Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nesnesitelná lehkost bytí u divadla

    Jaro vycenilo drápky a noci už zas voní – v novinách spekuluje se, jestli to, že posunul se letní čas, způsobuje, nebo nezpůsobuje zvýšený počet sebevražd v březnu-dubnu-květnu, a Kolečko řekl, že sere na divadlo – nechce přijít o všechno následkem přemítání o lidech, kteří neexistují, a žena počítá dny, kdy už bude léto, vykoupat aby mohla se v moři, furt dívá se na hodinky, kdy zas bude půlnoc – a po Brně chodí divní modraví jeleni, Eva Tálská dává jim pít – tu a tam nemá už na to – čili ti jeleni hrozně pak řvou – Brno se zachvívá, primátor na radnici zvedá takový ten telefon, co mu zbyl po Masarykovi – když president Masaryk chtěl mluvit s brněnským primátorem, byl na to speciální přístroj – takový bílý se zlatým kováním – a to číslo pořád platí, dává ho pan primátor nejtajnějším přátelům – někdy si představuju, jak v noci ten telefon zazvoní a v hrozném nářku volá president republiky, že úzkost má ve tři hodiny nad ránem a tisková mluvčí z Bílého domu volá, že není si jista přechodníkem, a pan primátor nespí – uklidňuje všechny na veškeré strany, vysvětluje pravidla a volá Eva Tálská – modraví jeleni že nemají co pít a on převelice ztrápen tím nenapitím – osobně jde do BILLA koupit nějaké minerálky – pak do rána s Evou ty jeleny napájí a Eva vypráví mu o Tajemství a Tmě, co načuhuje, a jak se bojí o Brno a o to, jak na dveře někdo zaklepe – otevříti není možná – ale ani ignorovat to klepání…

    A já bojím se o tu ženu a nejsem schopen udělat pořádného něco pro ni, jeleni pod okny chtějí pít a pít, Martina Měšťanová přehršle posílá mi esemesek, co proboha počít si s těmi Francouzi, co v divadle bivakují už čtrnáct dní – chtěli by nacvičit svoji účast v rámci provázkovského hraní Cirkusu Havel v Avignonu – nikdo si jich nevšímá – já pořád píšu pro Divadelní noviny úvodníky, co nakonec bude je číst právě jen moje maminka, na televizi Nova hovořím o moderním divadle – o to, že jde, aby nejen podtexty, ale ještě i podtexty podtextů byly pravé a nejpravější, moderátor zívá a zívá, já hovořím a hovořím, moderátor zavírá oči, já hovořím, moderátor trochu už slintá, hlava mu padá – já hovořím – už i režisér záznamu spí. A do toho Tomáš Töpfer píše mi ty svoje roztoužené esemesky a já snažím se naznačit mu, že žel nejsme si souzeni – těžké to je ale, přetěžké – jeho rozsochatost je tak imponující, hladivost tak pravdivá…

    Nějaké divné letos jest jaro – zdá se mi. Asi bych měl to, co Kolečko. Napsat do Divadelních novin – prosím, neposílejte mi už předplatné. A pořídit si takové to razítko, co Hubert Krejčí s ním chodí, všude je otiskuje…

    Pak ale takto nejistý zavítal jsem spíš náhodou na představení sdružení Show4Business Brno. Podtitul mělo to První úspěch – hráli Eliška, Jiřina, Martina, Honza, Pavel, Pepa, Martin, Honza, Lukáš, režie byla Honzírkova – a bylo to strhující. Už jsem skutečná herečka, hraju s rozkoší, fascinuje mě to, jsem na jevišti šťastná a připadám si krásná. A teď, co jsem tady, přemýšlím a cítím, že každým dnem jsem trochu silnější – říkala tam jedna slečna zajíkavě. Anton Pavlovič Čechov, kdyby ji slyšel, úplně by se tetelil – všechny falešné tóny, co si je jen umíte představit, zněly v tom monologu každý na svém místě – slovo skutečná znělo neskutečně, slovo herečka znělo přihřátě, hraju znělo fialově, s rozkoší znělo nehorázně, strhuje mě znělo jako modlitba, jsem znělo nepodstatně, na jevišti znělo mýticky, šťastná znělo bolavě, připadám si znělo hamletovsky, krásná znělo posvátně. Posvátně a úplně nepravdivě. V rámci vší té nepravdy se nicméně někdo snažil obcovat s krásou, křehký byl a velkolepý – směšný a nádherný. Bravo chtělo se křičet po každé větě – jako když vidíte po nebi plout plameňáky – každý z nich má zlomenou nohu kousek nad nártem – přesto plují jako důkaz existence boží – bolaví a nádherní.

    Inscenace sdružení Show4Business staví na práci mladých lidí ve věku 16 až 26 let vyrůstajících v S. O. S. vesničkách a dětských domovech.

    Ti mladí lidé si během půl roku osvojili základy herectví a pak v Centru experimentálního divadla Brno trochu zajíkavě říkali, co se naučili – oči jim těkaly a nohy se chvěly, ruce pořád obracely se a oni báli se, báli – přece ta slova říkali – tu a tam nějaký recept do toho, protože jako kuchaři cítili se bezpečnější. Hrozně jsem se zastyděl. Že o divadlu na chvíli přemýšlel jsem jako o perverzní instituci. A sdružení těch dětí zas ta slova o věčnosti a bytí či nebytí – když život na nás plije – vyslovovalo – a já v poslední řadě dupat chtěl a bravo volat – všecka ta pravost jak mne uhranula. Když pak na konci ty děti se klaněly, byl to úspěch jak v nějaké Metropolitní opeře – a já byl si jistý, že krása existuje. A jaro že bude jako malina – netřeba pochybovat. (Viléme! Hynku!! Jarmilo!!!) Tak to hrozně rád posílám dál – tu svou už zas jistotu.

    Hezké jaro!


    Komentáře k článku: Nesnesitelná lehkost bytí u divadla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,