Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bílá místa operní / NODO 2012 (No. 2)

    Otázky hranic a možností opery

    Druhý den festivalu Ostravské dny nové opery uvedl dvě inscenace v Divadle Jiřího Myrona. Premiéru opery Eva a Lilith Františka Chaloupky vzniklé na objednávku festivalu a monodrama Infinito Nero Salvatore Sciarrina. V obou případech zvolili inscenátoři šťastné scénické řešení, jež podtrhlo intimitu obou děl v rozlehlém a poměrně neosobním prostoru divadla: umístili hlediště na jevišti. Diváků bylo tak akorát na to, aby se vešli.

    Repro archiv NODO

    Svůdný svět

    Skladatel František Chaloupka (nar. 1981) uchopil biblické (a předbiblické) téma Adamových žen Eva a Lilith nenarativně, v rovině alegorie. Představitelky Evy (Lucie Páchová) a Lilith (Lucie Vítková) nezazpívají za celou dobu žádné slovo, jež by neslo význam. Inscenace je postavena na principu, který je až klišé současné opery: hudebníci a obě zpěvačky se nacházejí v jakési krabici, do níž nahlížejí okolo se procházející diváci. Synopse neexistujícího libreta je na notových pultech vystavena v jednotlivých „zastaveních“ kolem této jevištní struktury. Bez jejich (pře)čtení je téma opery nedešifrovatelné. Nechci se zde pouštět do debaty o tom, co ještě opera je a co už není. Otázka hranic a možností opery je přesně to, co by měl festival, jako je NODO, prozkoumávat a není nutné odpověď anticipovat za každou cenu.

    Hudebníci a obě zpěvačky se nacházejí v jakési krabici, do níž nahlížejí okolo se procházející diváci. FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Chaloupkův hudební svět je svůdný: hudba je založena na pouze rámcově koordinovaných partech. Všechny nástroje hrají podobný hudební materiál, který se v časových a prostorových variacích přelévá uvnitř „krabice“. Výsledek je neotřelý a hezky plyne. Není žádný konflikt mezi „materiálem“ a „formou“. Často zní heterofonicky rozklížený jednohlas, který je archaický hned dvakrát: evokuje jednak dávné techniky hudebního vícehlasu, jednak psychedelická „konceptuální“ rocková alba. Tato asociace se vtírá velice neodbytně, nejen s ohledem na instrumentální obsazení. Přistoupíme-li na to, že zpěvačky a hráčky na klavíry a akordeon či saxofon jsou Eva a Lilith, pak není nijak zlomyslné považovat samotného Chaloupku za Adama, držícího se za falus elektrické kytary. Programový komentář autora jde ostatně ve směru těchto interpretací a popravdě řečeno i daleko za interpretace, které dílo může unést. Žádné výjevy odkazující např. k osudům slavných hereček (…), ženám nacistických pohlavárů či antických hrdinek (…) jsem aspoň nezaznamenal.  Pokleslé to není, ale pokleslost možná číhá za prvním rohem.

    Mnohé části se blíží improvizaci se zadaným materiálem. FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Chaloupka realizoval svůj projekt s pomocí brněnského Dunami Ensemble, jehož je uměleckým vedoucím a sám v něm hraje. Dovoluje mu to pracovat způsobem, který by v běžném institucionalizovaném vztahu skladatel-interpret asi neprošel – partitura je směsí rámcových interpretačních pokynů a zápisu akordických a melodických vzorců k opakování ad libitum bez rytmické a časové specifikace. Mnohé části se blíží improvizaci se zadaným materiálem. Na jedné straně to umožňuje rychlou a efektivní práci, dá se udělat docela hodně muziky s nevelkým úsilím. Na druhé straně tento způsob komponování vede k poměrně omezenému repertoáru výrazových možností („táhlé“ nebo „repetitivní“ „plochy“) a k jisté nezaostřenosti, vágnosti.

    Pokleslé to není, ale pokleslost možná číhá za prvním rohem. FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Suma sumárum: hra Duami Ensemble mě bavila, kvílení obou Lucií méně. Co se obsahové intence díla týče, každý si ji nadávkoval, jak chtěl. Chaloupkova Eva a Lilith se opravdu dá považovat za hraniční formu opery stejně jako za instrumentální skladbu s obligátními hlasy.

    Stylizace a hra

    Salvatore Sciarrino. FOTO archiv NODO

    Italský skladatel Salvatore Sciarrino (nar. 1947) je velká hvězda současné vážné hudby, autor považovaný mnohými za „kultovního“. Výraz jeho hudby je v určitém smyslu neobarokní: nalezneme zde vypjaté výrazové prostředky, exaltaci, napětí a evokaci krajních psychických stavů. Vše je ovšem jako by typizované a odtažité. Trochu na způsob divadelních masek. Katalog „afektů“. Ponor a koncentrace stejně jako distance a odcizenost. Sciarrino je vždycky psychologizující. Jeho hudba otevírá široké pole možných asociací, ale nikdy nepřestává být hrou a vědomě přeháněnou stylizací. Hudba sama je vysoce originální a současná. Sciarrino je jedním ze skladatelů, kteří objevili nové zvukové možnosti tradičních akustických nástrojů, a otevřeli tak celý nový zvukový svět, před kterým kdysi vzývané možnosti elektronické hudby povážlivě blednou.

    Osmičlený instrumentální soubor se sólistkou na vyvýšeném, lehce dekadentně stylizovaném pódiu uprostřed byl umístěn na jevištní točně. FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Mezinárodní ansámbl Ostravská banda a maďarská mezzosopranistka Katalin Károlyi uvedla Sciarrinovo monodrama Infinito nero pod vedením dirigenta Petra Kotíka již na loňském festivalu Ostravské dny nové hudby, a to v kostele sv. Václava. Letošní provedení v Divadle Jiřího Myrona vyznělo skvěle. Musím zde vyzdvihnout práci zvukaře Otakara Mlčocha – citlivé ozvučení nástrojů přispělo k maximální přesvědčivosti provedení. Ve skladbě převažují extrémně tiché zvuky, které však mají působit dojmem až znejišťující blízkosti, což je kvalita, kterou paradoxně obvykle lépe zajistí poslech studiové nahrávky. U tohoto ostravského provedení na intimitě a detailu nechybělo nic, čemuž odpovídalo až zázračné soustředění publika i v těch nejtišších pasážích.

    Ve skladbě převažují extrémně tiché zvuky, které však mají působit dojmem až znejišťující blízkosti. FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Infinito nero se dá nejlépe popsat jako zvuková fotografie jedné vize podivné mystičky Marie Maddaleny de´Pazzi ze 17. století. Tato žena posedlá Bohem či Ďáblem (nebo oběma) setrvávala v katatonickém mlčení, jen občas přervaném hekticky prožívanými vizemi či jejich kratičkými záblesky. Po většinu skladby zní evokace dechu a srdečního pulsu, jen tu a tam přerušované překotnými vstupy zpěvačky. Katarze se nekoná.

    Osmičlený instrumentální soubor se sólistkou na vyvýšeném, lehce dekadentně stylizovaném pódiu uprostřed byl umístěn na jevištní točně, diváci seděli okolo. Otáčení točny nastavené na nejpomalejší rychlost vyšlo shodou okolností přesně na dobu trvání cca pětadvacetiminutové skladby a ona „pohyblivá strnulost“ – hýbe se to, ale nikam to nevede – výborně korespondovala s vyzněním skladby (pod scénickým uchopením díla jsou podepsáni Jiří Nekvasil a David Bazika).

    Infinito nero se dá nejlépe popsat jako zvuková fotografie jedné vize podivné mystičky Marie Maddaleny de´Pazzi ze 17. století. FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Je Infinito nero opera? Nevím. Ale na nekonvenčně pojatý operní festival patří stejně jako Schönbergovo Erwartung či Feldmanova Neither, o mnohých dalších současných operách (operách?) určených jediné zpěvačce nemluvě.

    • Autor:
    • Publikováno: 26. června 2012

    Komentáře k článku: Bílá místa operní / NODO 2012 (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,