Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nová divadelní Moskva aneb Tři ve třech

    „Dnes je velice těžké napsat hru, ulovit neulovitelné. Je těžké takovou hru najít, inscenovat a reprizovat. Inscenace současné hry je vždy otevřením nového, dosud neznámého světa.“ Konstatovali s povzdechem ruští divadelníci na stránkách novin ještě na sklonku tisíciletí. Poslední dobou se ale tvář ruské (hlavně moskevské) scény pomalu, ale jistě proměňuje. Vyrojily se festivaly, které každoročně hledají nové texty a vítězné hry jsou často dovedeny k realizaci. Dávno je nenavštěvují jen zapálení nadšenci ve vytahaných svetrech a odřených džínsách. Ve foyer divadel korzují na vysokých podpatcích převoněné slečny s kabelkami Luis Vuitton a netrpělivě očekávají začátek inscenace, kterou přece musí vidět! Divadelní okraj se změnil doslova ve fenomén.  

    Jurij Klavdiev (Centr dramaturgii a režissury A. Kazanceva a M. Rošina)

    Z dřívějšího provinčního rapera a novináře Jurije Klavdieva se za několik let stal módní moskevský dramatik. Letos pětatřicetiletý autor zahájil kariéru v roce 2002. Tehdy se přidal k nadšencům shromážděným okolo Vadima Levanova, mladého toljattinského dramatika, který společně s přáteli opravil a uvedl v provoz nezávislou divadelní scénu, určenou především mladým začínajícím autorům. Scénu tvořilo zařízení zrušené automobilové opravny, k osvětlení sálu se dokonce používala světla ze starých žigulíků.

    Dalším úspěchem se stalo založení festivalu Květnová čtení, na kterém poprvé zazněla i dramata Jurije Klavdijeva. Dnes má tento autor za sebou několik textů, řada z nich získala ocenění na festivalech Novaja drama a Moladaja dramaturgija. Čtyři z nich byly inscenovány v moskevském Centru dramaturgii i režissury (CDR), které se od svého založení na konci devadesátých let těší renomé jedné z předních scén současného ruského divadla. Mezitím si stačil Klavdiev odskočit i k filmu: na kontě má už dva scénáře a jednu roli v thrilleru Lesopolosa. Ale dost výčtů. Někteří kritici tvrdí, že svět tvořený Klavdievem je příliš černobílý. Darebák zůstane darebákem, aby hypertrofovaný hrdina zvítězil i tam, kde reálný člověk selže. Autor naopak trvá na značné míře autobiografičnosti.

    V CDR uvedl režisér Vladimír Ageev, mimochodem také jeden z „mladých a progresivních“, Klavdievovu hru Pajďom, nas žďot mašina (Pojďme, čeká na nás auto), která byla do této chvíle přeložena do několika světových jazyků a úspěšně pronikla i na repertoár evropských scén. Hra nabízí part pro dvě mladé herečky: kamarádky Máša a Olga chtějí uniknout od nudné práce, tupých procházek i bezesmyslných rozhovorů. Spásu nabízejí nové ostré pocity – násilí, agrese i s tím související provinční kriminalita a žargon ulice. Pro obě dívky se stává východiskem smrt, ať vlastní či cizí. Ale i když se v textu hovoří o uřezaných prstech a dalších brutálních praktikách, díky režii, která jde cestou náznaku a pouhého slovního popisu (nahlas zaznívají i scénické poznámky), nepostrádá inscenace dokonce ani momenty zábavné ironie. Škoda jen že chybí Irina, mohla by to být skvělá nová verze Třech sester. A jak by se jmenovala? No přece Pojďme, čeká nás život! (v Moskvě?)

    Pavel Prjažko (TEATR. DOC)

    První divadelní kroky Pavla Prjažka, Bělorusa, píšícího ovšem rusky, jsou spojeny s Minským nezávislým Svabodnym teatrem Nikolaje Chalezina, kde bylo uvedeno několik jeho textů. Už první hra Serpantin, napsaná v roce 2004, získala hlavní cenu v mezinárodní soutěži dramatiků Evrazija konané každoročně v Jekatěrinburgu a byla rovněž přeložena do polštiny. Nezůstala sama: překladů do němčiny, angličtiny, francouzštiny a finštiny se dočkala i další Prjažkova dramata.

    Slavnou a často diskutovanou se stala inscenace Prjažkovy hry Trusy (Kalhotky) v malém divadélku TEATR. DOC. Po jejím uvedení v březnu 2007 se dokonce hovořilo o Rackovi TEATRA. DOC. Text sám o sobě je především absurditou. Jakousi paradoxní hrou o osamění a lásce k prádlu, tedy kalhotkám, které mohou symbolizovat čistotu, jiné myšlení, materiální podstatu současné společnosti i mnohé jiné. Pro Ninu představují kalhotky skutečnou a pravou podstatu existence. Pere, suší, opečovává a hýčká své prádlo, které je jejím jediným přítelem. Klidně mu obětuje i život. Nikdo ve městě jí nerozumí, sousedky se závistí kradou kalhotky ze šňůry, kamarád z chatu, který by mohl pochopit její osamění, se nehlásí.

    Pocit vyhnanství a vyloučení ze společnosti korunuje závěrečná, zdánlivě absurdní smrt v plamenech za čilé asistence všech sousedů. Nina jako nová Jana z Arku a Trusy jako novodobý mirákl. Ten ale obsahuje i prvky městské frašky a díky režii Jeleny Nevěžiny je inscenace především karnevalovou šarádou, což dosvědčuje i sváteční kalhotková girlanda rozvěšená po celé ploše zadního horizontu. A aby toho nebylo málo, pějou se sovětské písně a policista, během svého revuálního výstupu provádí náhodnou kontrolu dokladů v hledišti. Moje představa „nového Racka“ byla nicméně trochu jiná; očekávání uspokojil snad jen skvělý kalhotkový voiceband na téma: „Vše se jednou v kalhotky obrátí, vše se jednou do nich zrodí a povstane ze země…“

    Pro velký úspěch byly Trusy přeneseny ze třicetimístného divadla TEATR. DOC na scénu CDR, kde může každou další reprízu sledovat až trojnásobek diváků. Stále jsou dlouho dopředu vyprodány.

    Sergej Medvěděv (PRAKTIKA)

    Datem narození sice Sergej Medvěděv nepatří ke generaci mladých debutantů, texty (převážně básně) píše tento původně atomový fyzik už od osmdesátých let, ale k divadelním prknům přičichl teprve nedávno. Velký úspěch zaznamenal s hrou Parikmacherša (Kadeřnice), díky níž získal cenu festivalu Novaja drama v roce 2007. O rok později byla hra přeložena do němčiny a uvedena v rámci mezinárodního berlínského festivalu Theatertreffen.

    Premiéra v ruštině na sebe nenechala dlouho čekat, hry se loni chopilo mladičké divadlo Praktika, které jejím uvedením zároveň oslavilo tři roky své existence. Autor, který pracuje jako šéfredaktor předního deníku Rostova nad Donem, říká, že jeho hlavní inspirací jsou samotné lidské příběhy, se kterými se jako žurnalista setkává dnes a denně.

    Platí to i pro příběh obyčejné kadeřnice Iriny z malého provinčního města, která sní o veliké lásce. Tu zdánlivě nalézá u vězněného Jevgenije, se kterým se seznámila díky inzerátu v novinách, nikdy jej sice neviděla, ale s nadějí očekává jeho propuštění a začátek společného šťastného života. Jednoduchost a naivita literární hrdinky se promítla i do knižní dekorace, která vypadá jako zvětšená papírová dětská skládačka. Je šablonovitě útulná a pohodlná, během okamžiku se dá složit i rozložit. Vždyť Irinin život je tak jednoduchý. Aby herci zapadli do této papírové koncepce, stávají se loutkami, pohybují se jako by měli končetiny na pomyslných vlascích a jejich kroky řídil někdo shora. Žádná psychologie, což je u herců, vychovaných na Stanislavském, velký výkon. A přesto z jeviště vystřelovaly velké emoce. Možná skutečně čím jednodušeji lidi mluví, tím složitěji cítí.

    Pozor: nevidím, neslyším, nemluvím

    Současná ruská dramatika je pestrý a mnohoznačný organismus, tři zmínění autoři tvoří jen skromný vzorek. Stejně tak by bylo možné psát o dalších a dalších osobnostech dnešního rusky hovořícího divadelního světa – který se nám může zdát tak vzdálený, tak nepochopitelný a mnohdy raději neznámý. Větší znalost tématu mají paradoxně naši západní sousedé, kteří ruské hry nejen překládají, ale i uvádějí. Bude tahle situace pokračovat? A proč?


    Komentáře k článku: Nová divadelní Moskva aneb Tři ve třech

    1. Daniel Přibyl

      Profilový obrázek

      raduji se, že se v DN píše o současné ruské dramatice a alternativním divadle, ale nemůžu se u tohoto článku zbavit dojmu znovuobjevené Ameriky. Poslední odstavec je vyloženě plácnutí do vody. Západoevropské scény opravdu objevily novou generaci ruských dramatiků s předstihem, a to díky ruské sezoně v londýnském RCT, a protože jsem líný to hledat, tak střílím od boku rok 2003. Dalším průnikem byl fenomenální úspěch Plastelíny na festivalech ve Wiesbadenu a v Nitře, zhruba také v té době. Ale české divadlo to pak rychle dohnalo, což tvrdím tak sebejistě i proto, že jsem byl u toho. Olga Subotina tehdy byla v Praze, stejně tak Sigarev i Xenie Dragunská, a měli jsme tu zprávy o tom, co se děje v Teatr.doc takříkajíc z první ruky. Tereza Krčálová rychle překládala do češtiny Vyrypajeva, Presňakovce, Bugadzeho, autory toljattinské, vyšel o tom detailní článek v SADu, v tom čísle, kde vyšel i text Vyrypajevova Kyslíku… Text Doc.Tora jsme chtěli tehdy také přeložit, ale kvůli množství reálií o to nikdo neměl moc zájem. Klavdijev a jeho Pojď, čeká na nás auto, je přeložený do češtiny už minimálně čtyři roky a ve Zlíně to uvedli jako scénické čtení. Sigarev zdomácněl tak, že jeho komedie už hrají i oblastní divadla. Že je česká dramaturgie konzervativní (až na vzácné výjimky) je věc jiná a netýká se zdaleka jen východoevropských konexí. Čili článek by to byl pěkný, kdyby vyšel tak někdy v roce 2005-6. Mimochodem – že se daří ruské současné dramatice v divadlech na západ od nás lépe, s tím bych byl také opatrný. To spíš v Bulharsku, Rumunsku a zemích bývalé Jugoslávie vznikly silné inscenace nových ruských textů, a např. v Bratislavě se konala i konference o současném ruském dramatu (jeden z příspěvků byl například i o Sergeji Medvěděvovi a jeho skvělé Kadeřnici – ta pokud vím česky zatím přeložená není, což je velká škoda). V Německu se sice překládá nových ruských her dost, ale inscenační výsledky věru za moc nestojí a ruští režiséři tam režírují paradoxně současné hry západní provenience nebo evropskou klasiku. A ještě dál na západ už je ten výběr velice nahodilý.

      17.12.2010 (15.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,