či jak se obléká nebo chová, a nelze ji dokonce zjistit ani diagnostickými či psychologickými testy. Jak je v článku správně řečeno, nemusí jít pouze o genderovou identitu. Jde v podstatě o identitu jako takovou, tedy i identitu divadelní. Na pozadí divadla a komiksu, které mají schopnost zveličovat detaily, je pak taková sdělná hodnota naléhavější a intimnější.

    A už samotný fakt, že divadlo (a další formy jako například karneval, Jízda králů apod.) legitimně umožňuje herci nabývat různých identit i různých pohlaví, je zajímavým fenoménem z hlediska genderové problematiky. Ae především se ještě o něco blíže přibližujeme k onomu zásadnímu zjištění: what’s problem of the theatre.

    Lidé pořád hledají „pravdu“ v novinách. Ale stačí to na pouliční projekt? Divadlo Continuo a jejich Now..? FOTO ARCHIV FESTIVALU ZA DVEŘMI

    Závěr dnešního dne přehlídky tedy patřil Divadlu Continuo. Představením Now..? zabrali velký kus dolní části Václavského náměstí. Jasně vymezený kruh herního prostoru, který mohl být i půdorysem cirkusového šapitó, byl pokryt všemožnými kelímky, novinami a jiným odpadem. Na jedné straně stálo velké křídlo a dál už zde byla pouze šestice herců, kteří sedíce na plastových židlích prováděli různé úkony, jako čištění nohou, hraní si s větrákem… V podstatě se nudili. Jeden z herců, Alessandro la Rocca, celé představení doprovázel hrou na křídlo, a zároveň jako by plnil roli středověkého kašpárka. Vysvětloval, co se děje na „jevišti“, ale také zesměšňoval a urážel obecenstvo, které podle něj jediné může za to, že je divadlo takové, jaké je. Že je v něm zápletka, konflikt. To, že lidé už 2500 let hledají v novinách, a tedy i v divadle. Některé kauzality byly skutečně kašpárkovské. To, co se odehrávalo mimo jeho výstupy, pak mělo jaksi dovysvětlovat a ilustrovat jeho slova. Tři muži a dvě ženy chvílemi tančili milostné tance, chvílemi upadali do laciných frašek typu nováckých estrád. Bohužel tomu celému chyběl nějaký jednotící ráz, něco, co by výsledek sevřelo a vyjevilo jasné sdělení. Takto divák tápal, zda se mu chce připomenout, jak je člověk malý oproti obrovskému vesmíru, který na něho co chvíli může vyplivnout megatunu asteroidů, či že je naopak tak velký, že dokáže popsat chemickými vzorci samotnou lásku. Nebo že divadlo je plné nenaplněné lásky, násilí a hlavně událostí, které se nikdy nestaly a nestanou, ale lidé jim věří.

    Nelze zde nepřipomenout Bonattiho klasickou smlouvu mezi umělcem a čtenářem/divákem – hru na „make believe“.

    Distanci, podpořenou touto smlouvou, je pak možno chápat jako onen estetický prostor, v němž můžeme vůbec o něčem, jako je divadlo mluvit; ale stejně tak i prostor, v němž můžeme mluvit o jiném člověku, než sami o sobě. Tak se nám propojuje problém identity obecně lidské s identitou herce na jedné straně a diváka na straně druhé. Odvážně lze říct, že hra je ve všem. A ta přelomová pravda? Theatre is fake.


    Komentáře k článku: Nuda v Praze zůstala za dveřmi (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,