Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nový realismus Thomase Ostermeiera

    Je to v české teatrologii výjimečná událost a prošla bez valného povšimnutí, tak zatrubme fanfáry hned na úvod: nejsem schopen si vybavit, kdy (a zda někdy vůbec) český autor či autorka vydali původní monografii o žijícím zahraničním režisérovi. Navíc – i když je Thomas Ostermeier uznáván jako jedna z nepochybných špiček evropského divadla, podobná syntetizující publikace o něm ještě nikde jinde nevyšla. Jitka Goriaux Pelechová vstoupila na mezinárodní divadelněvědné kolbiště hodně sebevědomě, tím více, že monografie se neopírá jen o úctyhodné množství zahraniční literatury a řadu přímých diváckých zážitků, ale i o přímý kontakt s režisérem, včetně bohaté účasti autorky na jeho zkouškách. Vydání knihy Divadlo Thomase Ostermeiera: Na cestě za novým realismem je zkrátka v řadě ohledů událost, jaká se přihodí jen výjimečně (a na její mimořádnosti jen málo mění skutečnost, že rok před českým vydáním vyšla francouzská verze knihy v belgické Lovani).

    11Ostermeier_fmt

    Pelechová nepíše standardní životopisnou studii, která by probírala tvorbu protagonisty knihy (k)rok za (k)rokem a inscenaci za inscenací – soustředí se spíš na uzlové body jeho kariéry a režijního profilu. Úvodní třetina práce je věnována specifickým okolnostem Ostermeierova kariérního vzestupu – stačí mu pouhé tři roky vedení Baracke, studiové scény Deutsches Theater, aby se stal ve dvaatřiceti letech(!) šéfem jednoho z klíčových německých divadel, berlínské Schaubühne am Lehniner Platz. Díky řadě mezinárodních hostování a festivalových (ko)produkcí se postupně stává globálně uznávanou režijní celebritou.

    Pelechová však patřičným zasazením do kontextu činí tuto „success story“ poměrně barvitou. Podmínky v Baracke nejsou v lecčems ideální (malý prostor, špatné technické vybavení) a kultovní divadlo, jedinečné svým výrazným zaměřením na původní dramatiku, se z něj stává do značné míry díky Ostermeierově tvrdohlavosti a schopnosti zformovat pod svým vedením silný tvůrčí kolektiv – který se posléze stane základem jeho týmu v Schaubühne. Tam pak prožívá Ostermeier nejednoduché úvodní roky, než dojde k razantní obměně publika připraveného přijmout jeho estetiku a mezinárodní úspěchy zpětně posílí jeho pozici v domácím kontextu.

    V knize nechybí velmi cenná analýza stavu a vývoje berlínského divadelního života po roce 1989, jakož i zdůraznění elitní pozice, kterou mělo Schaubühne v německém divadle v sedmdesátých a osmdesátých letech, za dob uměleckého vedení Petera Steina, na něhož Ostermeier (ať přiznaně, či nepřiznaně) v lecčems navazuje (a který prý striktně odmítá všechny Ostermeierovy nabídky k setkání).

    I rozbor vlastní Ostermeierovy režijní práce je veden spíš po jejich dominantních tendencích. Pelechová dělí jeho inscenace na „shakespearovské“ a „ibsenovské“: tito autoři tvoří totiž významné linie v Ostermeierově tvorbě posledních deseti let, což je poněkud paradoxní u režiséra, který se na startu kariéry proslavil inscenacemi současných her. Ty první se vyznačují zvýrazněnou divadelností, hojným zcizováním a utvářením jevištního prostoru spíše jako prostoru pro hru, v druhém případě Ostermeier hledá naopak místně i sociálně konkrétní prostředí, scénograficky nezřídka líčené až hyperrealisticky, které umožní zřetelně zacílenou aktualizaci (do této kategorie spadají kromě Ibsenových her i jeho inscenace klasické americké dramatiky). Pelechová neopomíná zdůraznit, že v éře postdramatického divadla je Ostermeier v německém kontextu vnímán leckým jako de facto konzervativní tvůrce, jehož ambicí je stále vyprávět působivé příběhy skrze silné dramatické situace. Nezapomíná se na fakt, že dlouhodobý úspěch režiséra je téměř vždy úspěchem dlouhodobě fungujícího tvůrčího týmu – Pelechová věnuje značnou pozornost Ostermeierově spolupráci s dramaturgem a překladatelem Mariem von Mayenburgem i scénografem Janem Pappelbaumem.

    Dlužno poznamenat, že přes všechny klady trpí Pelechové kniha občasnými akademickými nectnostmi, zejména poněkud koženým stylem, který při popisech jednotlivých inscenací nemá dostatečnou evokativní sílu. Vzhledem k tomu, že jde o první komplexní ostermeierovskou monografii vůbec, dává autorka značný prostor přímým citacím Ostermeiera i jeho spolupracovníků, kde se opět ukazuje, že tvůrci nebývají dobrými interprety sebe samých: až příliš často zde zaznívají povšechné, vznešeně se tvářící banality. A konečně bych řekl, že na to, jak často a v různých kontextech práce používá pojem „realismus“, by bylo velmi záhodno toto ošoupané a často prvosignálně používané slovo přesněji a kritičtěji vymezit.

    Na závěr zdánlivá maličkost – po dobrém zvyku Velké řady Edice DISK je i Divadlo Thomase Ostermeiera bohatě vybaveno dobře vybranými fotografiemi, které jsou autorčině úspěšné snaze vykreslit Ostermeierův tvůrčí profil dobrým pomocníkem.

    Jitka Goriaux Pelechová: Divadlo Thomase Ostermeiera: Na cestě za novým realismem. Vydalo Nakladatelství KANT – Karel Kerlický, Praha 2014. 220 stran.


    Komentáře k článku: Nový realismus Thomase Ostermeiera

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,