Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

    Nebe peklo ráj (IV)

    Čeřím-li dnes studnu paměti, ozvláštňuje tuto chvíli necelý týden s mladými lidmi a Karlem Krylem. Rok dva tisíce dvacet v Sušici… Týdenní soustředění. Pak skica budoucího představení… Denně na kole přes hory a doly – mou krajinou. Hodinu tam a hodinu sem…

    Strach, svoboda a vzdor… aneb sedmdesátá léta Foto soukromý archiv autora

    A je to tu… hukot vzpomínek… vysoký tón „á“.

    Dětství

    Pan děkan Janeček. Přítel mých rodičů. I mnoha umělců. A profesora Mencla. Rozhovor maminky o místním zahradníkovi na faře: Je to biblická postava. Starozákonní stařec… A pan děkan odvětil: Pomocník VB. Agent StB. Udal velhartické chlapce, kteří odsud utíkali na Západ…

    Zahradník…

    Všichni ho znali… Všichni byli v JZD či vnuceném státním statku. Všichni nechali živořit rodiny sedláků, rolníků, nakladatelů, tiskařů… Naše rody, české…

    Čechy krásné, Čechy mé!

    Duše má se touhou pne,

    kde ty vaše hory jsou,

    zasnoubené s oblohou…

    A ten Krylův večer… předzvěna možného budoucího představení rozezní hukot… pachy… vůně… zvuky…

    Ještě teď cítím pach hnoje v Častonicích. Horská ves nad Velharticemi. V zimě nahoru jen traktorem – kamenné cesty v blátě… Silnice bude až mnohem později… pro tanky. Mířící do vojenského prostoru – zakázané Šumavy.

    S Františkem Ihlem, synem „nadlesního“ pana Ihla, jsme se mezi nimi proplížili až na Hadí vrch. A odtud hleděli na Velký Javor, nejvyšší horu Šumavy. Dědeček tam chodil na pivo do horské chaty. My tam nesměli.

    Absurdita, že?

    Dnes tam jezdíme lyžovat. A na to symbolické pivo.

    Zpět…

    Naši příbuzní – soukromí rolníci Thurnwaldové… Bahno, únava a smrtelná bída… Bída a ticho a bolest. Z nespravedlnosti.

    Ve Stavovském divadle v Praze… Stehlík: Mordová rokle. Pogodin: Kremelský orloj…

    První velký střet

    Škola, život. Nutnost se uživit. To celý život.

    A… hledat smysl.

    Strach. Svoboda a vzdor.

    Chmely…

    Se stávkami – za ubytování, poživatelné jídlo, svobodu pohybu.

    Kolegové – mimo jiné Kudláček. Bystrý, přitažlivý. Po letech tu založil cos velmi úspěšného.

    Mikuláš Chadima: Jsem teď blázen do Safron a vona blázní do mě!

    John Mayall… Nevím jistě, jak se píše, ale popěvek slyším přesně.

    A další a další. Mladí muži a ženy.

    Sebevědomí. Revolta.

    Poté jsem téma napínal k prasknutí s výtečným souborem pardubickým a s insitním hercem – zjevením – Lubošem Michalicou v titulní roli. (Peter Barnes: Čtrnáctý hrabě Gurney; režie M. Tarant, premiéra 28. 1. 1989, VČD Pardubice) Foto Karel Meister

    Čechy

    Rozpětí mezi krajem dětství: tradice – ponížené… A městem: dost zbabělým.

    A někde nedaleko… Svět.

    Ginsberg… Objevuji Urzidila. Svět včerejška Zweiga.

    Jsou zavřené hranice. Ale jsou tu knihy. Hudba.

    Les.

    Dívky…

    Praha

    Vždy možnost najít ateliér, výstavu v soukromí, mejdan, kde budou knihy, rozhovory, lásky, přátelé, žvanilové…

    Orientovat se!!!

    Co jsou jen kecy. Neumětelské žvásty. A nemohoucnost.

    A kdo opravdu nemůže pracovat.

    Odtud má touha po profesi. Ne toliko vědět, mluvit, ale dokázat vytvořit…

    Pocit těch dnů…

    Šeďstrachopatrnosthloupostbezpohlavnostpitomostabsurditakalhotysrozkrokemukolen.

    Hvězdy na nebi…

    Marie Stuartovna Jaroslavy Adamové.

    Výborní herci kolem, ale… opodál.

    A ONA…

    Jazyk. Výslovnost. Držení těla… Královna. Žena.

    Zeptejte se Zdislavy Bohuslavové, mé spolužačky, později výborné herečky! Ta jí sekundovala v menší roli. Byla s ní.

    Jde na smrt. Člověk. Královna. Žena. Bojí se. Zavrávorá. Zastaví. Nadechne se. Čest a sláva. Dějiny!!!

    Ta křehká, vysílená bytost se dává na cestu…

    Poslední velký královnin výstup.

    A… Jaroslava Adamová. Na pohled křehká žena, ale paní Herečka.

    Kdo s ní všechno šel? Intuice? Talent? Frejka? Pokora? Zkušenost???

    Má paní profesorka… Na celý život.

    Děkuji.

    A další

    Jean Anouilh: Tomáš Becket. Režie Václav Hudeček. Ve svém šťastném období.

    Ještě jsem nevěděl, že bude mým profesorem. A můj život navždy posune… Konce nedohlédneme…

    Návrat do Prahy bolel.

    Palach. Dodnes pro mne nevyřešená bolest.

    Krásný mladý muž.

    Karel Kryl. Odešel do jiné země, která neměla důvod mu naslouchat.

    V tyto dny jsem se k němu s mladými pražskými herci vrátil. Pořád je naléhavý. A žel, aktuální.

    Palachův pohřeb. Demonstrace.

    Okázalá bolest s. Kroužeckého. Šel v našem čele. Trpěl. A když obrátil, poučen Poučením z krizového vývoje, aby zaujal ředitelské místo, trpěli jsme my.

    Starý příběh.

    Pětiletý učební obor sazeč

    Naštěstí škola v ulici Victora Huga se postupně plnila skvělými profesory.

    Z vysokých škol přišli, žili, byli…

    Profesorka Kordovská, vzácná a vzdělaná žena.

    Nějak zůstal byvší ředitel Kubíček, barokní grand, papá Hemingway jsme mu s láskou říkali. Před školou parkoval nádhernou aerovku. Přáli jsme mu ji.

    A – za mnohé další – můj profesor Jaroslav Med.

    To bylo mé štěstí.

    Na naše debaty o literatuře spolužáci dodnes vzpomínají.

    No… někteří. Pár jich je již „tam, odkud se ten, kdo vešel, nevrací“…

    Bohuslav Reynek, Jakub Deml, Čep. Moravští básníci byli myslím jeho láskou.

    Typografie.

    Pochopil jsem, že to byla skvělá, byť mylná volba. Pro mne.

    A pokusil se, s odřenými zády, obstát, dokončit.

    A najít cestu. Svou.

    Přátelé se ocitali tu v Americe, tu ve vězení, tu v Rakousku.

    Plnili nemocnice – žaludeční vředy, infarkty, rakovina.

    V Německu… Přijímal nás celý svobodný svět.

    Jakpak to vrátíme, až sami budeme svobodní a jiní budou potřebovat azyl?

    Divadla stále hrála. Ještě se dohrávaly tituly ze svobody…

    Čtrnáctý hrabě Gurney

    … se skvělou Jaroslavou Adamovou, mou pozdější profesorkou, výtečným Václavem Postráneckým. Excelentní divadelní výkon. A… pan Voska, pan Beneš, pan Sklenčka…

    A taky… hnůj doby…

    Po mnoha letech jsem Gurneyho inscenoval sám. Poprvé v mém prvním angažmá v Kolíně s výborným Jirkou Ptáčníkem.

    A poté jsem ještě téma napínal k prasknutí s výtečným souborem pardubickým a s insitním hercem – zjevením – Lubošem Michalicou v titulní roli.

    Komplikovaný člověk… i jeho osud. Je hoden paměti.

    Jednou, třikrát, sedmkrát… Znovu a znovu hledal a hledal smysl, význam repliky. Nikdy jsme nevěděli, kdy hraje a kdy – na zkouškách – mluví za sebe. Zkoušel.

    Osobitý, jedinečný talent. Tragický osud. Žel, rozpil se nám Čtrnáctý hrabě Gurney… Poslali jsme ho na léčení.

    Na radu Oty Ornesta jsem Václava Postráneckého oslovil. Vašek zhubl deset kilo a ke své ikonické roli se vítězně vrátil…

    A pan Voska

    Skvělý herec. Kultivovaný.

    A později, když už jsem se sám pokoušel poznat, co je to divadlo, potkal jsem ho. Byl – jak jsem již vzpomněl – převelice smutný.

    Herců jeho formátu a kultivovanosti se dnes nedostává…

    A na tom nesou vinu Češi.

    Höger, Pivec, paní Dostálová, Rudolf Hrušínský, Karel Novák z Olomouce, paní Vášová…

    … a mnoha dalším ztrpčili život.

    Ne Němci. Ne Rusové. Krajané.

    Jiřina Štěpničková, Jiří Plachý, Jiří Frejka…

    Raději nemluvit.

    Ale ještě jsem to spíše jen tušil.

    A hudba hrála

    Rudolfinum, Národní divadlo, Reduta, Viola, později Parnas, kde jsem vystupoval s big bandem, jazz, rokenrol, Hana Hegerová, Semafor, občas film, u nás hlavně František Vláčil.

    Stále bylo kde se opřít.

    Vztahy s kantory se utvářely postupně.

    Například s již připomenutým doktorem Medem.

    Nevěděl jsem, že jeho velkým tématem byli katoličtí básníci. Když zjistil, že jsem četl Bohuslava Reynka, Jaroslava Durycha, zaujalo ho, že na odborné polygrafické škole někdo čte takové autory.

    Vzájemná úcta mezi učitelem a žákem. Je moc důležitá. Pro celý život.

    Proto když jsem mnohem později zkoušel na Pražské konzervatoři Krvavou svatbu a zeptala se mne kolegyně – kterou jsem pamatoval jako jiskřivou a talentovanou dívku: Tak co parchanti? Taky tě zlobí? Velmi jsem ji politoval.

    A do sborovny už nešel.

    Vzal jsem svou kávu a pokračoval se studenty ve zkouškách.

    Vzniklo silné představení. Dotkli jsme se něčeho, co voní divadlem.

    Ostrůvek svobody

    Pochopil jsem, že jít na krásné řemeslo, jakým profese sazeče byla, byl v mém případě omyl. Voněla více než knihami tiskařskou černí. Ale životní zkušenost to byla znamenitá.

    Sazeči byli elita dělnické třídy, tak se to říkalo.

    Měl jsem štěstí na zajímavé osobnosti, sebevědomé profesionály.

    Za všechny vzpomínky… Známý redaktor napsal v předklonu a s předstihem devótní ódu na sovětské hokejové mužstvo ve smyslu „zas byli nejlepší“. Psal se rok 1969 a my je pak dvakrát porazili. Co se dělo v sazárně, když přišel s opravenými články, na to nezapomenu.

    A byl jsem na své starší kolegy pyšný.

    Ostrůvek svobody…

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: Nebe peklo ráj (IV)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,