Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Nekorektní operní inscenace

    Začátek května přinesl operní inscenace, v nichž (většinou) nejde o detailní ilustraci podrobností, o přesné dodržení každé litery libreta, o snahu jinak naplnit to, co se od toho kterého kusu čeká. Inscenací tvořících vlastní krásu. Nebo ošklivost. Pro co jiného také chodit do opery? Pozoruhodné jsou hned dvě práce debutantů z činoherní oblasti.

    Z mrtvého domu

    Vězni se ve Špinarově pojetí opery Leoše Janáčka Z mrtvého domu mají rádi (Jiří Brückler s pohybovým sborem) FOTO PATRIK BORECKÝ

    V devadesátkách se naivům, jako jsem já, zdálo, že se k takovému opernímu divadlu cíleně směřuje. V posledních letech jsem si, až na nečetné výjimky, zoufal, že zase převládlo korektní „vypravení“ operních děl na jeviště. Možná jasnozřivě v dubnu rozpoutal brněnský guru Václav Věžník na portálu Opera Plus ostrou debatu na téma, co si vlastně operní režisér (choreograf v baletu) smí a nesmí dovolit vůči skladateli – jak k tomu diváci přijdou, aby třeba Rusalka nebyla líbezná vodní víla, ale prostitutka? Takové názory lze chápat jako poněkud xenofobní, ale cítím z nich také obavu z porušení odvěkého řádu. Vždyť i na sklonku římské říše ztratilo umění étos, vnitřní naplnění, nabralo na vulgaritě a nimralo se víc v tělesnostech než v duchovnu. Jsme v té situaci?

    Gayové si hrají v mrtvém domě

    Hned uvedení poslední opery Leoše Janáčka Z mrtvého domu v Národním divadle (premiéra 14. května) problém otevírá dokořán. Daniel Špinar už před rokem v rozhovoru pro Divadelní noviny zmínil homosexualitu v Janáčkově opeře. Když se nad osudy trestanců v ruském lágru mohli dosud dojímat „heteráči“, proč by si nad nimi nemohli jednou zadovádět gayové? Vězeňské divadlo se tu nehraje v rámci situace, vrcholí jím provokace do hlediště, osahává se a výsměšně kopuluje jednotlivě i hromadně, s násadami od smetáků či s pytli odpadků. Při troše zlé vůle lze Špinara podezírat, že si z Janáčkova maskulinního světa trochu utahuje.

    Když se nad osudy trestanců v ruském lágru mohli dosud dojímat „heteráči“, proč by si nad nimi nemohli jednou zadovádět gayové?

    Nekritizuji a nejsem pohoršený. Konstatuji. Jako liberál uznávám, že každý má právo zahrát Janáčka po svém. Jako heterosexuála mě ty hrátky nudí. Jen lituji, že se inscenací zrovna této opery daly vyslovit podstatnější připomínky k dnešnímu světu. Na druhou stranu, v nejobecnější poloze, se dá inscenace chápat jako prezentace jiného vnímání světa, vystoupení z jiné formy „žaláře“. Možná dokonce jako deklarace přesvědčení, že v žádném žaláři nežijeme. Že opravdu můžeme kašlat na všechny normy, pravidla, povinnosti, protože je už nepotřebujeme. Vyznáváme Einsteinovu relativitu, ale dá se podle ní úspěšně žít a přežít? Možná lze inscenaci domýšlet opravdu existenciálně. A možná se hraje o…

    Inscenace mě provokuje a chvílemi pěkně štve. Zřejmě trefila do černého. Ke všemu ji obdivuji jako provedením hodně povedenou. Počínaje zpřehledněním Janáčkem dost chaoticky a kuse podaných událostí, jakkoli je možné namítnout, že jeho hudbě „nepořádek“ svědčí. A je protikladný k mentalitě umění gayů. Omlouvám se, Špinar nutí k nekorektnosti. Do té mentality zahrnuji změť drobných akcí zejména v úvodu inscenace, pošťuchování, s odpuštěním blbnutí se zánovními košťátky (ty svůdné dlouhé násady!) a nablýskanými kbelíčky. Hraje s nimi pantomimická skupina, výtečně použitá a zapojená do dění, jemuž sboristé vytvářejí pozadí jednoduchými akcemi – hodně šikovné!

    Jen ten současný fešácký kriminál, v němž je hochům hřejivo a dobře, mě popouzí! Placmajor (Jevhen Šokalo) se svým pomocníkem v uniformě Veřejné bezpečnosti z časů sametového listopadu mi přijdou lacině přímočaří, v závěru se přijdou omlouvat Gorjančikovi s pouťovými balonky a s klaunskými ústy.

    Na gay mejdan však inscenaci redukovat nelze. Propojením některých postav a textovými retušemi (pečlivý Ondřej Hučín) Špinar vyňal ze změti útržků hlavní vztahy a sestrojil z nich novou, přehlednější dějovou konstrukci. Milostný příběh mezi gayi. Jeho prostřednictvím Špinar dokonce Janáčkem vyprávěným příběhům přidá na lidskosti. A také přeložením ze sibiřského gulagu do symbolického prostoru zdevastovaného hudebního salonu, jemuž vévodí troska koncertního křídla. A co teprve když se nad ním vznáší druhý klavír jako symbol raněného orla. Miluji klavíry na jevišti! Velkorysé a múzické gesto – legendární klavír ve Smrti obchodního cestujícího Alfréda Radoka. Scéna famózně nasvícená, vystínovaná, která sama o sobě vyjadřuje škálu pocitů. Převažují ty teskné.

    Špinar Janáčkovu operu hraje také o hudbě samé, nepovažuje ji jen za nositele libreta. Všechno je tu podřízeno jejímu průběhu, temporytmu. I ti blbnoucí pantomimové. Třetí jednání stylizuje Špinar jako návrat do zaniklých dobrých časů, do obnoveného hudebního salonu. Po veškerém hemžení statický pěvecký recitál u klavíru, všichni ve fracích. Upomíná tím na Marthalera, také stylizací pohybu sboru, hlavně ovšem zpomaleným pohybem a vůbec jevištním temporytmem. Do černého světa vpluje v rudé róbě jediná žena inscenace, aby posléze obnažená demonstrovala šílenou trýzněnou Akulku (technicky a choreograficky úžasný výkon Jany Vrány). Další z jednotlivostí, které v inscenaci působí stejně jako vedlejší motivy v hudební skladbě: dodávají valéry a rozhojňují ryze estetické prožitky.

    Dirigent Robert Jindra Janáčkovu hudbu také především zpřehlednil a uhladil. Nedal se strhnout k obvyklému expresivnímu „výkřiku zoufalství“, ve volnějších tempech vypracoval nejmenší zvukové detaily spíš jako tiché vemlouvavé vyprávění. Skalní janáčkovci mohou namítnout, že hudbu romantizoval. Jindra Janáčka považuje za jednoho z nejnápaditějších melodiků a sebemenší melodickou linku z orchestru vyzvedává. V ostravských inscenacích nepracoval jinak. Po zdejší „neučesané“ tradiční interpretaci, po zážitku se „symfonickým“ provedením Simona Rattlea v Berlíně jsem poznal třetí dobrou možnost, jak komplikovanou partituru hrát. Zvykám si na ni. Odpovídá logice Špinarovy inscenace.

    Hráčské chyby, kanáry v žestích, nepřesnosti, rozvrzanou houslovou sekci však orchestru Národního divadla neodpustím! V třetím jednání to bylo na odklepání!! Copak není zřejmé, že chybí špičkový šéfdirigent? A to si zrovna Roberta Jindru nechali odejít. Dobře sezpívané sbory, a hlavně jedno jediné parádní obsazení, hlasově, typově, hereckými schopnostmi interpretů – to jsou předpoklady a parametry světové produkce! Štefan Margita studoval roli Luky Kuzmiče pro legendární inscenaci Patrice Chéreaua a Pierra Bouleze, pro Špinara však postavu koncipoval od samého počátku úplně jinak. Profesionál zvyklý pracovat pro celek. Snad se pro něj v Národním divadle najde role dřív než za dalších deset let.

    Jestli existuje život po smrti a jestli tam někde „babjak“ (korektně řečeno heterosexuální býk) Janáček čeká se svou hůlčičkou, nepřeju Špinarovi a spol., aby ho potkali. Vlastně přeju! Janáček podle gayů však v Národním divadle zatím nezpůsobil žádný skandál, naopak kritika je převážně až nebývale vstřícná. Potěšitelné i znepokojivé. Jeden z vrcholů sezony.

    Libuše

    Ivana Veberová (Libuše) a gestikulující děvy na pohyblivých jevištních stolech mezi kašírovanými menhiry v inscenaci opery Bedřicha Smetany Libuše, Divadlo J. K. Tyla v Plzni FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    Libuše ze šerého dávnověku

    V Plzni proklamovali, že Libuši Bedřicha Smetany (premiéra 9. května) zbaví alšovsko-mánesovské podoby a posunou ji někam k úsvitu lidstva – k neolitickým menhirům. U nich také skončila animovaná cesta proti proudu času, která ilustrovala předehru. Plzeňští tvrdí, že je to poprvé, ale stejně postupoval už Petr Novotný v Národním divadle v roce 1995. Tehdy to bylo aktuální! Proč uvést Libuši dnes v Plzni, jsem neobjevil.

    Vůbec pak nechápu, proč Smetanovo slavnostní tableau zařadili do běžného abonmá, a proto dvojmo alternovali (stejně už ve Štáhlavovi musel zaskočit Aleš Briscein). Zkrátka – proč z Libuše učinili repertoárové číslo. Čiší z toho provozní pragmatismus – ostatně premiéra 9. května jistě nebyla polemikou s polistopadovým přesunem Dne osvobození na 8. května, prostě to vyšlo na sobotu, kdy se v Plzni premiéruje.

    Pragmatické je i obsazení, zčásti domácí, zčásti složené z hostů. Eva Urbanová jako mediální hvězda, co na tom, že svou vrcholnou (a možná vůbec kdy nejlepší) Libuši zazpívala před dvaceti lety, poté, co si zamanula být Rusalkou, už z jejího hlasu mnoho nezbylo. Jiří Kubík neměl na Radovana ani tehdy, natož dnes. Pozvat Vratislava Kříže, který už pravidelně dávno nezpívá, na Přemysla, je na hraně komického gagu. I když v jednom dal všem flek: skoro jediný ještě ovládá finesy smetanovské interpretace! Kdyby je znal Martin Bárta, byl by dokonalým Přemyslem současnosti. Jiří Přibyl a František Zahradníček v Chrudošovi taktéž. Jen Ivana Veberová nastudovala poprvé titulní roli tak, jak by se slušelo na výjimečný projekt, s jistými nedodělky zvládla i Lívia Obručnik Vénosová Krasavu. Jinak všechno sotva prostřední.

    Oliver Dohnányi první premiéru za asistence televizních kamer uhnal. Nejen tempy, spíš přímočarostí, pro kterou nestíhal pronikat hlouběji do smyslu a zvuku Smetanovy slavnostní hudby. Druhou premiérou se rehabilitoval, zlepšil se i chybující orchestr, ale k dokonalosti bylo daleko. Odpověď, proč se tak stalo, hledejme spíš ve způsobu přípravy než ve schopnostech interpretů. I když po listopadu přerušená smetanovská interpretace se nenaváže jednou bizarně obsazenou inscenací.

    Na jevištních stolech se zdvihá a klesá a na točnách točí několik menhirů a mohyl, trochu moc okatě kašírovaných. Jinak jen projekce v pěkném vzdušném prostoru s pečlivě vypracovanou světelnou partiturou. Že šlo o první technologickou zkoušku možností Nového divadla, bylo okaté, ale aspoň že tak. Kostýmy Tomáš Pilař postavil na současných free stylech s minimem historizujících prvků, proč ne. Jenže proč ano? Slovanský bůh plodnosti je apartní, ale inscenaci zbla nepřidá, a ti, co nelistovali v historických encyklopediích, ani nepochopí, koho na kratičkou chvilku na jevišti zahlédli. Pozůstatek vědecky poučených a nudných režií minulosti? Proč Chrudoše k mohylám přiveze lodička? Jsou to jen, s odpuštěním, manýry, podívaná, módní přehlídka beze smyslu – co bychom tak ještě mohli ukázat! Zvlášť odpudivě působí v současném vizuálu operní herecká veteš, shluky sboru, jejich „klevetění“, náznakové „prožívání“, popocházení a postávání. Do toho nesrozumitelná gesta rukou – možná jsem jen nevzdělaný v orientálních mudrách.

    Vzít Libuši nacionální obrozenectví, jakkoli se dnes nenosí, znamenalo vyprázdnit ji a ukázat obnaženou. Není to pěkný pohled. Nezapomenu na svou první Libuši v Národním divadle 28. října 1969, archaickou, dekorovanou – jenže se hrálo o existenci národa rok po ruské okupaci! Jeden z mých nejsilnějších zážitků. V Plzni výtvarná nabubřelá nuda. Formální modernost není všechno.

    Aida

    Aida (Gabriela Koppe­rová) a Radames (Paolo Lardizzone) umírají v hrobce, Giuseppe Verdi: Aida, Jihočeské divadlo České Budějovice FOTO MICHAL SIROŇ

    Aida architektonických linií

    Poprvé se do operní inscenace pustil i Michal Lang. Aidu Giuseppe Verdiho (premiéra 7. května, psáno z druhé premiéry 8. května) správně pochopil jako komorní drama čtyř postav. Rozehrál ho výsostnou pohybovou a gestickou stylizací a seskupováním významových mizanscén na prázdném jevišti, stupňovaném v celé panoramatické šíři jeviště sálu Metropolu několika schody (scéna Milan David). Známe to od expresionistů, třeba K. H. Hilara. Docílil tou oproštěností od popisných zbytečností nebývalého zesílení energie, hudební i dramatické. Všechno je tu přísné pod heslem Fatum est series causarum (Osud je řadou příčin), které je naléhavým úběžníkem (tématem) inscenace. Přísné je už základní barevné tónování, převládající černá, kterou rozčísly jen občasné výtvarné akcenty jako rudá róba princezny Amneris (výtečná Šárka Hrbáčková). Postavy v obecných večerních oděvech, ani náznak starého Egypta, pyramida naznačená pouze světlem. Obsazení kvalitativně nevyrovnané. Horší, že ani budějovický orchestr nebyl na výši a Mario De Rose mu tentokrát svým pojetím moc nepomohl.

    Stejně jako Špinar i Lang ctí hudbu v konkrétních akcích, v jejím konkrétním průběhu. Hilar tvrdil, že režírovat se nemá příběh, natož libreto, ale hudba! Oba také vedli pěvce k operním gestům, ne k činoherní drobnokresbě – že by činoherní režiséři začali vyučovat základům operní režie?

    Komunistické obludárium

    Převést do opery jeden díl Rodinky, tedy adekvátně zhudebnit bláznivé repliky Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse, se Janu Kučerovi v Rudé Marii (premiéra na Nové scéně 7. května) podařit nemohlo. Vznikla však vtipná, citacemi prošpikovaná perzifláž evidentně inspirovaná Šostakovičem. Jevištní dění však Viktorie Čermáková neodvodila z hudby, šla tvrdě po příběhu až do přímočaré groteskní obludnosti. Ne, že by nebylo od věci na soudruhy škodiče z podzemí upozorňovat, ale tohle mi přijde kontraproduktivní. Ošklivé ne záměrně, ale mimoděk. Škoda nevy­užitých možností partitury, škoda pěkného nastudování (Jitka Svobodová v titulní roli a Karel Škarka jako Páťa Tlučhoř). Pochybuji, že se tu budou scházet skalní fandové legendárního seriálu.

    Rudá Marie

    Rudá Marie (Jitka Svobodová) se v ko­lo­ra­turní árii ptá soudruhů, co je to porno, Jan Kučera: Rudá Marie, Nová scéna Praha FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Tosca mezi turisty

    Jiří Heřman je v této společnosti už za klasika. Možnosti prostoru brněnského Janáčkova divadla ho inspirovaly naposledy k inscenaci opery Tosca Giacoma Pucciniho (premiéra 15. května). Propojil příběh s osudy Marie Callas a umístil ho do vzdušného velkorysého prostoru kostela Sant’Andrea. Němá postava Callas je spíš katalyzátorem a doplňkem podivné atmosféry složené z věcnosti nové filmové vlny a Felliniho magičnosti. Přicházejí turisté, vnímáme směs šourání, tichého hovoru, obdivování památky, aby se tu znenáhla rozehrálo drama. V prostoru bez zásadních proměn, i Andělský hrad je jen jeho variantou a možná bylo působivější zůstat v kostele. Cesty všech postav a postaviček vedou na půdorysu kříže, který vyhřezává nad orchestřiště a ukazuje směrem k divákům. Obtažený hořícími svícemi je hodně působivý! Konkrétní události jsou rozhozené na různá místa, samozřejmě s akustickými nevýhodami, které to nese (absolutorium zaslouží jen Maida Hundeling v titulní roli). Škála pocitů od nevzrušivých po vypjaté však za to stála a Heřman přesně dávkoval a časoval symbolické i velkolepé prvky, jež inscenaci udržují v napětí. Také dirigent Jakub Klecker interpretoval partituru bez jen vnějších efektů, ztišeně, v základní stylotvorné atmosféře inscenace. Bravurní výkon s bravurním orchestrem a sborem. Úspěch, myslím, zaručený, pokud někdo zase nezačne šťourat, proč chybí to či ono, co se v Tosce přece odjakživa hrálo!


    Komentáře k článku: Nekorektní operní inscenace

    1. Jan G.

      Avatar

      Pane Hermane,
      trochu Vám to v textu ujelo. Tak za prvé Alfred Radok nerežíroval Smrt obchodního cestujícího, byla to inscenace Jaromíra Pleskota, za druhé Alfred Radok režíroval Osbornova Komika, kde ta scéna s klavírem, kterou máte asi na mysli, byla.

      01.06.2015 (4.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Herman

      Josef Herman

      Ujelo – „překlep“ v názvu. Jste pozorný. Děkuji za upřesnění – a omlouvám se. Tohle vždycky mrzí.

      01.06.2015 (7.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,