Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nechutné historie Polska aneb Divadlo jako společenské fórum

    V postkomunistickém značně nacionalisticky laděném Polsku, kde probíhá skrytá občanská válka mezi demokraticky a proevropsky smýšlející společností a společností, tzv. „bohovlasteneckou“, která chrání vše polské, katolické, národní a martyrologické (tzv. smoleňský boj nazvaný podle letecké katastrofy nad Smolenskem v roce 2010 se pravidelně schází na hlučných demonstracích na varšavském Krakovském předměstí před prezidentským palácem) se opět bolestně otevřela židovská a homosexuální otázka. A to vše na pozadí sedmdesátých oslav povstání ve varšavském ghettu.

    V inscenaci se používá gayského tématu především jako modelového příkladu fungování současné polské společnosti (P. Demirski: Duhová tribuna, r. Monika Strzępkowa, 5. 3. 2011, Teatr Polski Wrocław) FOTO NATALIA KABANOW

    V inscenaci se používá gayského tématu především jako modelového příkladu fungování současné polské společnosti (P. Demirski: Duhová tribuna, r. Monika Strzępkowa, 5. 3. 2011, Teatr Polski Wrocław) FOTO NATALIA KABANOW

    Profesor Krzysztof Jasiewicz z Ústavu politických studií při Polské akademii věd (sic!) rozvířil opět židovskou otázku, když prohlásil, že židé kolaborovali s nacisty i Sověty, zbaběle se nechávali překřtít a dnes špiní polskou společnost, když se hovoří o jejích antižidovských postojích za okupace či koncem šedesátých let. Jeho projev pobouřil demokratickou veřejnost a vyvolal četné protesty.

    Joanna Szczepkowska (60), herečka, předsedkyně Svazu umělců polských scén velmi svázaná s režimem prezidenta Lecha Kaczyńského už před několika léty v představení Krystiana Lupy o francouzské židovské filosofce Simone Weilové pobouřila veřejnost, když na premiéře ukázala publiku svoje nahé pozadí, provedla gesto Heil Hitler a simulovala výstřel do hlavy. To měl být protest proti režijním metodám samotného Lupy. Představení bylo ihned přeobsazené, ale po dvou letech herečka atakuje opět divadelní režiséry jiné orientace, kteří údajně opanovali polskou scénu a poškozují ženy-herečky svojí orientací. Spor trochu připomíná agresivní diskusi v USA v padesátých létech, kdy kritici napadali homosexuálně orientované dramatiky, s tím, že píši dramata o ženách, aby zakamuflovali svoje erotické postoje vůči mužům, a tím obraz žen psychologicky zkreslují. Wrocławská novinářka při setkání se mnou trefně shrnula celou kauzu, když prohlásila, že jde o nechutnou historii, která bude jednou svědčit o malicherných postojích v polském kulturním světě na začátku jedenadvacátého století. Vraťme se ale do divadelní Wrocławi.

    Zoufalý škleb

    Téma homosexuality a židovství je patrné v Shakespearově dramatu Kupec benátský, které uvádí tamní Teatr Współczesny v režii Gabriela Gietzkyho. Pod tímto pseudonymem se skrývá bývalý herec, který později vystudoval divadelní režii. Je známý i u nás ze spolupráce s novým vedením pražského Divadla Komedie, kde inscenoval dramatizaci Gombrowiczovy Pornografie a text Bogusława Schaeffera Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce.

    Na prázdné scéně, která je obklopena závěsy, se objevuje jen nejnutnější mobiliář. Postavy dramatu se objevují v současném oblečení, lehce stylizovaném do vyšší společnosti. Úvodní scéna (klíčová) je zcela jasná. Ve vaně leží nahý, v chování hodně zženštilý Antonio (Jerzy Senator) a vyfintěný Bassanio (Michał Szwed, bohužel původní představitel Szymon Czacki, typově zcela přesný, vystupuje už jen sporadicky) jej žádá o peníze. Když Bassanio vidí, že se Antonio trochu zdráhá, začne se chovat jako prostitut. Smyslně se vlní a začíná se svlékat, aby vlezl za Antoniem do vany. Ten však vědom toho, že jde o zištnou akci, jej zastaví, chrstne na něj vodu, peníze slíbí a Bassanio jej aspoň z vděku políbí a odkráčí si po svém. Kolem Antonia se točí mládež, patrně, jak by se dnes módně řeklo, bisexuální orientace. Ta je morálně zkažená, schopná všeho. Porcie (Lena Frankiewicz), značně starší než Bassanio, si nedělá o svazku s ním žádné iluze. Přesto se ujme soudcovské role, ale spíše proto, aby Bassania vyzkoušela z věrnosti. Když se setkává s Antoniem osobně, chápe jej jako milostného rivala a je jí jasné, že se bude o Bassania s ním dělit. Shylocka hraje Bolesław Abart věcně, chladně a potupu také s chladnou tváří přijímá. Závěr je jakýmsi zoufalým šklebem Porcie a jásáním komunity kolem Antonia, které pravděpodobně brzy se promění z divokého tance v perverzní oslavu. Vůči Shylockovi se chovají všichni tvrdě, jak hetero, tak i homo společnost. Představení není po dramaturgické stránce nijak objevné, někdy trochu snad i prvoplánové, ale snaha aktuálně uchopit téma v něm patrná je. Tištěný divadelní program je celý duhový a plný židovských hvězd. Samotná inscenace však zdůrazňuje především antisemitismus, rozhodně není antigayovská. Naopak. Benátská společnost si s ostatními komunitami v krutosti rozhodně nezadá.

    Pohled zleva

    Teatr Polski ve Wrocławi patří k nejlepším současným polským divadlům, jak pro odvážné režijní a dramaturgické objevy, tak pro vynikající herecký soubor, převážně mladších herců. Hraje se zde inscenace hry Pawła Demirského Duhová tribuna 2012 v režii jeho ženy Moniky Strzępkové. Tato levicově a vůči současné společnosti velmi kriticky zaměřená umělecká dvojice svými představeními velmi pobuřuje, na druhé straně vyvolává velký ohlas. Nejinak je tomu i v tomto případě. Inscenace se původně hrála ve studiové scéně na zrušeném Świebodzkém nádraží, ale nyní se hraje na jevišti velkého divadla. Scénu (Michał Korchowiec) tvoří velké plátno, kde se promítají dokumentární záběry reálných protestů a demonstrací a titulky komentující situaci. Pod ním jsou tribunové stupně zaváté hlínou, vepředu trávník jako na fotbalovém hřišti. Nejnutnější nábytek s červení křičící pohovkou, ten divný symbol přechází z představení do představení.

    K inscenační koláži je třeba znát společenský kontext. Ve Varšavě se buduje obrovský národní stadion na místě zbouraného legendárního stadionu desetiletí. V té době zachvátila Varšavu velká invaze komárů, kteří hrdiny stále otravují… Hlavní iniciátorkou stavby byla primátorka města Varšavy Hanna Gronkiewicz-Waltz, která v té době zastavila všechny investiční stavební práce včetně oprav historických památek a všechny peníze vložila do této megalomanické stavby, která hrála prim na Euro 2012. Za stejné peníze mohlo být údajně postaveno 15 tisíc bytových jednotek. Celý projekt byl navíc zabalen do diskusí plných vlasteneckých frází. Demirski a Strzępková v době výstavby národního stadionu vymyslili akci, která nemá daleko k mystifikačním metodám Járy Cimrmana. Vytvořili na internetu portál Duhová tribuna, kde se snažili různým funkcionářům vysvětlit, že vzhledem k plánovaným fotbalovým zápasům na novém stadionu v době Euro se gayovská komunita, která má taky svoje fotbalumilovné fanoušky, snaží probojovat svoji vlastní Duhovou tribunu, aby se při zápasech cítila bezpečně. Inscenace je vlastně o tomto boji a vystupuje v ní podstatná část skvělého (a velkého) vratislavského souboru. Adam Cywka hraje učitele, který se v pozdějším věku rozhodl přiznat si svoji orientaci a opustil ženu soudkyni a nyní trpí, že se nemůže stýkat se synem. Jeho milence, bezelstného číšníka, ztvárnila nová akvizice souboru Marcin Pempuś, možná jeden z největších objevů polského herectví posledních let. Opomenout nelze věrnou karikaturu režiséra Krzysztofa Warlikowského (Igor Kujawski), který je líčený jako gay, který je vlivný, ale pro svoji povýšenost se nehodlá v tak triviální věci, jako je fotbal, angažovat. Děj letí rychle a kolážovitě jak divoká řeka stojatou krajinou. Primátorka Varšavy v masce z benátského karnevalu (Joana Zalewska) se pohybuje po městě, aby se tajně dozvěděla, co o ní smýšlí lid. Jindy sledujeme kněze, což je bývalá jeptiška, která změnila pohlaví, aby mohla vykonávat tuto funkci (Agata Skowrońska). Závěrečný projev státního úředníka je přerušený hlukem, takže jeho prohlášení je vlastně nesrozumitelné. V inscenaci se ale používá gayského tématu především jako modelového příkladu fungování současné polské společnosti (ve skutečnosti se gayové o fotbal téměř nezajímají). Samotné erotické scény jsou líčené s humorem a porozuměním. Je to tedy především – a zase – velká kritika polské společnosti, pohled zleva.

    Chladnější než smrt

    Ve stejném divadle se od loňského podzimu hraje na studiové scéně další vyhraněně kritická inscenace Klinika / Láska je chladnější než smrt. Režisér Łukasz Twarkowski vychází z Lupovy inscenace Factory o Andy Warholovi a především z technik a postupů Franka Castorfa. Ve svém režisérismu ale – obávám se – došel až příliš daleko, je nesrozumitelný a představení chladné a nekomunikativní.

    Můj polský výlet těmito představeními ani městem neskončil. Jel jsem ještě do Varšavy a Krakova. Další části reportáže si budete moci v červnu a letních měsících číst na i-DN, kde budou postupně uveřejňovány. Současné Polsko je totiž stále zemí, kde se intenzivně žije divadlem a jeho uměleckým i společenským přesahem do současnosti. Rozhodně stojí za to za ním jezdit a o něm přemýšlet a psát.

    Varšava, Krakov, Wrocław, duben 2013


    Komentáře k článku: Nechutné historie Polska aneb Divadlo jako společenské fórum

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,