Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Nehrdinský hrdina Danny Smiřický v rytmu swingu

    Po Sňatcích z rozumu podle Vladimíra Neffa a Českém románu na motivy stejnojmenné prózy Olgy Scheinpflugové uzavírá Divadlo na Vinohradech trilogii zkoumající české osudy v období od sklonku předminulého až do konce neklidného minulého století inscenací hry Jana Vedrala Danny Smiřický (Příběhy inženýra lidských duší). Podtitul je parafrází názvu „opusu magnum“ Josefa Škvoreckého, s nímž spisovatel překročil české hranice a který jej proslavil ve světě. Škvorecký s oblibou vyprávěl historku, jak při potížích na britské celnici úředník zjistil, že je autorem knihy Engineer of Human Souls, už se na nic neptal a s úctou ho vpustil na britskou půdu.

    Dvacítka herců doplněná Mimickým sborem Divadla na Vinohradech se pohybuje na scéně s přirozeností a lehkostí FOTO VIKTOR KRONBAUER

    S Dannym, tím nehrdinským hrdinou, se čtenáři poprvé setkali v roce 1958 v románu Josefa Škvoreckého Zbabělci. A byl to skandál olbřímích rozměrů. Stalinistická kritika psala o křivém obrazu revoluční historie, o pomlouvačné knize, která nikdy neměla spatřit světlo světa. Spisovatel byl nazýván prašivým kotětem a policie (tehdy pojmenovaná Veřejná bezpečnost) zabavovala výtisky Zbabělců v knihkupectvích, které prodavačky ukrývaly a pokoutně prodávaly za přemrštěnou cenu. Osvícený šéfredaktor nakladatelství Čs. spisovatel Ladislav Fikar musel rezignovat a Jiří Lederer, autor jediné kladné recenze ve Večerní Praze, byl vyhozen na dlažbu.

    Konec tzv. budovatelské literatury už předznamenal psychologický román Edvarda Valenty Jdi za zeleným světlem (odehrávající se též za druhé světové války), který směl vyjít v roce 1956 ve chvíli tání po 20. sjezdu sovětských komunistů, a vydání Zbabělců tuto neblahou éru v české literatuře definitivně uzavírá. Následují uvolněná šedesátá léta, v nichž Zbabělci podruhé vycházejí bez problémů. S Dannyho inkarnací Errolem jsme se vzápětí potkávali v nejsmutnější Škvoreckého novele Legenda Emöke a Danny Smiřický pak pokračuje v krasojízdě v románech Mirákl a Příběh inženýra lidských duší – ty jsme si ovšem mohli za normalizace přečíst pouze v knížkách ze ’68 Publishers propašovaných z Toronta do republiky.

    Historie viděná zdola

    Výše zmíněné Škvoreckého tituly tvoří jádro Vedralovy hry, či spíše střihové montáže, těkající na přeskáčku napříč víc než půlstoletím. Jednota času, místa a děje je záměrně rozrušena. Motivy z protektorátu, padesátých a šedesátých let i exilových roků v Kanadě se jakoby nesouřadně prolínají v krátkých scénických fragmentech, které rytmizují úryvky swingových melodií. Příběh je částečně pouze vyprávěn, epika tu však má stejnou intenzitu jako rozehraná dramatická situace. Vedralova dramatizace těží i ze Škvoreckého Obyčejných životů, v nichž se Danny Smiřický účastní večírku absolventů kosteleckého (náchodského) gymnázia po dvaceti letech. Danny si s úžasem a jistou trpkostí uvědomuje, jak nevlídná doba rozděluje stará přátelství.

    Využit je také Samožerbuch popisující vznik, úspěchy i průšvihy torontského exilového nakladatelství. Škvoreckého mladistvá poezie a citace z dobových dokumentů – například Anticharty či projevu Jaroslava Seiferta na druhém sjezdu Svazu československých spisovatelů – pak dokreslují obraz Dannyho putování nedávnými českými dějinami. V životopise Příběh neúspěšného tenorsaxofonisty Škvorecký píše, že Dannyho historie, ale taky historie melancholického detektiva a Holmese Dr. Pivoňky i jeho Watsona Božky Skvovajsové, jsou vlastní historií mého národa.

    A tak to je. Je to ale historie viděná zdola, do níž velké – válečné, okupační či jiné společenské – události pronikají pouze jako ozvěny, byť občas jde málem o život. Jsou to intimní, komorní příběhy kluků, holek i dospělých mužů a žen v nesnadných časech, kteří netouží po ničem víc než normálně žít. I ve vinohradské inscenaci je toto „naladění“ Škvoreckého postav – v kostýmech a hereckém gestu – důsledně respektováno.

    Čtyři Dannyové (zleva Tomáš Pavelka, Aleš Petráš, Svatopluk Skopal a Petr Matyáš Cibulka) a Naďa (Karolína Knězů), jedna z protagonistových lásek FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Svobodný swing versus nesvobodné temno

    Josef Škvorecký miloval tzv. wisecracky, průpovídky, a neměl jinou ambici než vyprávět dobré historky s překvápkem. A po vzoru svého přítele Grahama Greena, který své romány dělil na vážné a entertainmenty, sebe samotného označoval jako entertainera. (Pro zajímavost: Graham Green projevoval velký zájem o dění v Husákově Československu a Škvorecký byl jeho dodavatelem zpráv ze zákulisí.)

    V tomto duchu je i Danny Smiřický v režii Radovana Lipuse nesmírně zábavné představení, i přes pár tragicky-dramatických okamžiků, jako je smrt Nadi, té hodné proletářské holky, která z nepolíbeného chlapce Dannyho udělala muže. Anebo Dannyho strach, když se v továrně, v níž je totálně nasazen, přijde na jeho zpackanou sabotáž součástek do Messerschmittů Bf 109. Či ubití nacistického dozorce (ve skutečnosti amerického špiona) Uippelta revolučními gardami.

    Tón a celkovou atmosféru inscenace udává swing, který byl Škvoreckému celoživotním průvodcem. Kapela Blue Star Václava Marka má profesionální parametry a jazzové evergreeny a songy na Škvoreckého verše (nápaditě zhudebněné Pavlem Helebrandem) hraje s vervou a radostí od jazzmanů ostatně očekávanou. Inscenaci to dává další rozměr: svobodný swing versus nesvobodné temno. Jako by představení bylo jedním dlouhým a šťastným večírkem, nebýt podrazáků, zbabělců, nacistických násilníků, totalitních komunistických funkcionářů a fízlů.

    Kdo je Danny?

    Je Danny Smiřický autentickým portrétem svého autora? Jistě že ne, životní osudy Josefa Škvoreckého jsou pouhým předobrazem, materií pro jeho stěžejní literární postavu. Danny Smiřický je excelentním hráčem na tenorsaxofon v Benyho fiktivním kosteleckém (ve skutečnosti Zachovalově náchodském) bandu, Josef Škvorecký saxofon zvládal obtížně, hrál jen v obskurní amatérské Red Music a svou lásku ke swingu „zhmotnil“ v literatuře podle Faulknerova bonmotu, že ti, kdo to umějí, to dělají a ti, kdo to neumějí, o tom píší. I režisér Lipus vložil do rukou představiteli jedné z titulních postav saxofon a ona s ním podobně amatérsky preluduje.

    Stejně nesmyslné je ztotožňovat svazáckého básníka Vrchcolába s Pavlem Kohoutem, spisovatele Očenáše s Josefem Nesvadbou či dramatika Hejla s Václavem Havlem. Mají sice ve vinohradské inscenaci (a ve Škvoreckého Miráklu) důležitou roli, ale jsou používáni jen jako typy a trochu i jako karikatury skutečných osobností, které zásadním způsobem poznamenaly svou dobu. V příběhu rozprostřeném do mnoha epizod se to figurami inspirovanými reálnými předobrazy jen hemží. Je tu první tajemník (jakoby Alexandr Dubček), zasloužilá spisovatelka Burdychová (jakoby Marie Majerová), akademik (jakoby Ladislav Štoll), ruský spisovatel Arašidov (jakoby Vasilij Aksjonov) a další. Jsou tu ve zkratce zachyceny i proměny jejich občanských postojů – od ideologické zaťatosti k pochybám a někdy i k pokání. V běhu let se proměňuje také Danny, od nesmělého kluka, neúspěšného tenorsaxofonisty a sexuálního loudila po uznávaného spisovatele a posléze exulanta, torontského profesora a vydavatele.

    O hercích

    V Divadle na Vinohradech je Danny postavou čtyřjedinou. Danny senior nahlížející minulost i přítomnost z kanadského exilu. Danny těžící ze Škvoreckého života v padesátých a šedesátých letech. Danny-Errol z nylonového věku, pseudonym, jímž Škvorecký podepsal své nikdy nevydané Nové canterburské povídky a kamarádi mu tak napořád v soukromí říkali. A Dany-Daníček, kterého známe ze Zbabělců. Z té čtveřice je nejpoutavější právě Daníček. Petr Matyáš Cibulka mu vtiskl uvěřitelnou dychtivost mládí, zmatky a touhy toho pubertálního dospívání. Soucítíme s ním, držíme mu palce v rádoby milostných eskapádách a strachujeme se o něj v okamžicích ohrožení, byť víme, že je to jen divadlo.

    Nepřehlédnutelnou figuru vytvořil také Svatopluk Skopal jako Danny senior. S nadhledem komentuje příběh, je přirozený a věříte mu každou větu, kterou vyřkne. Herec osobnost. Podobnými osobnostmi jsou i Petr Kostka v epizodních študýrkách pátera Huňáka a Jaroslava Seiferta a Jan Šťastný jako mistr Vachoušek, jakoby hrubián, v hloubi duše však obětavec a statečný mužský. A inscenace se na pár okamžiků mění v grotesku, když Arašidov (Stanislav Moskvin) komicky gestikuluje rukama a mluví podivnou hatmatilkou směšující češtinu a ruštinu. Karikaturu umanutého Sověta premiérové publikum odměnilo smíchem, byl to jeden z odlehčujících momentů představení. Tomáš Pavelka jako Danny a Aleš Petráš jako Danny-Errol vytvořili postavy hodně nevýrazné, občas jsem měl problém rozeznat, kdy je na jevišti kdo.

    Z trojice Dannyho lásek je s lehkostí a půvabem ztělesněna Naďa, naivní, dojemná dívka s tragickým koncem – scény naznačující umírání nabízí herečka Karolína Knězů decentně a zbavené falešného patosu. Je to živá holka, do které byste se zamilovali od hodiny. Zato Marie Sáry Rychlíkové a Irena Kateřiny Elizabeth McIntosh působí dojmem, jako by byly poslepovány z papundeklu. Nic není ve výkonech těchto hereček řemeslně špatně, ale též nic z obou nevyzařuje. Herecké „nepodarky“, k nimž přiřazuji ještě Steigerwaldova Frantu, hraného v primitivní šarži násilníka, naštěstí překryje celkový dynamický tah inscenace.

    Velkoansámblová podívaná

    Na jevišti od shora dolů zaplněném plošinami a stupínky se stále něco děje. Režisér Radovan Lipus suverénně ovládl velký prostor, švy mezi jednotlivými situacemi-fragmenty jsou sotva znatelné a dvacítka herců doplněná Mimickým sborem Divadla na Vinohradech se kupříkladu v tanečních číslech pohybuje na scéně s přirozeností a lehkostí. I v mnohahlavém sboru jsou však zapotřebí charakteristické detaily. Například když zástup herců vytvoří rukama obrazec kříže a vzápětí hvězdy – symbolů utlačovaných poražených a namyšlených vítězů dobových zápasů. Nebo kytice rudých růží v náruči Marie Burdychové, marně se vymlouvající ze svých občanských selhání. Anebo rej rudých lahví vína ve vídeňské scéně s Arašidovem…

    Když ve finále zazněly Škvoreckého zeswingované verše Dívám se dívkám do očí a sním / Příjemně s nimi rozmlouvám / Na to, co říkám, nemyslím / To, co si myslím, neříkám, bylo to tak citově naléhavé, že premiérové publikum vstalo a odměnilo soubor dlouhým bouřlivým potleskem. Zda tuto „střihovou“ inscenaci se stejnou vstřícností přijme tradiční vinohradské obecenstvo, je ovšem ve hvězdách. Na serveru i-divadlo jsem si o ní přečetl řadu nesouhlasných, dokonce nenávistných příspěvků. Buď jak buď, Danny Smiřický je v Divadle na Vinohradech sympatickým pokusem o moderní činohru, které nikdy není dost.

    Divadlo na Vinohradech, Praha – Josef Škvorecký, Jan Vedral: Danny Smiřický (Příběhy inženýra lidských duší). Režie Radovan Lipus, dramaturgie Zuzana Paulusová a Vladimír Čepek, scéna David Bazika, kostýmy Eva Kotková, hudba Pavel Helebrand. Premiéra 27. ledna 2023.


    Komentáře k článku: Nehrdinský hrdina Danny Smiřický v rytmu swingu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,