Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nekrology po zásluze uctily…

    Nekrology po zásluze uctily literární dílo a životní osud básnířky Violy Fischerové. Já navíc své někdejší gymnazijní spolužákyni navždy dlužím vyznání, čím pro mě byla od roku 1951, kdy jsme se poznali: ztělesněním vlastní cesty uprostřed cest vnucených, přijatých pod nátlakem, a tedy autentických omezeně nebo vůbec ne. Na rozdíl od mnohých – mě nevyjímaje – kteří do vlaku, jenž v roce 1948 přijel do naší stanice, usedali ze strachu, že zůstanou vězet mimo trať, věděla Viola Fischerová spolu s ostatními „šestatřicátníky“, že ten vlak není její, a zachovala se podle toho. Po okupaci nesmlouvavě odešla, ale po převratu se vrátila a odevzdala dílo, které tu podle mě zůstane. To teď vědí všichni, i „realisté a pragmatici“ z onoho vlaku.

    Koncert Spirituál kvintetu konaný 3. listopadu 2010 v pražské Lucerně na počest padesátiletého jubilea tohoto souboru mi připomněl sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy jsem z jeho občasných vystoupení v brněnské Musilce čerpal posilu hlubší než z přátelských politických prognóz. Nápad, který Jiří Tichota spojuje se zážitkem z přednesu spirituálů, jímž své pražské obecenstvo v roce 1956 potěšila jistá americká pěvecká skupina, je z rodu cimrmanovské inspirace, i když nenabyl šíře jejího uplatnění. Biblicky založená naděje černého lidu skvěle vztažená k situaci porobené středoevropské společnosti transcendovala a oslovovala: Kdo se bojí vodou jít,/ ten podle tónu faraonů musí žít. Je otázka, zda smíme říct, že jsme šli vodou.

    Jáchym Topol uveřejnil 12. listopadu v Lidových novinách zamyšlení nad Středoevropským fórem, které se uskutečnilo v Bratislavě a bylo věnováno památce Milana Šimečky. Přední intelektuálové známí tím, že se nesmiřují s bolestmi a chorobami soudobého světa, pojmenovali znovu zdroje svého znepokojení, někteří však – jako Martin C. Putna – přiznali i selhání nebo nezdar různých nápravných receptur. Vybavuju si, že před více než čtyřiceti lety vytyčil Karel Kosík protiklad „komisaře“ a „krásné duše“, a to jako neplodný, a vyzval k jeho překonání, tehdy ovšem v socialistickém rámci. K překonání nedošlo. Existuje podobný protiklad také v tržní a konzumní společnosti, nebo je jeho překonání i dnes zázrak, a tedy nejspíš neuskutečnitelný sen?

    Máchova dvoustého výročí vzpomněly Lidové noviny mimo jiné anketou. Třicet českých básníků a básnířek odpovídalo na tři otázky, z nichž dvě byly standardně anketní, třetí pak žádala vybrat jeden klasikův verš a doplnit jej veršem vlastním. Žeň je nestejnorodá: třetina zúčastněných Máchovi tykala, jeden mu velkoryse odpustil, že pajcoval Byrona, někteří křečovitě žertovali a například Miloš DoležalZbyněk Hejda promluvili vážně. Druhý z nich se velmi případně zmínil o Máchově bezohlednosti k užitné hodnotě poezie. Miroslav Červenka ve stejném duchu označil kdysi Máchu za zakladatele české poezie existenciální. Její angažovaná protichůdkyně se vyčerpala. V tom smyslu je současná česká poezie převážně máchovská.

    • Autor:
    • Publikováno: 26. listopadu 2010

    Komentáře k článku: Nekrology po zásluze uctily…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,