Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nikolaus Habjan: Přišel k loutce a řekl jí: Ahoj

    Loutky a opera jsou celoživotní vášní vídeňského divadelníka Nikolause Habjana. Vystudoval režii hudebního divadla na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien, ale odmala se věnuje i loutkovému divadlu. Loutky si sám vyrábí, vodí je a hraje s nimi hlavně pro dospělé. Brzy se mu splní jeho velký sen – v Bavorské státní opeře bude režírovat Weberova Oberona. Jak jinak – s loutkami. S Nikolausem Habjanem jsem se setkala před jeho vystoupením v Praze, kam přijel na pozvání Pražského divadelního festivalu německého jazyka s inscenací Friedrich Zawrel – Geneticky a sociálně méněcenný. Herce a loutkáře v sobě nezapřel ani během rozhovoru, kdy hbitě přehrával různé situace a dialogy, měnil hlas a dikci podle toho, o kom zrovna byla řeč.

    Dokonce i sama loutka má na sobě skutečné Zawrelovo oblečení FOTO KIVA

    Prý na začátku vašeho vztahu k loutkám a opeře stála Mozartova Kouzelná flétna.

    Když mi bylo pět let, vzali mě rodiče do Salcburku na Kouzelnou flétnu, která měla podobu operního loutkového divadla. Úplně jsem se do takového divadla zamiloval a ten zážitek byl pro mě určující na celý život. Loutky a hudba jsou úžasná kombinace! O mnoho let později jsem v Říši loutek tady v Praze zhlédl loutkového Dona Giovanniho, což byl pro mne taky důležitý impuls.

    Už v deseti letech jsem věděl, že chci být operním režisérem a loutkářem. A to se mi taky splnilo. Během studií operní režie ve Vídni jsem začal experimentovat s loutkami v malém Schubertově divadle. V Rakousku je to jiné než u vás. Lidé si myslí, že loutkové divadlo je jenom pro děti. A právě proto se snažím tento stereotyp narušovat a vybírám si příběhy nebo díla, která jsou jen čistě pro dospělé.

    Takovou je i inscenace o Friedrichu Zawrelovi…

    Vznikla na základě skutečného příběhu Friedricha Zawrela. Narodil se v roce 1929 a za války se stal obětí nacistického programu, který likvidoval takzvaně méněcenné děti. Jeho otec byl těžký alkoholik, matka neměla peníze, nedokázala děti uživit, a ty se proto ještě před válkou dostaly do dětského domova. Friedrich a jeho bratr skončili v pěstounské rodině, ale jemu se tam nelíbilo, protože ho nutili říkat náhradní matce: Mami. Přitom věděl, že má jinou, skutečnou mámu. Zároveň tato rodina měla hodně blízko k nacistickému režimu, který v té době ještě nebyl v Rakousku u moci. Nakonec v roce 1939 po řadě útěků a problémů ve škole skončil v nemocničním ústavu. Na této klinice se léčily nemocné a údajně geneticky a sociálně méněcenné děti a prováděla se tam eutanazie. Byl velmi inteligentní a odmítal se podřídit lékařům, kteří je nutili bezdůvodně polykat prášky, ponižovali je a drželi v nedůstojných podmínkách. Jednomu z lékařů, Heinrichu Grossovi, dokonce řekl: Jestli sem přijdou Rusové, i kdyby nechtěli nikoho zabít, vás určitě pověsí. Tím si v podstatě podepsal rozsudek smrti. Naštěstí jej zachránila osmnáctiletá sestřička, která mu pomohla k útěku. Jeho příběh je plný neuvěřitelných zvratů, jaké by žádný filmový scenárista nevymyslel. Ale všechno je to pravda.

    Jak reagoval na to, že jeho příběh vypráví loutka?

    Když jsme se poprvé setkali, bylo to 3. září 2011, řekl jsem mu, že chci o jeho životě udělat loutkovou inscenaci. A on prohlásil: Nemyslím, že by můj život byl vhodný pro dětské divadlo. Já namítl, že nedělám loutkové divadlo pro děti, a ukázal jsem mu na videu několik svých představení. To ho přesvědčilo a jeho první otázka zněla: Kdy uvidím sebe jako loutku? Řekl jsem mu, že si nejdřív musíme o jeho životě povídat a ujasnit si celý příběh a formu inscenace. Teprve pak můžu loutku vytvořit. Stalo se tak – to vím taky přesně – 5. října 2011. Přišel k loutce a řekl jí: Ahoj. Pak ho – to je zajímavé – zajímaly uši. Jestli jsou stejné jako ty jeho. Loutka se mu líbila. To bylo pro mě důležité. Záleželo mi na tom, aby se vším v inscenaci souhlasil. Loutku strašlivého doktora Grosse vůbec vidět nechtěl, nemohl se k ní ani přiblížit.

    Jak na něho působilo vaše představení?

    Friedrich se účastnil i zkoušek, ale já byl zbabělý. V jeho přítomnosti jsem předváděl jenom hezké scény, ne ty závažné. Bál jsem se, abych ho nějak neranil. Na poslední zkoušce už měl vidět celé představení s kostýmy, světly a tak dál. Tehdy jsme si s režisérem řekli, že jestli se mu to nebude líbit, inscenaci zrušíme. Nebo změníme, co si bude přát. Normálně nikdy nebývám nervózní. Můžete mě postavit na velkou scénu a nechat mě hodinu improvizovat, nemám s tím problém. Ale tentokrát jsem měl hrozný strach. A taky jsem mu to řekl. Ale on reagoval s humorem: Neboj, vím, co se bude dít. Vždyť jsem to přežil. Měli jsme tam fotografku, která vůbec nemohla fotit, protože pořád plakala. I on plakal. Všichni brečeli. A nakonec nám řekl: Nic neměňte.

    Jak si vybíráte témata svých inscenací?

    Mám pocit, že témata si mě nacházejí sama. Občas si něco přečtu nebo vidím v televizi a najednou mi bleskne hlavou – to je ono! To se stalo i s Friedrichem Zawrelem. Původně jsme chtěli dělat inscenaci o Frankensteinovi. Studoval jsem řadu materiálů o lékařích, kteří překročili hranice seriózní medicíny, a narazil jsem na článek o lékařských objevech, kterých bylo dosaženo za nacismu v koncentračních táborech. A jakou roli tyto objevy hrají v současnosti, například při transplantacích srdce. Byl to velmi nebezpečný článek, protože nás stavěl před otázku: Je možné využívat vědomosti, kterých jsme dosáhli krutými experimenty? Je v pořádku, když osmdesát lidí zemře ve strašné agonii, když pak můžeme zachránit osmdesát tisíc lidí? Ten článek mě hodně rozrušil. Řekl jsem si, že je to stopa, kterou musím sledovat, abych vytvořil inscenaci o Frankensteinovi. Protože je to o lékaři, který stvoří život, ale pak nechce nést odpovědnost za následky, které tento objev s sebou nese. A našel jsem článek o doktoru Heinrichu Grossovi, který shromáždil skoro osm set dětských mozků a byl na to velmi pyšný. Snažil se najít klíč k šílenství. Napadlo mě, že on sám byl šílený, když zabil osm set dětí a schoval si jejich mozky. Zjistil jsem, že tento člověk, který byl stejným zločincem jako doktor Mengele, nikdy nebyl odsouzen. Podařilo se mu vyváznout ze všech soudních procesů. A když v roce 2005 v devadesáti letech zemřel, byl to bohatý, známý a vážený člověk. Byl jsem v šoku, protože nikdy jsem se o něm neučil. Ptal jsem se svých bývalých spolužáků, jestli o těch hrůzách někdy slyšeli, jestli vědí, že v Rakousku byla druhá největší klinika v třetí říši, kde se provozovala eutanazie. Nikdo o tom nic nevěděl. Moji rodiče ano, protože v sedmdesátých a osmdesátých letech probíhaly v Rakousku soudní procesy ve snaze odsoudit doktora Grosse. Bohužel neúspěšně, protože Gross měl velmi dobré konexe mezi politiky. V roce 2000 se s ním konal poslední soud, na kterém jeden proslulý psychiatr prohlásil, že Gross trpí demencí a není schopen podstoupit soudní líčení. Po ukončení procesu vyšlo najevo, že to nebyla pravda…

    To byl tedy důvod, proč jste se rozhodl zpracovat příběh Friedricha Zawrela?

    Když jsem se tohle všechno dozvěděl, řekl jsem si, že nebudu mít klid, dokud to nezpracuji. Nechtěl jsem se obracet jen do minulosti, vracet do období nacismu, ale důležité pro mne bylo i to, co se dělo od roku 1975 do současnosti. Jak se s tím Rakousko vyrovnalo. Co se udělalo, co se neudělalo, co se záměrně neudělalo. Je to velmi zajímavé, zvlášť, když dnes vidíme, jak se vyvíjí politická situace v Rakousku, v celé Evropě nebo i v USA. Myslím, že odkaz Friedricha Zawrela je nesmírně aktuální.

    Když Friedrich loni v únoru umřel, o šest dní později jsem hrál tuhle inscenaci. Poprvé po jeho smrti. Bylo to zvláštní, protože jsme předtím měli takovou tradici, takový rituál. Pokaždé, když jsem měl vystupovat s touhle hrou, zavolal jsem mu, řekl jsem mu, že je vyprodáno, v kterém městě hrajeme a tak dále. Chvíli jsme si povídali. Pro mě bylo důležité, že ho nejdřív slyším a pak ho hraju. Ale teď už to nešlo. Zároveň to bylo poprvé, kdy loutka měla na sobě jeho skutečné šaty. Ty jí odkázal před smrtí (zemřel 20. února 2015 – pozn. aut.). Dostal jsem se k scéně, kdy s ním mluvím a položím mu ruku na rameno. V tu ránu se mi v hlavě zatmělo, protože látka té košile, to byl on. V tom okamžiku jsem zapomněl, co mám říkat. Ale naštěstí zafungovala automatická reakce loutkáře a loutka Friedricha se mě zeptala: Nechtěl ses mě na něco zeptat? A na to už jsem se chytil. To je u loutek báječné, že vám můžou pomoct se zachránit.

    Část rozhovoru odvysílal Český rozhlas Vltava.


    Komentáře k článku: Nikolaus Habjan: Přišel k loutce a řekl jí: Ahoj

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,