Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nejen v podzemí vlny bijí do skal

    Pražská část 24. ročníku festivalu …příští vlna/next wave… opět veřejnosti otevřela nebo připomněla řadu nových prostor, kde lze provozovat živé umění. Zejména však ani s blížícím se čtvrtstoletím existence festival neslevil z pátrání po „nových vlnách“, po vizionářích a geniálních bláznech, kteří se v rámci světa, jejž bychom nazvali kulturním, nepohybují a netvoří tam, kam by takzvaná většinová divácká obec jen stěží zavítala.

    Projekt Člověku nad tím rozum i čurák zůstává stát vznikl speciálně pro festival a prostor DriveHouse FOTO KAMIL KOŠUN

    Dramaturgie festivalu už několik ročníků dozadu vkládá velký důraz na hudební, koncertní složku programu. Téměř každý den (tedy po dobu necelých dvou týdnů, festival se konal ve dnech 19. září až 1. října) završil koncert. Nešlo však o ad hoc vytipované interprety, kteří by snad na programu vypadali lákavě a přitáhli by obecenstvo už jen svým jménem, jak bývá zvykem na jiných srovnatelných akcích (lze-li vůbec jiné festivaly považovat s „Nextkou“ za srovnatelné). Logika jejich výběru byla přísně ovlivněna divadelním představením koncertu předcházejícím, jež tak vytvořilo ve svém spojení často překvapivý interpretační rámec.

    To, že představení Matiji Solce, který se letos na festivalu prezentoval dekadentním zpracováním čapkovského tématu Život pod psa, jsou často doplněna o koncert jeho kapely Fekete Seretlek, už není ničím překvapivým. Přesto to pořád zůstává nezaměnitelným zážitkem, nadto, když se jejich produkce odehraje v jednom z pokojů pozoruhodného „kulturního domu“ DriveHouse. Za naprosto jedinečné počiny však považuji zařazení koncertu kapely Ježíš táhne na Berlín po představení Smrt sardinky režisérky Apoleny Vanišové v MeetFactory. Hlavní roli v inscenaci má Petr Skala, polovina dua, které kapelu tvoří. A hudba kapely inspirovala režisérku podle jejích slov k tomu, jak náročnou novelu Fernanda Arrabala zpracovat. Nebo koncert kapely Lo/ve připomínající legendární White Stripes následující po představení Divadla Kolonie Královna limitů v dalším jedinečném prostoru Petrohradská kolektiv. Inscenace zabývající se fúzí západního lékařství a kvantové fyziky odsýpala ve stejném rytmu jako náhle se tišící a zas se rozjíždějící bicí Markéty Dvořákové, aktérky představení a poloviny dua Lo/ve. A tak by se dalo pokračovat dál a dál, ale místo je třeba dát zásadní otázce: Co všechno lze ještě považovat za „alternativu“?

    Vzpomínám si, že na to nestačila ani jedna hodinová přednáška Miroslava Petříčka na Filozofické fakultě UK. Alternativa je skutečně problematický a v poslední době častým používáním lehce ošoupaný termín. Nicméně stále jeho užití pro kulturní cíle nelze redukovat axiologií: kdo má peníze, je mainstream, kdo je nemá, je alternativní. Čistě etymologicky je alternativa pouhou volbou z více možností. Docela pěkně, byť poněkud zjednodušeně to vystihl Miroslav Bambušek ve svém fejetonu na straně 3. V kánonu umění je alternativa něčím, co s prostředky, které má k dispozici každý umělec, zachází jinak, překvapivěji, nepředvídatelněji než drtivá většina těchto tvůrců. Pokud bylo letošním mottem festivalu SLOVO a Antonín Brinda ve své performanci Beze slov od toho řečeného, jehož „pravý“ význam lze natřít intonací, afektem, grimasou ad., abstrahoval, je to právě onen překvapivý tah.

    To, čím …příští vlna/next wave… přitahuje, je objevování nebo oživování zapadlých a méně známých prostor k užití živým uměním. Není to tak dávno, co právě NW otevřela poprvé dveře pražského Studia Hrdinů, které dnes platí za jedno z mála těch míst, v nichž se o onu jemnou alternativu v rámci dotovaných kamenných scén soustavně snaží. Letos takto festival ukázal širší divácké obci podzemní prostory bývalého ÚLUV na Národní třídě – DUP39. Od letošní sezony se v nich usadí strašnické Divadlo X10, které zde v rámci festivalu premiérově uvedlo novinku Solaris / Anything Goes. V dalším – do budoucna, doufejme, na pražské kulturní mapě ještě výraznějším – prostoru DriveHouse uvedl tvůrčí tým Lenka Havlíková, Jiří Pokorný, Vojtěch Hrabák a Jana Hauskrechtová pro mě asi nejsilnější inscenaci na pomezí performance a básnického obrazu Člověku nad tím rozum i čurák zůstává stát. Celá sestává jen z vybraných básní Ivana Magora Jirouse a poselství Next Wave naplňuje beze zbytku: vlna, co se neohlíží a svéhlavě se snaží zdrolit skálu.

    Příští vlnu netřeba hledat jen v podfinancovaných produkcích v industriálních prostorech. Alternativu lze hledat na všech úrovních uměleckého konání – třeba v „kamenném“ HaDivadle na představení Ivana Buraje Náměsíčníci, kde se po vzoru Hermanna Brocha „do divadla prolomí realita“. A k rozpoznání a představení jinakosti „většinovému“ divákovi je festival …příští vlna/next wave… stále jedinečným prostředníkem.


    Komentáře k článku: Nejen v podzemí vlny bijí do skal

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,