Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nekončící divadelní show aneb Podzim v Londýně

    Londýn je město divadlu zaslíbené. Zatímco West End si ponechává svou image starých retro-divadel (včetně zvyku, kdy u zadních vchodů postávají po představení diváci a nechávají si podepsat programy), druhý břeh, tedy South Bank, má nádech alternativy. Pobřeží a přilehlé okolí skýtá nejen poměrně zajímavou kolekci divadelních stánků (Globe, Národní divadlo, Old Vic a Young Vic), ale také množství dalších stálých divadelních atrakcí a příležitostných výstav, show či happeningů. Prakticky se tu odehrává nekončící show.

    Mrzák inishmaanský

    Daniel Radcliffe (vlevo) jako Billy (M. McDonagh: Mrzák inishmaanský, r. M. Grandage, prem. 8. 6. 2013, Noel Coward Theatre) FOTO JOHAN PERSSON

    V Londýně neexistuje okurková sezona, je lákavý, dráždivý stále. Z toho důvodu možná není příliš příjemným místem k žití, ale pro týdenní pobyt je fascinující. Je to, jako by člověk zabloudil do cukrárny, kde se vrší jedna lahůdka vedle druhé, a každá z nich přitahuje pozornost všech smyslů. Proto, aby člověk úplně neztratil orientaci a neprodíral se jen zmateně obrovskou nabídkou všeho, je dobré už předem vědět, co vlastně chcete v Londýně vidět.

    Karneval aneb Zlatá šedesátá

    Letos jsme zvolila dva základní směry (pochopitelně divadelní). Jedním z nich byl výlet ke kořenům divadelnosti, událost, která se pravidelně v centru Londýna odehrává již od roku 1966, tedy karneval na Notting Hillu. I když mnozí z nás mají toto místo spojené především s filmovou romancí jednoho nesmělého knihkupce (Hugh Grant) a filmové hvězdy Julie Robertsové, okolí Notting Hillu je spojeno především s různými etnickými menšinami, hlavně z oblasti Karibiku. A zároveň se vzpomínkou na zlatá šedesátá (vintage market na Portobello Road). Po dva dny se uzavře okolí několika kilometrů čtverečních pro veškerou dopravu a užívá se zde postaru à la 60. léta. To samozřejmě znamená nejen velkolepý několikahodinový průvod, v němž najdeme mnoho společného s podobnými festivaly v Riu (na území Evropy je tento karneval největší svého druhu), ale samozřejmě i lehce „masakrózní“ důsledky, které jsou s tím spojeny. Zkrátka a dobře, alespoň na chvíli se vrací heslo: sex, drogy and rock’n’roll. To vše můžete v přilehlých částech Notting Hillu sledovat on-line. Mezi barevnými příslušníky nejrůznějších karibských etnik (zdomácnělých v Londýně) se motají Japonci i Švédové, je tu neobyčejně hlučno, vzduch přímo bobtná vším výše uvedeným. Velkolepé kostýmy, davy hudebníků a tanečníků, obrovské pojízdné sound systémy a také korektní, leč nesmlouvavý šik londýnských policajtů (a policajtek), kteří se pohybují pěšky, na kole i na koních a hlídají, aby nebyly překročeny „zákonné meze“. Právě tady se můžete nadýchnout retro nostalgie hipíků ze zlatých šedesátých a zaslechnout ozvěnu rockových koncertů v Glastonbury.

    West End

    To je tedy jeden z možných pohledů na Londýn. Ten další nabízí zdánlivě blyštivý svět west-endových divadel – podobný newyorské Broadwayi – většinou dosažitelných v okruhu cca 2 km. Divadla si ponechávají svou pečlivě opečovávanou patinu a mají své nezaměnitelné kouzlo. Je dnes celkem běžnou praxí, že mnohé z titulů, které uspějí na nekomerční scéně (ať už v ND či jiných divadlech mimo West End), se přestěhují do tohoto turistického ráje a hrají se tu dále. Někdy i několik let, dokud je o ně zájem. Mnohé tituly ovšem mají vzhledem k účasti hereckých hvězd (jedná se v mnoha případech o filmové hvězdy vysoké svítivosti) předem omezenou délku reprízování.

    Rozhodla jsem se tentokrát ochutnat právě z tohoto pultu divadelních laskomin.

    Harry Potter mrzákem

    Prvním z nich byl McDonaghův Mrzák inishmaanský s Danielem Radcliffem (alias Harry Potterem) v roli mrzáka Billyho. Hrál se v Noel Coward Theatre a je součástí úspěšné sezony Michael Grandage Company v tomto divadle.

    Michael Grandage může sloužit jako exemplární případ toho, jak se v Británii buduje divadelní kariéra. Nejprve získal režijní ostruhy v různých divadlech, regionálních, okrajových, ale vždy nekomerčních (a to v oblasti činohry i opery) a v roce 2011 založil vlastní divadelní společnost. Zaměřil se na to, aby v jeho produkcích hostovaly skutečné hvězdy. Dalším titulem, který připravuje, je Jindřich V. s Judem Lawem.

    Ale vraťme se k Mrzákovi. Samozřejmě diváci chtějí vidět živého Harryho Pottera a do divadla se doslova hrnou. Navíc je tu i atraktivní bonus pro méně movité – každodenně je do prodeje na poslední chvíli uvolněno několik desítek lístků po 10 librách.

    Příběh z irského ostrova Inishmaan ze 30. let minulého století dovedně mísí skutečný a fiktivní příběh obyvatel jedné vesnice. McDonagh, který sám v Irsku nevyrůstal, se ve hře hlásí k odkazu Johna Millingtona Synge, který na tato místa často jezdil a inspirován jimi napsal svého Hrdinu Západu. Ostatně Christy Mahon má s mrzákem Billym mnoho společného. McDonaghova hra v režii Michala Grandage s obsazením převážně irských herců působí a zní skutečně „irsky“. Radcliff se naučil irský přízvuk velmi svědomitě a stejně tak si pečlivě vyhrál s přesnou studií pohybů handicapovaného kluka. Hraje velmi realisticky, vystačí si s minimem výrazových prostředků, jež podává s velkou pečlivostí a přesností. Interpretace hry se nám může zdát překvapivá, vždyť u nás se McDonagh vesměs inscenuje s velkou nadsázkou hraničící groteskou. Tady se o nic takového nepokoušejí. Řečeno lakonicky, Stanislavskij by měl radost. Radcliffe podává Billyho jako tichého outsidera, který si je vědom svého handicapu, ale zároveň má inteligenci a ambice, které jej nutí pokusit se o víc. Celá hra, rozkročená mezi realitu a tajemnost, je v této interpretaci především příběhem hledání sebe sama, jenž končí zdánlivě banálním poznáním, že „všude dobře, doma nejlíp“.

    Sladké ptáče mládí

    Seth Numrich (Chance Wayne) s Kim Cattrallovou (Alexandra del Lage) ve Williamsově Sladkém ptáčeti mládí FOTO JAY BROOKS

    Sexuální dračice sladkým ptáčetem

    Nejen v této inscenaci, ale vlastně u všeho, co jsem v Londýně viděla, je patrný trend návratu k prostému psychologickému realismu, který dokonale vyloží motivace a charaktery postav a nesnaží se je režijními nápady znepřehledňovat, vymýšlet na základě textu příběhy nové či jakkoli měnit žánr.

    Toho se drží i další inscenace se slavnou hvězdou v hlavní roli. V Old Vic se hrálo drama z amerického Jihu Sladké ptáče mládí Tennessee Williamse s Kim Cattrallovou, známou sexuální dračicí Samanthou ze Sexu ve městě. Na rozdíl od Radcliffa, který je filmovým hercem a jeho divadelní role se dají spočítat na prstech jedné ruky, má Cattrallová na kontě divadelních rolí a úspěchů daleko více. Ve své divadelní dráze nespoléhá na atraktivitu vzhledu, ale vždy důsledně slouží textu a své role zpracovává do nejmenších detailů.

    Jedna z nejuznávanějších britských režisérek dneška Marianne Elliottová vsadila v inscenaci především na herectví. Společně se scénografkou Rae Smithovou a skvělým světelným designérem Brunem Poetem se snaží nabízet hercům maximum hereckého prostoru. Jako bychom se ocitli na horkem se tetelícím americkém Jihu plném předsudků a (nejen rasové) nenávisti, v přísném společenském rozdělení, které přesně definuje a určuje mezilidské vztahy. Odkvétající hollywoodská hvězda, která si dodává sebevědomí prášky v kombinaci s alkoholem, má i v tomto prostředí svou atraktivitu a vznešenost, nicméně podléhá i nervozitě a latentní hysterii. Zvláštní osvětlení hotelového pokoje – zezadu ze zatažených rolet prosvítá ostré světlo, které vytváří pocit žhnoucího slunce – a poněkud oprýskaná nádhera hotelu souzní se zdevastovanou hrdinkou, která netuší, kde vlastně je. Pouze v bílém kombiné, s jednou černou ponožkou na noze se dlouho probírá a poté se potácí po místnosti. Toto sólo by pro většinu českých diváků asi bylo příliš dlouhé, zde si je však všichni vychutnávají s přímo „hmatatelným“ nadšením. Seth Numrich jako Chance (navržený za tuto roli na Cenu za objev roku), její mladý přítel a opatrovník přijíždějící se pochlubit do města, které jej vyvrhlo, ukazuje své svaly – ví, co má prodávat. Herec neokázalým způsobem rozehrává, jak obtížné je pro Chance vybalancovat vztah s hlavní hrdinkou. Zmítá se mezi zaťatostí a lítostí vůči ní. Jeho vztah lze přirovnat k obdivu ke vzácnému, leč už poněkud ošuntělému šperku. Zatímco u princezny Kosmonopolis (čili Alexandry Del Lago) je navzdory veškeré její devastaci patrné kouzlo osobnosti (herečka dokáže kombinovat pocit zmatku a osamělosti se závany železné ambice a břitkým smyslem pro humor), je on skutečně jen banálním hošíkem, který nemůže nabídnout více než své mladé tělo. Jedinou postavou, která se vymyká ostře realistickému obrazu inscenace, je Heavenly (Louise Dylanová), Chancova někdejší láska. Aniž promluví slovo, je všudypřítomná jako memento někdejších událostí, zdroj napětí i zbožnění. Přitom je pozoruhodné, jak nenápadně je režisérkou budováno narůstání napětí, které vrcholí lynčem tak, aby diváka doslova vtáhlo do dusivé jižanské atmosféry. Vyplatí se sledovat detaily i mimo centrum jevištního dění, jež přesně dokreslují atmosféru zdánlivě klidných, ale ve skutečnosti napjatých vztahů celé společnosti. Skvostná inscenace, byť jako bychom s ní vstoupili do dob, o kterých Williams své hry psal.

    V několikahodinovém průvodu najdeme mnoho společného s podobnými festivaly v Riu  FOTO archiv

    V několikahodinovém průvodu najdeme mnoho společného s podobnými festivaly v Riu FOTO archiv

    Lidé v osamění

    Do třetice klasika – Ibsenova Nora čili Domov loutek z Young Vic Theatre v novém překladu dramatika Simona Stephense a v režii Carrie Cracknell. Po úspěšných dvou sériích několikaměsíčního uvádění byla inscenace přenesena do Duke of York Theatre ve West Endu. A znovu ta udivující psychologická realističnost, přesná v sebemenších detailech. Vše se odehrává na scéně Iana MacNeila, jenž na točně vytvořil v podstatě realistický dům Helmerových. Jsme tedy svědky nikoli výseku skutečnosti, ale jsme doslova vtaženi do fungování celé domácnosti. Jak se scéna postupně otáčí, nahlédneme do hlavního přijímacího pokoje, do spojovacích chodeb i do strohé pracovny Helmerovy. Je to dům živý, plný lidí – kromě hlavních protagonistů tam pobíhají děti, motá se chůva, objevuje se kuchařka.

    I když je celá hra zaměřena především na Noru a její „emancipační probuzení“, velké téma této inscenace, které ji nejvíc spojuje s dneškem, je osamělost. Osamělá se svým trápením je nejen Nora (Hattie Morahanová), která se nemá komu svěřit a určitou záchranou pro ni je jen paní Lindová, ale osamělá je i sama Lindová, Krogstadt či umírající doktor Rank. Velmi působivý je jeho dialog s Norou, v němž každý má svůj cíl – Nora se mu chce svěřit a požádat ho o peníze, zatímco on – na konci svého života – se právě odhodlal k vyznání lásky. Netuší, že tím se Noře, která jej pokládala za přítele, vzdálil navždy.

    Důležitý je v této inscenaci rytmus, až překotný, naznačený jak častým otáčením scény, tak stále spěchající Norou, která se nemůže zastavit. Jako by byla natažená na klíček. Díky tomu vychází logicky i závěr: Nora se musí zastavit. To si uvědomuje i Thorvald. Stop-time na konci mu dává šanci uvědomit si Noru jako individuální živou bytost, nikoli jen spolehlivou věc určenou k „natažení“.


    Komentáře k článku: Nekončící divadelní show aneb Podzim v Londýně

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,