Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ve víru barev, životních půvabů i tragédií

    Australská literatura se v našich končinách netěší velkému zájmu, a to ani v divadle. O to větší pozornost vyvolá inscenace australského textu na naší první scéně, obzvlášť když autorem je oceňovaný mladý spisovatel.

    Rotující bubny praček a černá díra, která pohlcuje i postavy, vytvářejí dojem neuchopitelnosti světa… FOTO PETR NEUBERT

    Styl Finegana Kruckemeyera, s jehož dílem se české publikum setkalo poprvé, je označován za magický realismus a jeho hra Na moři, zírám nahoru obsahuje výraznou dávku absurdity i pohádkové hravosti. Pět postav se potkává na jevišti, na kterém neplatí pravidla času či prostoru. Každou chvíli se ocitají na jiných kontinentech, jejich duše létají celým světem a jejich vztahy balancují mezi náhodnými setkáními a osudovými shledáními.

    Postavy si občas povídají společně, občas samy se sebou a občas s fiktivními postavami. Utápějí se ve vzpomínkách, žijí naplno současnost a vyhlížejí budoucnost. Jejich světy jsou fantaskní a jejich repliky se navzájem proplétají. Vzniká tak magický proud myšlenek a slov, v němž jiskří kouzlo každodennosti a radosti i strasti obyčejných lidí.

    Postavy spojuje výrazná charakteristika – outsiderství. Všichni jsou podivíni, kteří si jenom stěží hledají své místo, byť jejich vnitřní světy jsou nesmírně bohaté. Mladí milenci Caleb (Jiří Suchý z Tábora) a Sylvie (Magdaléna Borová) představují nejryzejší formu lásky, která působí stejně tak dojemně jako naivně. Právě Jiří Suchý z Tábora vytvořil nejvýraznější herecký výkon díky naivitě, která diváka upřímně pobaví, ale není natolik karikující, že by znevážila strasti a odhodlání postavy. Naproti tomu Noah (Petr Vaněk) představuje až zarputilý souboj se sebou – utápí se ve vzpomínkách na svou mrtvou manželku a vyrovnání se s její smrtí (alespoň ze začátku) odmítá. Emma (Lucie Polišenská) se v domnění, že je prokletá, vzdává společnosti a volí si samotářský život na rybářské lodi. Poslední z pětice, Elise (Lucie Štěpánková), naopak řeší celkem konkrétní, až banální dilema – lásku k dvěma mužům.

    V režii Štěpána Pácla a dramaturgii Marty Ljubkové se tyto příběhy stávají metaforami kontrastů lidského světa, obzvláště pak toho racionálního a iracionálního. Snovou a lehkovážnou atmosféru střídají konkrétní tragédie postav. Páclovi se povedlo udržet harmonický balanc mezi těmito dvěma póly, byť zpočátku může inscenace působit poměrně zmatečně.

    S ohledem na žánr se inscenace neobejde bez stylizace a s tím spojené muzikality. Herci si často notují legrační písničky a brnkají u toho na barevných ukulelích. Mnohé ze scén jsou doprovázeny pohybovými vstupy (pohybová spolupráce Lucia Kašiarová), díky čemuž se zachovává potřebná dynamika. Stejně tak kostýmy Daniely Klimešové zrcadlí dětskou hravost a pestrost.

    Scéna Pavly Kamanové je mírně polopatistická, ale výrazná. Na horizontu scény vidíme řadu praček a židlí evokující čekárnu. Nacházíme se tedy v prádelně – byť to s ohledem na text není nijak významná skutečnost, podtrhuje prostředí momenty náhodných a prchavých setkání, ale i neustálý vír myšlenek, které jako by se zmítaly v bubnech praček. Za pozornost ze všeho nejvíc stojí centrální prvek – obrovská černá díra v jevišti neboli jakýsi trychtýř v podlaze, který se až hrozivě rozevírá a symbolicky i fyzicky pohlcuje postupně vše, co se na jevišti nachází, včetně herců.

    Nekonečný proud myšlenek, neustále se měnící vztahy, prchavé situace i atmosféry v kombinaci s rotujícími bubny praček a černou dírou vytvářejí dojem neuchopitelnosti světa, jak to dokáže jenom magický realismus. Byť tento žánr (obzvlášť v dnešních variacích) může často zavánět kýčem a pseudointelektuálním filosofováním o ničem a o všem, ve hře ani v inscenaci se naštěstí nesetkáváme s žádným morálním imperativem, a dokonce ani jasně formulovanou pointou. Divák se tak může nechat unášet kouzlem střípků ze života obyčejných lidí s neobyčejnými osudy, a když od inscenace nebude nic víc očekávat, bude to příjemná jízda.

    Národní divadlo, PrahaFinegan Kruckemeyer: Na moři, zírám nahoru. Překlad Jan Tošovský. Režie Štěpán Pácl, dramaturgie Marta Ljubková, pohybová spolupráce Lucia Kašiarová, scéna Pavla Kamanová, kostýmy Daniela Klimešová, hudba Michal Cáb, světelný design Ondřej Kyncl. Premiéra 9. března 2013 na Nové scéně.


    Komentáře k článku: Ve víru barev, životních půvabů i tragédií

    1. Michal Brunner

      Profilový obrázek

      Tato inscenace
      je milým překvapením na Nové Scéně. Na představení jsem šel naprosto bez očekávání, uprostřed jsem se možná chvilku nudil, ale celkový dojem byl velmi dobrý. Ke hře jsem se v dalších dnech opakovaně vracel v myšlenkách, což je pro mne známkou kvalitního divadelního zážitku. Rád půjdu znovu.

      04.04.2017 (15.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,