NÁZORY: Modravě mlžný obzor

Zemřel Jan Suk. Básník a esejista, dlouholetý redaktor, později šéfredaktor nakladatelství H & H. Bylo mu třiasedmdesát let.

Když jsem ho před čtvrtstoletím poznal, byl pro mě trochu záhadou. Vždyť ty jeho básně, eseje a tehdy především recenze, publikované na stránkách týdeníku Nové knihy, do téhle doby povahově vůbec nepatří, ten člověk jako by žil hluboko v minulosti, v čase pevného řádu, tradice, mýtů. Co nám to sem tahá za archaické harampádí, za vznosnou, stylizovanou řeč! Jenže on by postmoderní dnešek bez Sukova renesančního včerejška fungoval jinak. Pokud by fungoval vůbec.

Suk byl klasický vzdělanec, vystudoval dějiny, filozofii a estetiku, orientoval se dobře v umění, literatuře – a možná nejvíc v hudbě. Psal jasně múzicky, jeho básně plynou jak voda. Meandrují ovšem mezi temnými skalisky. Suk se často ohlížel za Goethem. Ani ne tak pro jeho průkopnické cesty k romantismu, ale spíše pro onu všezahrnující vzdělanost a hluboký obdiv k antice. Tyhle body byly pro Suka klíčové. Kolem nich kroužil, k nim se upínal celý život. Odtud pro něj všecko rostlo.

Jeho dědečkem byl skladatel Josef Suk, pradědečkem Antonín Dvořák. Suk žil na rodinném statku v Křečovicích. Byl tedy dějinám vždycky nablízku. I přes otevřenou krajinu kolem: pole, louky, lesy. Žil k dějinám čelem, k budoucnosti zády. Odtud negativní pocity, které v něm poslední dekády rostly a které se promítaly i do jeho veršů a úvah. Úzkost, marnost, obavy, že člověk má historicky to nejlepší dávno za sebou – a že bude už jen hůř.

Vzdoroval psaním. Debutoval pozdě. První knížka básní (Potopené pevnosti) mu vyšla v jednapadesáti. Další knihy následovaly v rychlejším sledu. Měly skoro všecky „mluvící“ názvy: Krysy v Hadrianově vile (2004), Tajná schodiště (2006), Spojené kameny (2007), Dohlednost v mlze (2011), Jména v soumraku času (2012). Ty názvy dobře vystihovaly Sukovu senzibilitu, která byla chladnější, protkaná rozumovostí. Teprve v posledních letech – možná znovu pod vlivem Goetha – si pouštěl k tělu daleko víc emoci, spontaneitu. Svědčí o tom jeho sbírka, co právě vychází: Pohyblivé obrazy.

Sukův vzdor ale nebyl bezvýchodně temný. Jen dobře vnímal svou i globální situaci. V jednom z rozhovorů, které jsem s ním vedl, Jan Suk řekl: „Každá doba je něčím inspirativní a něčím zase velmi pochmurná, až depresivní. Platilo to vždy, takže to lze jistě vztáhnout i na přítomnost. Lidé téměř v každém dějinném okamžiku měli pocit, nebo dokonce byli svědky příznaků, že se nacházejí na konci civilizace. Ovšem bez tohoto negativního vnímání by neexistoval ani modravě mlžný obzor, z něhož se vynořuje naděje.“

Autor je literární a výtvarný kritik.

Zdroj náhledového obrázku ČTK.