Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    (Ne)poučeni z historie?

    Marie ReslováPřed několika dny pozvali na webu Divadlo.cz bývalí zaměstnanci a spolupracovníci Divadla za branou na třídenní výstavu k padesátiletému výročí jeho založení do Galerie Antonína Navrátila v Husinecké ulici na Žižkově. Divadelní scéna, jejíž sedmiletá práce patří k základům moderního českého divadla, byla otevřena 23. listopadu 1965 premiérami Topolovy hry Kočka na kolejích a Ghelderodovými Maškarami z Ostende.

    Vím, že paměť divadla je krátká a její síla odchází s těmi, kteří byli „při tom“. Protagonisté Divadla za branou – Otomar Krejča, Karel Kraus nebo Josef Balvín už slavit nemohou, Jan Tříska je v Americe a ze zdravotních důvodů před časem odvolal své účinkování v Divadle na Jezerce… Přesto mě překvapilo, že pravděpodobně jedinou akci k takovému výročí, byť s podporou Divadelního ústavu, který je ochoten zapůjčit materiály ze svých fondů, organizují dobrovolníci, a nikoli profesionální instituce, které mají paměť českého divadla v popisu práce.

    Ve spojení s výročím Divadla za branou se mi vybavilo i jeho dvojí uzavření z vůle zřizovatele. To první mělo „normální“ průběh – souviselo s totalitní mocí a jejím strachem ze svobodného myšlení a tvorby. Jako silně paradoxní se ve světle dnešního postavení příspěvkových divadel jeví především to druhé. V roce 1993, byť v čele obnoveného Divadla za branou II stáli titíž světově proslulí divadelníci, stačilo málo. Odpovědná osoba na ministerstvu kultury mohla sečíst umělecké výnosy i finanční ztráty a postavit Otomara Krejču před hotovou věc: Stát nechce provozovat jiné divadelní příspěvkové organizace kromě Národního divadla a ručit za jejich rozpočet. Máte možnost se transformovat na občanské sdružení a ministerstvo vám dá peníze na rok činnosti, stejné, jako dávalo dosud. Dál už je to vaše věc.

    Dnes si podobnou věc neumím představit. A jakkoli bylo provedení s ohledem na zásluhy a umělecký význam tvůrčího týmu sporné (což si s odstupem času uvědomujeme mnohem více než v divoké společenské atmosféře začátku devadesátých let), bylo svým způsobem racionální: vedení divadla neumělo vyjít s rozpočtem, nechodili diváci a kritika psala o uměleckém zklamání. Bohumil Nekolný, který za rozhodnutím stál, za ně přijal osobní odpovědnost. Dnes máme grantové komise a všelijaké další komplikované mechanismy, které mají fungování a uměleckou produkci divadel posuzovat. Jenže ani v případech, kdy se umělecký potenciál divadla či souboru zjevně vyčerpal, nedokážou říct jasné slovo: transformujte se, nebo končíte. Přitom by taková odvaha k razantnějšímu řešení mohla předotovanému pražskému divadelnictví ulevit. Divadlo za branou tak paradoxně zůstalo v tomto svým způsobem příkladem – jedinou příspěvkovou organizací, kterou jsme po listopadu 1989 dokázali opravdu zrušit.


    Komentáře k článku: (Ne)poučeni z historie?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,