Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

    Nebe peklo ráj (III)

    Nikdy nevíme, kdy a jak se nás to, co právě prožíváme, dotkne. A – často – navždy ovlivní náš život.

    Srpen 1968 v Praze na Můstku. Bylo mi patnáct… Foto archiv

    Opojná léta šedesátá

    V tom velkém – pro dítě abstraktním – světě to pro mne byla smrt Johna Fitzgeralda Kennedyho. Dodnes vidím, jak jsme s babičkou Ludmilou seděli v Praze u televize. Na moment se zastavil svět.

    Vraždy jeho bratra Boba a Martina Luthera Kinga v dubnu a červnu 1968 tu – zdálo se mi neodvratnou – změnu potvrdily.

    Žili jsme tehdy, jistě dík rodinnému klimatu, v očekávání nadějného vývoje. Vše bylo možné. Celosvětové sbližování! Padnou hranice. Svobodu!!! Republika Československá! Opět jsme na ni byli hrdi. Vytrácela se nenávist a konfrontace. Měli jsme víru. V toleranci.

    Naivita.

    Sovětský svaz, mírová hráz.

    Nesnášenlivost.

    Bič moderní historie století dvacátého. A žel i našeho věku.

    Málo platné, život očima dítěte byl v šedesátých letech stále krásnější.

    Atmosféra… vůně… vítr… dívky.

    Hudba, cesty. Hrdost. Svět se na nás dívá.

    Svoboda. Svět, jaký jsme znali, se před očima měnil.

    My s ním.

    Po letech, když jsem režíroval ve Švédsku, v Pobaltí, ale i v Polsku a Itálii, kolegové, ti starší, se vraceli k tomu, jakou to československé jaro neslo naději.

    Iluze?

    Ideál?

    Bylo to opojné.

    Jako první láska.

    Můžete se jí vysmívat, ale kdo ji neprožil, je, aniž to ví, ochuzen. Ubožák, řekl by a napsal „můj“ Nikos Kazantzakis.

    Rok šedesát osm

    Rok 1968! Ta naivita! Ta důvěřivost!

    Nejen má. Bylo mi patnáct. Ale nás. Téměř všech.

    A opět zkušenost!

    Krása. A tragika. A radost.

    Tím zrajeme.

    Formativní momenty ovlivňují náš život, dílo, konání.

    To, co následovalo pak… raděj nevzpomínat.

    Okupace 1968

    Čelní náraz.

    To, že nás s kamarády vyloučili z nepovinné výuky angličtiny a šermu na „jarovské“ škole, bylo hloupé a ponižující. Za to, že z ruského jazyka máme trojku…

    Směšné tím víc, že se rusky dodnes domluvím a mnohokrát jsem v ruštině i režíroval. A ruský jazyk a literaturu a hudbu mám rád. Ruská kultura. Ruský člověk.

    Impérium, to už je něco docela jiného.

    Život byl v šedesátých letech stále krásnější… Dívka vlevo je Jitka – dnes Judy Jirků. Od sedmdesátých let žije v Kanadě Foto soukromý archiv

    21. srpen

    Neutonice, místně Noutonice, ves nedaleko statku, na němž žila má skvělá sestra.

    Polední náves. Život. Čekám ve frontě před obchodem.

    Mouka, cukr, sádlo-máslo už není… Bude válka?

    Měli jsme se bránit! vykřiknu do davu.

    Jsem kluk. Mlčím.

    Mí dědové, důstojníci Československé armády, se za mne stydí… myslím si.

    Rodinné trauma… demobilizace po Mnichovu.

    Lynč. Dav žen ve frontě na mne křičí.

    Mlčím. Potupen.

    Jen malý Tomášek, synovec, v kočárku pláče. Kolem projíždí ruský jeep – gazík. Zvednu pěst, zahrozím. Dobře jim tak! ještě zaslechnu…

    A pak… TICHO, na jaké nezapomenu.

    Gazík se obloukem vrací. Velmi p o m a l u.

    Rusové vždy měli a mají smysl pro teatrálnost.

    A jako zázrakem se neutonická náves vylidní.

    T I C H O.

    Stojím tam sám.

    Asi se bojím.

    Kam bych prchal s Tomášem v kočárku?

    Hukot…

    Něco ve mně hučí?

    Panika?

    Tomáš zmlkne, utiší se.

    Samopalníci.

    Padají kroupy. Někde uvnitř.

    Velitel nekonečně nabíjí revolver.

    Nevěřícně z něj nespouštím oči.

    Novinář Jindřich Lion (1922–2012) se svou ženou Hannah v Praze začátkem padesátých let Foto rodinný archiv

    Déjà vu

    Mnohokrát jsem se k této scéně vracel. A několikrát ji použil ve svých inscenacích.

    A jednou, v Rusku, ve výborném představení jsem zažil déjà vu.

    Ruský důstojník nabíjel stejným způsobem revolver, aby zastřelil zajatce.

    Zpět v Neutonicích

    Ať jdou pryč!

    Přes dveře na mne tiše huláká prodavačka… Jděte pryč! Odejděte!

    Kam? S Tomáškem.

    Ruština. Jazyk Dostojevského. Ty nam pakazal gulag? Nebo… Kulak?

    V tu chvíli nevím. Bije mi v hlavě.

    Ja těbja zastrelju kak sabaku!

    Mlčím, srdce buší ve spáncích.

    On bajit sa…

    Píšu foneticky, jak si pamatuju…

    Jdětééé pryyyč, prrrodavačka!!!

    Idi

    Peníze. On, oficír v holínkách, které voní kůží a krémem, mi podává české koruny… Kup mi pivo… Pochopil jsem…

    Jeho vojáci mají tupé a nepřátelské obličeje. V rukou samopaly.

    Jako ve snu jdu do krámu. Tomáš je s nimi venku. Kupuju pivo. Černé. Prodavačka se tiše chvěje. Drobné nevrací… Odejděte!!!

    Neuvěřitelně ponížen nesu lahve… Ty uže nikagda nepokazivaj nam gulag! Pamatuji si tu výslovnost správně? Pach strachu a nenávisti ano.

    Už na nás nikdy nehroz! Da?

    Odjíždějí a hrozí. Jedou pomalu. Samopal se zvedá… Uslyším palbu?!

    Plouhám se domů. K sestře Zuzaně do Svrkyně. Nikdy jí o tom neřeknu. Ale na to poledne nikdy, nikdy nezapomenu.

    Ne.

    Národ dvojího lidu

    Zdá se mi, že již tenkrát, v době mého přibližování se reálnému světu, jsme byli „národem dvojího lidu“.

    Tak se říkalo Jiřímu z Poděbrad – „král dvojího lidu“. Kališníků a katolíků.

    A to se s námi táhne dodnes.

    Normalizace

    Pevnina šedi, zklamání.

    Hněv.

    Lámání charakterů.

    Nosili jsme s matkou k Vindoboně dopisy a kufry, aby přátelé v emigraci měli prádlo. Knihy, ponožky…

    Vzpomínám si…

    Jindřich Lion. Jako muž se zkušeností evropského žida prohlásil: Jak se ukážou tanky, odjíždím!

    On tam, ve Vídni, jeho žena zde. Ještě teď se mi svírají prsa a hůř dýchá.

    Kolikrát se toto vše promítlo v mé práci v divadle…

    K nevůli normalizátorů. A dnešních… přátel vládnoucích radnic.

    Byl jsem formovaný rodinou…

    … knihami, hudbou, spoustou přátel.

    A přírodou…

    Všude v našich rodinách byly knihovny. Stohy časopisů – Host do domu, Plamen, Světová literatura…

    Paměť blízkých lidí. Rodinné historie.

    A kolem nastupující šeď

    Pokřivující se charaktery.

    Příklad za všechny – hodný člověk, průměrný režisér dabingu a rodinný přítel Jaroslav Hužera.

    Pamatuji se na ty hádky, konflikty. Jeho opilecké sebeobhajování – Teď konečně můžeme MY!!! Údery v prsa.

    Ven! Musel odejít z našeho domu do noci.

    Konec všech vztahů.

    A distanc pro mého nevlastního otce-herce. To aby už nemohl…

    Typicky české – chceme-li někoho potrestat, bereme mu práci, obživu.

    A pak aby mohli – „oni“. Duchcovský viadukt a další veledíla.

    Znovuobjevení herci – Lída Plachá, Václav Švorc, Zdeněk Šavrda… a další…

    V tomto světě žít?

    Kam teď? Tolik přátel emigruje.

    A my?

    Babičky, sestra s rodinou, blízký člen rodiny ve vězení.

    Návštěvy.

    Kapitán N.

    Výslech.

    Něco takového jsem si nedokázal představit.

    Šok.

    Po domovních prohlídkách – zjišťuji – zná naši knihovnu lépe než já. I mou korespondenci.

    Deník.

    Smyčka se utahuje.

    Gymnázium nestačí. Všichni přijdeme o práci.

    Maturita a výuční list.

    Ten ti nikdo nemůže vzít.

    Tak tedy – pětiletý učební obor sazeč. S maturitou.

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: Nebe peklo ráj (III)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,