Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nehledat za maskou člověka

    Dílo Henrika Ibsena je pro české divadlo významným zdrojem a inspirací, to by asi popřel málokdo. Znalosti o životě autora mimo úzce odborné kruhy nebudou ovšem kdovíjaké – dost možná vyvstane obraz jakéhosi zestárlého, odtažitého suchara, kterému norská společnost tleskala za to, jak ostře se do ní pouštěl ze svého přepychového bytu naproti královskému paláci v někdejší Kristiánii. A leckdo má i o povaze jeho tvorby středoškolsky zploštělou představu – o psychologicky zatěžkaných hrách plných zámlk a severské ponurosti. Příležitost nechat si jedno i druhé potvrdit, vyvrátit anebo možná jen prohloubit teď nabízí životopisná monografie o Ibsenovi, vůbec první, která vyšla česky. Vydalo ji pražské Karolinum jako druhý svazek edice Dramatica, přeložila ji přední česká nordistka, teatroložka a vytrvalá ibsenovská popularizátorka Karolína Stehlíková, jmenuje se Henrik Ibsen: Člověk a maska a jejím autorem je norský historik Ivo de Figueiredo. Rozměrově spadá se svými bezmála sedmi sty stránek do kategorie, které se v angličtině už skoro oficiálně říkává doorstopper neboli zarážka na dveře.

    Přes „univerzitní“ okolnosti vzniku českého vydání i úctyhodnou délku se kniha docela dobře hodí jako čtení na dovolenou místo severské detektivky.

    Přes „univerzitní“ okolnosti vzniku českého vydání i úctyhodnou délku se kniha docela dobře hodí jako čtení na dovolenou místo severské detektivky.

    Přes „univerzitní“ okolnosti vzniku českého vydání i onu úctyhodnou délku se nicméně docela dobře hodí jako čtení na dovolenou místo severské detektivky. Je napsána tak, aby byla dokonale přístupná i laikovi – v norském (o něco delším a dvojdílném) originále ostatně vznikla k příležitosti stého výročí úmrtí autora, a necílila tedy jen na odborné kruhy. De Figueiredo knihu komponuje skoro beletristicky, jako biografický historický román, v němž se čtenáři dostává nejen sledu událostí z Ibsenova soukromého i literárního života, ale také poutavého popisu místních a dobových okolností.

    Jak Ibsen cestuje Evropou, dostáváme se v přiměřené a výstižné zkratce k světovému dění v politice i v divadle – například de Figueiredo spekuluje o tom, jaký vliv na Ibsena mohla mít tvorba Lemoina-Montignyho, pakliže se s ní při své návštěvě Paříže roku 1869 setkal, o čemž ovšem přímý důkaz není. A obzvlášť hodně se toho český čtenář (i díky zdatnému dovysvětlování překladatelky) dozví o norské společnosti a norských dějinách 19. století. To vše bez nápadných švů a odboček rámuje vyprávění, v němž Ibsen i lidé, kteří jeho osobním a profesním životem prošli, vystupují jako postavy.

    Značně beletristický je i jazyk knihy. Text je místy psán vysloveně zjitřenou prózou (když například na straně 143 umírá jeden z Ibsenových přátel, poznamenává de Figueiredo: Čas věrných a věřících vypršel – nastala doba vlků.). Je jen otázkou čtenářovy osobní tolerance pro občasný vzletný patos, zda mu bude při čtení překážet. Četné klady knihy by ovšem tuto autorovu lehkou manýru měly vyvážit. Důvodů ke čtení je hojnost. De Figueiredo má cit pro vyprávění osudů, a to nejen u „hlavních hrdinů“. Velice plasticky tu působí například tragický příběh Laury Kielerové, velké obdivovatelky Ibsenova díla, která v sedmnácti letech napsala pokračování jeho slavného Branda a která se vinou nešťastné rodinné situace stala později předobrazem Nory z Domečku pro panenky.

    Zároveň je kniha inspirativní i metodologicky. Nejde tu v první řadě o nějaké fantastické demaskování, jak by mohl název naznačovat, ba skoro naopak. Nemáme […] žádný důvod hledat za maskou člověka, píše autor v úvodu. Maska je spíše něco jako zatvrdlý zevnějšek jeho vlastní přirozenosti. Strhneme-li mu masku, strhneme s ní i část člověka. Ibsenova sebeprezentace, jakož i mýty, které se kolem něj v průběhu desetiletí nastřádaly, jsou součástí výchozího materiálu, a de Figueiredo je neboří, spíše s rozvahou a opatrně ohledává, třeba jako známé tvrzení o vlivu, který na Ibsenovo dílo měla jeho žena Suzannah. S chutí si zlehka rýpne i do přehnaně linearizovaných výkladů o Ibsenově díle: Pro literární historiky bylo vždycky těžké zařadit Spolek mladých a následující hru Císař a Galilejský do Ibsenovy tvorby. Pořadí obou děl bylo prostě špatné! A vedle toho autor samozřejmě velice důkladně čte Ibsenovy hry a dokládá jejich dobovou kritickou, čtenářskou i diváckou recepci.

    Českému vydání se dostalo zasloužené ediční péče. Překladatelka knihu doplnila doslovem, který mapuje české psaní o Ibsenovi, a o starších českých zdrojích informuje i v hlavním textu. (V průběhu četby tak vytrvale překvapuje, jak velkou část podstatné Ibsenovy korespondence máme v češtině k dispozici už od roku 1960, kdy výbor z dopisů vyšel v překladu Jana Raka v pátém svazku Ibsenových spisů v SNKLHU.) Úryvky z Ibsenovy poezie, které de Figueiredo často zapojuje do výkladu, podle podstročniku přímo pro knihu zdatně přebásnil Pavel Bakič.

    Vydání tohoto majestátního špalku významně rozšiřuje dostupnou ibsenovskou literaturu a skýtá i inspiraci, jak také může vypadat životopis, který nerezignuje ani na odbornost, ani na svého čtenáře.


    Komentáře k článku: Nehledat za maskou člověka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,