Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nejen pro teenagery (No. 2)

    Čtvrtý (nepočítaje nultý, zkušební) ročník festivalu, který si za cíl klade oslovit především mladší diváky, festival 13+, odstartoval sice už dopoledním představením Problém hostícího Divadla v Dlouhé, ovšem tím „pravým“ zahájením mělo být jistě až večerní uvedení Shakespearova Zkrocení zlé ženy v podání ostravského Divadla Petra Bezruče. Slavnostní atmosféru večeru podtrhoval i fakt, že šlo o pražskou premiéru tohoto nového nastudování klasické Shakespearovy komedie, které si svou „světovou“ premiéru odbylo teprve letos v květnu.

    Něžný Michal Sedláček jako Bianka a Lukáš Melník jako milovník Lucenzio. FOTO TOMÁŠ RUTA

    Velmi oblíbené, ale také zas a znovu zpracovávané Shakespearovy hry, jejímž tématem je neméně propírané téma vztahů mezi muži a ženami, se ujal zkušený režisér Zdeněk Dušek. Režisér se zálibou v komedie, který se však nebál pustit se i do náročnějšího a dnes znovu objeveného Borise Viana (Svačinka generálů, 2005), se rozhodl pojmout Zkrocení zlé ženy jako bláznivou frašku a hrát ji s pouze mužskými herci, z nichž asi nejvíce zaujme Norbert Lichý v roli Battisty Minoly, otce éterické Bianky (Michal Sedláček) a zlé ženy Kateřiny (Tomáš Dastlík). Vrátil se tak k tradici alžbětinského divadla, kde ženské postavy hráli mladíci. Sám Shakespeare by byl však nejspíš velmi překvapen, co s jeho postavami udělá, když se do ženských šatů navlékne takový mohutný Tomáš Dastlík v roli vzpurné Kateřiny…

    Tomáš Dastlík jako zlá žena… FOTO TOMÁŠ RUTA

    Snaha o zkomičnění je tu patrná ve všech rovinách. Muži hrají ženy. Herecké výrazy jsou křečovité a přehnané a mnohdy nemají daleko ke karikování sama sebe. Postavy jsou, pokud to jen jde, zcela ploché bez nějakého většího dramatického vývoje. A nadto jsou oděné do nejrozmanitějších a nejbláznivějších kostýmů od žida a kovboje přes balerínu až po myslivce. Krátká odbočka – pozoruhodné je, že všechny postavy sluhů mají na sobě tepláky. V současném „třídním“ diskursu jsou tepláky chápány spíše jako symbol bohatství. Nosit je začali američtí rappeři ošperkováni zlatými řetězy a obrovskými prsteny vozící se ve velkých a drahých vozech, kteří mají vždy po ruce několik polonahých silikonových krásek. I v českém prostředí jsou chápány jako symbol, ovšem spíše marné snahy o přiblížení se k takovému blahobytu kryté alespoň snadno dostupným oděvem (vzpomeňme například píseň a především klip Tepláky skupiny Nightwork). Sluhové v Duškově Zkrocení zlé ženy tedy k tomuto fenoménu odkazují a komiku frašky, která má fungovat spíše do sebe, tu najednou sebe překračuje a postihuje i další fenomény než jen poněkud vyčpělé, módně řečeno genderové téma vztahů mezi muži a ženami.

    Nové Duškovo zpracování vlastně ani nové není. Zcela se drží v mezích Shakespearova textu i Shakespearovy lásky k frašce jako k žánru. V tomto nelze Bezručům nic vytknout; v rámci žánru zřejmě splnili očekávání, které naplnili někdy více, někdy méně povedeným humorem, jejž však především mladší diváctvo oceňovalo až bouřlivě (pochopitelně zejména poněkud laciné lascívní narážky a puberťácká gesta) . Co se týče hereckého nasazení, je tu patrná až přílišná snaha přiblížit se k výrazu dnes již legendárního Sluhy dvou pánů s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. Což snad ani není na závadu – přeci jen se jedná o typově dost podobné hry – někdy je však přeci jen zajímavější hledat vlastní výraz a pokoušet se i o jinou, překvapivou perspektivu. Je jasné, že rozhodnout se dělat Shakespeara klasicky, je pro invenci velkým břemenem. Na druhou stranu i tak omezený žánr, jakým fraška bezesporu je, může především ve své vizuální stránce, jak jsem naznačil notickou o teplácích, nabízet poměrně velký prostor.

    Je to boxerský ring, baletní sál, nebo snad cirkus? FOTO TOMÁŠ RUTA

    O takovou aktualizaci žánru se měla zřejmě postarat samotná scéna, která rozdělovala hlediště na dvě protilehlé části a mohla tak připomínat boxerský ring i baletní sál (záleží na sportovním zaměření diváka). Skvělý inscenační tah, který měl velké ambice, však nakonec působil poněkud křečovitě, neboť nutil herce stát na jevišti neustále z profilu, a když už se vydal některý z nich na nějakou větší toulku po scéně, musel se stále otáčet, aby žádný divák o nic nepřišel. Asociace s boxem tak zůstávala spíše v náznacích – především v úvodu, kdy byla Kateřina ještě vzpurná a kdekoho nakopávala do zadku. Balet zase evokovalo pouze pár tanečních prostocviků něžnější Bianky v tylové sukýnce. Obé nakonec vyznělo doztracena.

    Ačkoli provedení svůj žánr neurazilo, na legitimní otázku, proč po více jak čtyř stech letech v době, kdy se divadlo stále více vyklubuje ze svého původu a hledá pořád novější a překvapivější tváře, hrát frašky, vyvstane nepříliš povzbudivá odpověď: je to dobré konzumní zboží. Lidé se stále ještě rádi baví nenáročným humorem, o němž nemusí moc přemýšlet.

    P.S.: Autor tohoto článku je možná trochu rozmrzelý z toho, že v tombole po představení nevyhrál ani trenýrky Styx, ani šroubovák na snowboard.

    P.P.S.: Ve čtvrtek večer byla na festivalu uvedena Figarova svatba z Klicperova divadla v Hradci Králové. Zde nabízíme rozsáhlou recenzi od Vladimíra Justa.


    Komentáře k článku: Nejen pro teenagery (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,