Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Noc s Žižkou a Hamletem

    Skupina OLDstars vystupovala od 18. do 21. července v troskách hradu Helfenburk u Bavorova. Sérií představení Hamlet na Helfenburku zde pomohla vybrat peníze na údržbu a rekonstrukci této středověké zříceniny. V minulých dnech benefiční projekt přenesla do Prahy a ve spolupráci s Národní galerií uvedla tři reprízy Hamleta na Vítkově.

    Slavnostní síň Národního památníku se ve dvůr Shakespearova Elsinoru proměnila poprvé 23. listopadu. Už výstupy členů skupiny před samotným začátkem představení ukázaly, kudy se bude jejich inscenace Hamleta ubírat – členové „ochranky“ s detektory kovu nenechali nikoho vstoupit bez kontroly a v prostorách památníku pak divák sledoval rozloučení s mrtvým králem na velkém plátně. Tento „přímý přenos“ vrhl dánskou královskou rodinu pod drobnohled masových médií a veřejnosti a naznačil tím paralelu se současnou politickou scénou. Hamlet na Vítkově byl především inscenací o intrikách ve vysoké politice, mocenských machinacích a s tím spojených praktikách. Zároveň se z něj nevytratila rovina generačního dialogu, v němž se mladý princ nehodlá smířit s principy, na kterých stojí svět jeho rodičů.

    Tvůrci přesně odhadli míru aktualizace, kterou alžbětinská tragédie unese. Všechny odkazy k dnešku byly nenápadné a nenásilné a spíš celkové pojetí hry nechávalo na divákovi, co si k současnosti vztahovat. Jako výrazně moderní se jevilo především kostýmní provedení, souznící s chladným a majestátním prostorem žižkovského památníku. Zatímco ženské postavy na sebe oblékaly společenské modely podle příležitosti, klasické obleky mužských postav sázely na jednoduchost a zároveň posílily asociace vedoucí k soudobé politice. Barevné prvky obleků Rosencrantze a Guildensterna podtrhly šaškovskou stylizaci Hamletových spolužáků a tričko s Kurtem Cobainem zase trefně naznačilo rozpoložení a tragický konec dánského kralevice.

    Za zmínku stojí i to, jak si tvůrci poradili s nezvyklým a syrovým prostorem. Velmi umě využili vše, co se jim uvnitř památníku nabízelo, a v zásadě nepotřebovali nic doplňovat. Jedinými výraznějšími prvky „na scéně“ byly červené sedačky, souprava bicích, kde si svou frustraci vybíjela šílená Ofélie, a plátno, které sloužilo k přenosům oficiálních projevů a ilustraci odposlechů. Po zbytek představení se na něm vyjímal portrét krále Claudia. Také další drobné modernizující rekvizity jako vysílačky nebo mobily byly vždy využity účelně.

    Galerie v prvním patře sváděla k tomu, že stejně jako Hamlet spatří divák přízrak starého krále, ale tomuto pokušení tvůrci naštěstí odolali a zvýšený prostor využili spíše jako symbol distance – postav od sebe navzájem, od reálných i textem implikovaných diváků. Pohyb monumentální síní zvládali herci s přehledem, horší to už bylo s hlasovým projevem. Zdejší akustika klade velké nároky na pečlivou výslovnost a kontrolu hlasitosti promluv, a tak se stávalo, že mnohé, zvlášť hlasitější repliky herců zanikaly vlastní ozvěnou.

    Text hry v překladu Martina Hilského byl zkrácen zhruba na dvě hodiny, ale to s ohledem na celkovou koncepci. Vypadly některé Hamletovy hloubavé monology, chyběla například scéna s lebkou, poměrně nerozvinuta zůstala i milostná linie a do popředí se dostaly pletichy a politikaření. Logicky se tak hodně pozornosti soustředilo k postavám Claudia a Polonia. V páteční pražské premiéře vynikali i jejich představitelé. Martin Satoranský ztvárněním Claudia balancoval na hraně karikatury populistického až demagogického politika, přitom dovedl zachovat vážnost figury. Předvedl tak vůdce-diktátora, na jedné straně zdatného rétora a na druhé ustrašence, který ví, že na trůně sedí neprávem. Sekundoval mu Jeník Tyl jako vypočítavý Polonius, u nějž nemohl nikdo pochybovat, že pochlebováním králi sleduje vlastní mocenské cíle.

    Oběma se podařilo vytvořit přesvědčivý protiklad mladého emocionálně založeného prince Hamleta, kterého jako rozervaného teenagera zahrál překvapivě dobře Matěj Vejdělek, sám ještě nedávno náctiletý. Celkem pochopitelně se mu dařilo víc v klukovské a bláznovské poloze, ale nejznámější existenciální monolog zvládnul skvěle. Snad mu pomohlo i jevištní zpracování – monolog přednášel nejprve z tribuny, čímž vytvořil nápadný kontrast ke Claudiovu státnickému proslovu v začátku hry, a posléze dokonce skryt přes zraky publika, což zase přispělo k dalšímu zniternění úvahy.

    Ve srovnání s touto trojicí zastali ostatní herci spíše vedlejší úlohy. Tereza Gsöllhoferová se ze začátku snažila vystihnout Ofélii jako upejpavou puberťačku, ale přehrávala a později už na sebe nestrhla větší pozornost. Upozaděna zůstala také druhá ženská postava, královna Gertruda, a mnoho prostoru tedy nedostala ani její představitelka Nina Šimůnková. Na okraji stanul i Hamletův přítel Horacio, a Petr Šedivý tak nejvíc zaujal hrou na elektrickou kytaru. Komický prvek do inscenace vnesli servilní Rosencrantz s Guildensternem, ale právě skrz klaunskou pózu dali jejich proradnosti vyniknout Jan Battěk a Daniel Brátka. Tomáš Kotrba coby Laertes zaslouží pochvalu hlavně za šermířský souboj, ve kterém se utká s Hamletem.

    Představitel Horacia nejvíce zaujal hrou na elektrickou kytaru. FOTO JAKUB FULÍN

    Text Shakespearovy tragédie přináší mnoho otázek a další přidávají tvůrci inscenace vlastními narážkami. Například když Fortinbras na konci inscenace promlouvá ústy Markéty Burešové a obavy o osud země se stáčejí kamsi do východní Evropy… Navzdory všem aktualizacím, o nichž byla řeč, bylo provedení Hamleta skupinou OLDstars v podstatě klasické, zato zvládnuté téměř profesionálně. Tvůrcům se povedlo zachovat odkaz Shakespearova textu a zároveň oslovit současného diváka. OLDstars přesvědčili, že vědí, proč Hamleta znovu inscenovat, a že pro ně nebyl příliš velkým soustem.

    OLDstars Praha – William Shakespeare: Hamlet. Překlad Martin Hilský. Režijní vedení Tomáš Staněk, dramaturgie Marcela Magdová, scénografie Dominika Lippertová. Premiéra 18. července 2012 (Hamlet na Helfenburku), psáno z reprízy 23. listopadu 2012 (Hamlet na Vítkově).


    Komentáře k článku: Noc s Žižkou a Hamletem

    1. K. A.

      Profilový obrázek

      Moc pěkně jsi to napsala,
      do puntíku s tím souhlasím. 🙂 A ještě jednou děkuju za hezký večer. 🙂

      27.11.2012 (18.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,