Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kritické teze Josefa Hermana (No. 4/2018)

    Nová Atlantida autora a režiséra Jiřího Adámka je podivnou zahradní slavností na nablýskané černé podlaze u zahradního domku. Dospělí s dětmi grilují, křoupou křupky, popíjejí. Pravděpodobnost jednání kombinovaná s abstrakcí navozenou neadresnými promluvami, jemným hudebním podkresem a občas symbolickým jednáním. Aktérům je třeba přiznat značnou obratnost a vnitřní sílu přijmout tento typ herectví, ostatně jde o nesporné opory souboru.

    Pavla Beretová, Filip Kaňkovský, Magdaléna Borová, Taťjana Medvecká a dětský komparz. FOTO PETR NEUBERT

    Postavy vizuálně trochu připomínají důležité lidi (nejnápadněji Taťjana Medvecká Margaret Thatcherovou) a pronášejí citace z jejich promluv: Putina, Trumpa, Junckerse, Chomskyho, Thatcherové. Aj. Také zástupců řekněme životních pravd a ideologií: demokrat, levicová aktivistka, vizionářka, žena a muž (zástupci selského rozumu). Aj. Novinářka s některými vede rozhovor, což je jediný dialog, který tu zazní. Jinak jde o mozaiku nesourodých nesouvisejících nekomunikativních samomluv, jejichž společný smysl mi unikl.

    Filip Kaňkovský, Vladimír Javorský, Taťjana Medvecká, David Matásek, Pavla Beretová, Petr Vančura. FOTO PETR NEUBERT

    Inscenace Jiřího Adámka skrze nepopisné texty (seznamy, například) nesly konkrétní významy, dá se říct, že i tušené příběhy. Jako to umí hudba. Nová Atlantida je sestavená z konkrétních citací, ale význam, sdělení, příběh, jsem v nich neobjevil. Strukturu “hry” lze poznat jen z psaného textu – je rozdělena do jedenácti významově nazvaných oddílů, které se však bez této informace v inscenaci slévají do jednoho vágního proudu.

    Jak to odmítám (inscenace si má vystačit sama), otevřel jsem program. Dramaturg Jan Tošovský v něm prokázal obdivuhodnou sčetlost filozofické a politologické literatury, jenže takové znalosti, obávám se, budou diváci postrádat. Název inscenace je převzatý z názvu důležitého utopického textu Francise Bacona (1626). Chtěli tvůrci varovat před utopiemi? Napadla mě souvislost s hrou Vítězslava Nezvala Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, ideologický propadák z roku 1958, jaký podle mého odhadu hrozí i Nové Atlantidě.

    Vladimír Javorský. FOTO PETR NEUBERT

    Jiří Adámek k textu uvedl: Výsledkem je skládačka ze stop, které v našem západním mentálním prostoru zanechávají různé globálně vlivné osobnosti. Takže vznikl scénář, který je plný silných slov, idejí a utopií, ale moc nenaznačuje, co se má stát na jevišti. Děti se na jeviště dostaly nápadem scénografa coby razantní inscenační gesto. Hra je o tom, že žádné řešení neexistuje – rozumějme pro společnost. Nikdo se svou vizí budoucnosti neuspěje, protože naše doba je složitá, tekutá, nepředvídatelná.

    Tak prosté sdělení jsem si nepřipustil. K čemu je právě dnes podobná úvaha? Že se bortí náš způsob života myslím každý vidí. Radí inscenace nic s tím nedělat, protože je to stejně zbytečné? Odhaduji, že Jiřímu Adámkovi a jeho kolegům vůbec není lhostejné, co s námi bude. Jen si myslím, že jejich textový i jevištní konstrukt tentokrát nevyšel. Možná i proto, že nedokázali razantně zapochybovat o pozici liberální demokracie, že o ní jen špitli jaksi na okraj hry. Přitom hrozí, že i ona se stala utopií. Tady není na místě nevyjádřit názor.

    Hraje se bez přestávky zhruba sto minut.

    Národní divadlo, Praha (činohra) – Jiří Adámek: Nová Atlantida. Režie: Jiří Adámek, dramaturgie: Jan Tošovský, výprava: Antonín Šilar, asistent výtvarníka: Zuzana Formánková, hudba: Marek Doubrava, pohybová spolupráce: Zuzana Sýkorová, zvukový design: Jan Veselý, světelný design: Katarína Ďuricová. Premiéra v Nové scéně Národního divadla v Praze 1. března 2018.


    Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (No. 4/2018)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Souhlasím.,
      Zdá se, že Jiří Adámek chtěl vyjádřit kritický názor vůči stavu naší společnosti a apelovat na to, že bychom se neměli uzavírat do vlastních ulit a prázdně žvanit, ale myslet na příští generace a něco pro ně aktivně dělat, možná je i vyučovat, vést. Jinak budou jen slepě sbírat spadlé drobky z naší hostiny (viz závěrečný obraz).
      Ovšem to je tak obecné tvrzení a pocit, že nevím, proč by měl být tak složitě formulován na jevišti. Navíc se Adámek (téměř) zbavuje toho nejpodstatnějšího či nejcharakterističtějšího pro svou tvorbu, a to voicebandové práce s jazykem a herci. Vidíme popisné, banální situace na jakési zahradní party (slavnosti), které se nijak nevyvíjejí ani nemění. Jen jsou tam všechna monstra (nectnosti i ctnosti) současného světa personifikovaná konkrétními osobnostmi. Pokud toto tvůrci chtěli sledovat (tedy jakési publicistické divadlo) a vytvořit divadelně působivý tvar, museli by být formálně, obsahově i výrazem razantnější, radikálnější. Takto jen slyšíme to samé, co ze zpráv kolem sebe, a není důvod je ještě sledovat (opakovat) v nijak zajímavém (spíše velmi nezajímavém, monotónním) tvaru z jeviště.
      Inscenace je – pro mne – velkým zklamáním. Takový test diváků, co vydrží.
      Obdobně pracoval v Malé inventuře minulý týden Jiří Honzírek v projektu Horizont 8, ovšem tam šlo o komorní práci „work in progress“, která reakce diváků v podstatě zkoumala a v průběhu několika uvedení se proměňovala. Adámkova inscenace je však – zdá se – fixní…

      05.03.2018 (14.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,