Návraty mistrů zábavy (No. 1)
No co asi… Chceme divadlo
Co to máš za námluvy s těma Divadelkama? zeptal se mě Jakub Škorpil na festivalu v Nitře, když jsem nesměle nadhodil, že se možná začnu zas zpupně producírovat (jak by řekla Terezie Pokorná) na jejich i-DN stránkách. Domluveni jsme na tom s Vladimírem Hulcem již delší dobu, ale nevěděl jsem, do kterého z lákavých témat se pustit dřív, tak jsem se nepouštěl do žádného. Nakonec začínám čímsi zcela aktuálním, polemikou Michala Zahálky ohledně vinohradského Tartuffa.
Jana Stryková jako Elmíra a Lukáš Příkazký v roli Tartuffa v inscenaci pražského Divadla na Vinohradech. Snímek VIKTOR KRONBAUER
Co chceme od klasiky?
Já nic. V první řadě má divadlo nabízet zážitek, který je pokud možno neodvislý do toho, jestli se hraje klasika nebo současná hra (a jestli se vůbec hraje podle souvislého dramatického textu). Vizuálně strhující, hudebně podmanivý, tematicky a slovně inspirativní, provokující, vtipný, rafinovaný nebo prostě z jiného světa. Myslím, že dobré divadlo buď diváka zaměstnává, tedy jeho mysl a fantazii, nebo ho ohromuje, fascinuje, přibíjí do sedadel. Bez ohledu na to, je-li základem onoho divadla Tartuffe, Radúz a Mahulena, Shopping and Fucking nebo cokoli jiného. Dá se to dělat jednoduše (Lovecké scény z Dolního Bavorska Národního divadla Budapešť, v zásadě běžná historka „ze života“, ovšem zcela neuvěřitelným způsobem předvedená), dá se to dělat trochu ironicky a inteligentně, přitom vlastně hravě a salámovou metodou (Mezi námi v pohodě TR Warszawa), dá se to dělat fantasmagoricky, technologicky a komplikovaně (Paranoia Théâtre des Lucioles, Rennes).
Zpět ke klasice
Ano, jistě, mému osobnímu vkusu vyhovuje, pokud se klasika nehraje vůbec, resp. pokud je „znásilněna“, jak se tak hezky píše a říkává. Za prvé je to většinou legrace, za druhé většinou tu klasiku nenávidím, a tak mi to dělá dobře. Nicméně respektuji a vítám i cesty, jak udělat z klasiky – dobré či špatné, na tom nesejde – solidní, živou, dnešní inscenaci. Jako byla Lulu Davida Martona loni na německém festivalu, jako je (opakuji se, vím!) Špinarův Racek, Vojcek nebo Marie Stuartovna či Mikuláškův Evžen Oněgin nebo Hedda Gablerová a jako je aktuální Radúz a Mahulena SKUTRů. To přece, probůh, ani jedno, nejsou žádné experimenty, to je solidní konzervativní měšťanské divadlo.
Tedy závěrem
Michal Zahálka se ptá: Proč bychom měli měšťanskému divadlu upírat právo na relativně klasickou inscenaci známé komedie? My jim ji neupíráme. Měli ji (Vojcek, Marie Stuartovna) na Vinohradech, měli ji v Kladně (Racek), měli ji v Ostravě (Hedda Gablerová, Evžen Oněgin), mají ji v Mahence v Brně (Radúz a Mahulena).
P.S. Hlavní výtky, které jsem ve svém textu nezohlednil, které padaly na premiéře a používá je v své recenzi třeba i Jana Bohutínská, byly v tom, že Páclův Tartuffe vlastně o ničem nevypovídá, neboť pokrytectví má zcela jiné podoby než průhledně operetní.
Snímek archiv CSPK
Komentáře k článku: Návraty mistrů zábavy (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Michal Zahálka
Dělá mi, Vojtěchu,
nefalšovanou radost, že jsem Vás inspiroval k onomu avizovanému návratu – tak trochu jsem v to vlastně doufal. Chvíli jsem uvažoval, že bych svou odpověď pojal ve stylu „Zahálka píše Varyšovi“, ale asi na to teď tak úplně nemám čas ani materiál: proto zůstanu v obyčejné diskuzi.
Já s Vámi v podstatě v lecčem souhlasím. Až budou Vinohrady takovou scénou, kterou byste rád (a já s Vámi) – něco (abych se držel „svých“ pařížských paralel) jako Odéon, tedy umělecky výrazná alternativa ke kamenné Francouzské komedii tam/Národnímu divadlu tady – pak ano, pak by tam takováto inscenace neměla co dělat. Jenže oba víme, že takové Vinohrady zatím nejsou. Zatím jsou scénou Brouků v hlavě, Ideálních manželů, Famílií (TO je, mimochodem, podle mě ta skutečná vinohradská hrůza: se starou gardou výtečných herců se dělá slzopudný blbý bulvár), zdivadelněných britských sitkomů, Neilů Simonů atp., kde se něco ambicióznějšího objevuje jen občas a leckdy se to na repertoáru dlouho neudrží. V tomto kontextu a směřování patří naopak Páclův Tartuffe, po mém soudu, k tomu nejlepšímu, co se tam může dít. A že by to všechno patřilo spíš na Fidlovačku nebo do MDP, v tom s Vámi souhlasím, ale…
To ale je docela důležité: ALE o tom jste ve své recenzi nepsal. Úvaha nad vinohradským repertoárem by byla legitmní, vítaná a v době konkurzu zcela žádoucí, ale nenapsal jste ji. Vy jste tu inscenaci vylíčil jako nekonečnou nudu, v níž se nikdo téměř nehýbá a všichni tupě recitují. Víte, já Vám naprosto věřím, že Vás Páclův Tartuffe k smrti nudil, ale svým čtenářům to vnucujete, řekl bych, neférovými prostředky: po přečtení Vaší recenze jsem si o té inscenaci udělal naprosto mylnou představu (a v tomto případě si nemyslím, že by chyba nastala takříkajíc na trase spojení). Kritizováváte (mezi jinými i mě) za příliš popisnou kritiku: v tomto případě jste se k jistému (byť stručnému a jistě nadsazenému) popisu zdánlivě uchýlil, ale používáte ho zcela zavádějícím způsobem: možná stačilo napsat, že jste se prostě nudil.
27.10.2011 (10.06), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
„Vojtěch Varyš se vrací na stránky i-DN ve velkém stylu“.
Hulče??!!
27.10.2011 (11.42), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Martine,
žurnalistika a vůbec psaní je také nadsázka, zábava a provokace. Vojta do toho šaškovského směru myšlenkového provokování – a nic proti němu, v české žurnalistice je ho jak šafránu – a osobních vrypů patří. Proto ten titul i podtitul. Pobavily Tě?
27.10.2011 (13.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
Zastavil bych se u těch „výtečných herců“ – podle mě je to klišé a na Vinohradech není zdaleka tolik dobrých herců, jak by si někteří přáli.
Vezmeme-li bulvár nebo prostě zručně napsanou konverzačku, jde ji udělat řemeslně kvalitně a herecky mistrovsky a pak to samozřejmě i já vycítím a uznám, i když se mě to nedotýká emocionálně ani esteticky. (takovým příkladem je pro mne ostatně Dealer´s Choice v Dejvickém divadle; nicméně ani onu řemeslně odvedenou, poctivou, herecky vydařenou inscenaci jednoduchého titulu jsem na Vinohradech nikdy neviděl – pravda, chodím tam teprve patnáct let). I ten Ideální manžel, koneckonců rozkošně napsaný, se dá udělat dobře – konvenční, ale vydařenou inscenací tohoto titulu byla režie Janusze Klimszi v NDM Ostrava . Mimochodem i herecky tak o řád výš než ta vinohradská.
Jenomže v tom je rozdíl od klasiky: zatímco konverzačka je žánr, který se dá i nějak naplnit, klasika se „naplnit“ nedá . Zkrátka, jsem přesvědčen, že když děláte „klasiku“, ať už je to Shakespeare, Molière nebo Čechov, nestačí ji jen nastudovat, musíte přijít s novým výkladem, jinak je celá námaha zbytečná a nesmyslná.
Na tom, že se přítomná inscenace Tartuffa nehýbe a jen se tam recituje (jistě, občas nesměle zazpívá) ovšem trvám. Morávkova Ženitba byla pro mne na hranici snesitelnosti, ale pořád tam bylo asi tucetkrát víc energie, nápadů a invence než v Tartuffovi.
28.10.2011 (13.06), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Naprostý souhlas s úvahami o tom, co jsou Vinohrady a čím by měly být, aby opravdu byly „rodinným“ stříbrem. Naprostý souhlas v logickém vymezení, co je bulvár a co ne, že jedno i druhé do Prahy patří, jen je třeba si uvědomit a říct, co je opravdu co, a podle toho jednat – to je mj. smyslem transformace. Vojto, shodneme se na Dealer´s Choice v Dejvickém divadle, ale Oněgin u Bezručů?? Když nenávidíte klasiku (s tím myslím časem něco uděláte) a chcete od divadla zážitek, ať se hraje cokoli (já též)?
29.10.2011 (2.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pánové,
sestupte z obláčků snů a vizí na zem. Předpokládám, že Vaše úvahy o podobě DnV byly inspirované především aktuálně vypsaným výběrovým řízením (v obecných tezích s Vámi souhlasím) a v něm je myslím nikdo takto nestanovuje ani nenabízí. Uvědomme si, že DnV už dávno není herecké divadlo, ale režijní s důrazem na hereckou kontinuitu. Právě Martin Stropnický jako umělecký šéf je proměnil z rozkydlého bláta, jež tam nechali jeho předchůdci (především Jiří Menzel) v solidní měšťanskou scénu. Hostovali nebo hostují tam Dočekal, Burešová, Morávek, Špinar, Havelka, Lipus, Deáková, Málková, Engelová, Balaš i zde proskribovaný Pácl. Ne každému se dařilo a jistě by mohli hostovat další a jiní. Předpokládám, že s některými Stropnický jednal či jedná. Ale hlavně, nabízí Töpfer, Rajmont či vímjákdo se hlásí výrazně lepší koncepci? Je třeba tak náhle a rychle přepřahat?
A co se týká Tartuffa, zásadně s Tebou, Vojto, nesouhlasím. Je to solidní inscenace s dobrými hereckými výkony i výkladem v moderním (soudobém) výtvarném (především skvělé, do detailu promyšlené kostýmy – všiml sis růžového podpatku?) uchopení, která se do DnV hodí. Stejně jako Julius Caesar, kterého jsi – nemýlím-li se – také nevystál. Žádné průlomové inscenace, jako byl Špinarův Vojcek a podle mne i Morávkův Višňový sad a Cyrano!!! nebo nedoceněný Dočekalův von Horváth Na krásné vyhlídce, to nejsou, ale dokládají směr a proměnu DnV v současný typ uměřeně ambiciózního měšťanského divadla.
I já bych si v DnV představoval – jak píšu v jiné diskusi – třeba Marthalera, ale toho zatím u nás neslyšno, nevidno.
29.10.2011 (17.27), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
Hulec:
všichni víme, proč, Vladimíre, Vinohrady hájíš. za takových okolností je s tebou o nich obtížná diskuse. a ano, růžového podpatku jsem si všiml. Caesar je samozřejmě ještě o několik úrovní horší než Tartuffe. „solidní měšťanské divadlo“ podle mě v Praze v současnosti není – Vinohrady mají blíž ke šmíře než k solidnímu řemeslu.
a probůh, co mají společného „Dočekal, Burešová, Morávek, Špinar, Havelka, Lipus, Deáková, Málková, Engelová, Balaš i zde proskribovaný Pácl“ kromě toho, že tedy hostovali na Vinohradech?. Zcela jiné poetiky, zcela odlišní režiséři, zcela jiné generace. O tom, že dobrá polovina z nich je zárukou totálního propadáku, nemluvě.
Herman:
těší mne, že se shodujeme. pokud jde o Oněgina, spor se táhne již od Ostravaru 2008. Od té doby jsem ho viděl ještě třikrát a pokaždé to pro mne byl velmi silný zážitek. To, že nesnáším klasiku, byla trochu nadsázka, samozřejmě jak kterou. Ale vždycky mi záleží především na provedení.
29.10.2011 (17.49), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Uf,
byl jsem zvědav, kdo s tím jako první v tomto „boji o DnV“ vyleze. Takže jsi to byl Ty, Brute. Pro nezaujaté (ono „všichni“ je myslím hodně velký eufemismus) – má partnerka Lucie Němečková je od jara t.r. dramaturgyní DnV. Nejsi-li ochoten střetu názorů, ale uchyluješ-li se k osobním útokům, a začíná-li tedy být tento spor vnímán jako zastávání zištných/vypočítavých názorů a pozic, musím skutečně z této pře vystoupit. Byl jsem na to od začátku připraven a počítám s tím.
Tak nyní už jen comment k sérii režisérů v DnV. Hostovalo jich tam ještě víc, vybral jsem ty, kteří mi přišli zárukou profesionality a kvality na základě jejich působení jinde. Dobrá polovina z jedenácti jmenovaných znamená minimálně pět, spíš šest. Tedy opět – zásadně – s Tebou nesouhlasím. A že jde o zastánce různých uměleckých/divadelních estetik a poetik? V tom to právě je! Nabídnout hereckému ansámblu a divákům široké spektrum kvalitního současného režijního divadla. Tak se profilují mnohé městské (i zahraniční) scény, tak by mohlo (nemuselo) pracovat DnV. Kdybych tam šel dnes do konkursu (nejdu), nabídl bych právě tuto variantu. I když do budoucna bych upřednostňoval osobnostnější (zn. Marthaler).
29.10.2011 (18.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
ne, nevylučuji tě z diskuse a ani neobviňuji z vypočítavosti. jen se obávám, nejsi-li, řekněme, zaslepen.
a v tom to je. myslím, že každé divadlo má mít svoji jasnou, rozpoznatelnou, jednotnou poetiku, ne dělat dort pejska a kočičky (zejména ne Kočičky-admin). onen švédský stůl z toho pak dělá široká a pestrá síť divadel.
29.10.2011 (18.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Jsem přesvědčen,
že „zaslepenej“ nejsem. Ale kdoví – z nitra tématu je někdy těžko vidět vnější obal a jistě vím o problému samotného fungování divadla a vzniku inscenací a dramaturgického plánu příliš mnoho, než abych to dokázal odříznout. Přesto mi víc „zaslepenej“ nebo – řekněme – předpojatej přijdeš Ty svými dopředu odsuzujícími pohledy na dramaturgický plán divadla, na hostující režiséry nebo na obě nyní zmíněné inscenace. Jako bys vůbec nedokázal připustit, že může mít někdo jiný názor, a ten „někdo“ nemusí být jen (zmanipulovaný) divák – v případě Julia Caesara inscenaci z kritické obce dobře přijal Vladimír Just, v případě Tartuffa vím – vyjmu-li sebe – nejméně o třech (Kristina Žantovská, Jana Soprová, Michal Zahálka).
A co se týká jednotné (rozpoznatelné) poetiky: jistě je to fajn a dobré, ale je to jen jedna z možností kvalitního divadla. I jiné velké evropské divadelní domy nemají „jednotnou poetiku“, zato mají stálý soubor, jehož jádro překračuje jedno funkční období ředitele či intendanta, a hostuje v nich řada režisérů. A mohou se nám jevit (a jsou) to vysoce kvalitní divadla. Za příklad nechť mi slouží vídeňský Burgtheater, berlínský Deutsches Theater, mnichovská Kammerspiele nebo i Teatr Dramatyczy Warszawa, Stary Teatr Krakow, SND Bratislava ad.
29.10.2011 (19.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
tím, žes v té souvislosti uvedl SND Bratislava, jsi to celé shodil, Vladimíre, jinak se to snad i dalo brát vážně.
jinak ano, je možné, že jsem zaslepený. jen mi přijde škoda, aby metou zrovna pro DnV bylo „solidní měšťanské divadlo“. dlouhodobě si přeji aby Praha měla JEDEN velký činoherní dům, který realizuje velkou činohru na evropské úrovni – a to v historické budově na významném místě se solidní kapacitou (500+) – tedy žádná Komedie, žádná Palmovka, žádné Zábradlí. Logicky by to mohla být některá z budov ND nebo – což je ještě mnohem lepší, právě Vinohrady. Tak proto.
31.10.2011 (11.32), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
To SND jsem „přihodil“ záměrně,
právě pro to, co jsi teď řekl. Program, který prosazuješ, má dramaturgie ND (a to činohra, opera i balet), Burgththeater nebo SND. Jak se jednotlivým scénám jej daří uskutečňovat, je dokladem toho, že jeho naplnění je sakra těžký (umělecky i finančně).
31.10.2011 (13.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Škorpil
Vladimíre,
SND už ale opravdu delší dobu neprovozuje činohru na evropské úrovni. A o stabilním hereckém souboru se tam tedy rozhodně mluvit nedá (viz příchody a odchody Fialové ad.). Měli velice slušně našlápnuto v opeře. Ale to šlo s odchodem Hroncové jaksi do kytek.
31.10.2011 (14.19), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
pražské ani bratislavské Národní
nemá nejen evropskou úroveň, ale předešvím ani koncepci nebo vyhraněnou dramaturgii, to mě snad, Vladimíre, šálí zrak. že se tam jednou za pět až deset sezón něco povede, je spíš náhoda. ND ani SND určitě za příklad Vinohradům nedávám.
31.10.2011 (14.23), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
O. K.,
ustupuju. Je fakt, že SND znám jen z produkcí dovezených do Plzně, letos třeba Hollyroth, a podle nich soudím. A ND taky za příklad DnV nedávám, tak se shodnem. I když si myslím, že úroveň všech tří souborů ND je velmi slušná a některé projekty evropskou úroveň mají (Věc Makropulos, Káťa Kabanová, Zítra se bude…, Les enfants terrible, Brel-Vysocký-Kryl, Camoufl.Age…).
31.10.2011 (16.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
Ad SND doporučuju výborný článek Martiny Ulmanové v aktuálním SADu.
31.10.2011 (19.57), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
myslím, že stran SND je typičtější Anna Kareninová než Hollyroth.
jinak mám pocit, Vladimíre, že nějak ztrácíš kritičnost. Vinohrady jsou „solidní měšťanské divadlo“, ND má „slušnou úroveň všech souborů“ , SND má evropskou úroveň – je podle tebe vůbec někde něco špatně?
01.11.2011 (12.26), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Skutečně si myslím,
že divadlo u nás není v takovém katastrofálním stavu, jak se je snažíš líčit. A jestli je někde něco špatně? Především je špatně v malém financováním kultury jako takové, velmi nebezpečná se zdá především situace v Brně. Myslím, že by se divadelníci (a vůbec lidé kulturně smýšlející) měli spojit a bojovat především proti tomuto tlaku, a ne se kousat navzájem a krást si hozené kosti.
A v umělecké rovině? Stále si myslím, že v ND Brno neměl být Daniel Landa s ideologicky nepřijatelnou inscenací Tajemství Zlatého draka. A z Prahou zřizovaných divadel si myslím, že největší uměleckou zakrnělost vykazuje Divadlo pod Palmovkou a velmi problematická je dramaturgie MDP, inscenuje-li tituly, na které nemá herecky ani umělecky. Snad všichni ostatní si myslím, že statečně „šlapou vodu“ – od MeetFactory přes Švanďák a Vinohrady po ND. Cením si jich za to.
02.11.2011 (2.14), , Trvalý odkaz komentáře,
Marie Reslová
Vladimíre, „statečně šlapou vodu“?
To znamená přežívají a stojí na místě. Tak já bych tedy přece jen trvala na tom, aby dokázala plavat. Když už mám navázat na tvé originální příměry.
Mám jiný nápad než ten nereálný, že divadlům někdo přidá peníze. Stejné peníze si rozdělí míň divadel tak, aby ta, co zůstanou, nemusela šlapat vodu. Počet talentovanch herců na jedno divadlo by mohl tím pádem vzrůst a slušně zaplacení výborní režiséři by nemuseli flákat šest inscenací do roka, ale mohli by se soustředit na dvě. Má to ale háček. Zatím nikdo neumí zařídit, aby se v těch bohatě dotovaných divadlech nezabydleli ti (pod)průměrní, kteří si to umějí na radnici obšlápnout. Tlak na průhlednost obsazování divadel a pravidel by měl být soustředěný a velký. Když někdo dostane důvěru, mělo by být jasné proč a co se od jeho působení v tom či onom divadle očekává. A my, když o inscenacích a divadle píšeme, bychom měli být k takovým věcem pozorní. Tvoje laskavost, Vladimíre, mi opravdu připadá až příliš všeobjímající.
02.11.2011 (8.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Výtečné, paní Reslová!
02.11.2011 (9.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Teď jsem, Martine,
nepochopil, jak jsi to myslel. Ironicky, nebo opravdu (nemám občas cit pro humor)?
Zajímavé pro mne je, že sice v diskusích zastávám co možno srozumitelné, jasné a víceméně myslím neradikální, mírné postoje, jejich prosazování v reálných situacích pak ale působí oproti ostatním radikálně. V magistrátních jednáních například loni, když jsem se snažil vetovat finanční podporu Divadlu Bez zábradlí a prosadit o Pařízkem požadované miliony navýšení dotace Komedii. Byl jsem za anarchistu a blázna.
A furt jsem pro šlapání vody, než potápění ke dnu. Kvalita se získává i množstvím a zkušenostmi. Je iluze, že lze vybudovat jeden tým světové úrovně, nemám-li širokou základnu tvůrců.
02.11.2011 (12.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Myslel jsem to upřímně. Fakt, že někam naliju víc peněz, opravdu automaticky nic neřeší. Navíc: hlad po penězích, volání, že je jich málo, bude pořád. Nedělejme si iluze.
02.11.2011 (13.58), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Sancta simplicitas!
„…mému osobnímu vkusu vyhovuje, pokud se klasika nehraje vůbec, resp. pokud je „znásilněna“…(…)… většinou tu klasiku nenávidím“. Bavíme se o dramaturgii, nikoli o inscenacích (ty nemohou být ani klasické, ani neklasické, neb netrvají dosti dlouho v čase, což je základní kritérium pojmu klasika -srov. Teatrologický slovník Základní pojmy divadla, Praha 2004).
Jde tedy o repertoár: inscenovat-li klasická dramata nebo ne? Kdo jiný by měl, mj. hrát klasiku, když ne dotovaná divadla? Ta soukromá si mohou hrát co chtějí, ale ta „veřejnoprávní“, statutární (etc.) jsou přímo povinna hrát mj. i klasickou dramatiku. Je to stejný nárok veřejnosti (daňových poplatníků) jako ten, který požaduje po veřejnoprávních hudebních tělesech, aby interpretovaly mj. klasickou hudbu „od Monteverdiho po Bernsteina“, který káže dotovat vydávání klasických knih „od Bible po Seiferta“ a jejich překladů „od Homéra po Roberta Musila“, který samozřejmě předpokládá, že státní, krajské i městské galerie budou mj. vystavovat špičková díla minulosti, u nás „od gotické deskové malby po Josefa Čapka“ . Jde tedy o to, aby klasika na jevištích „závislých“ divadel nebyla apriori odmítána, vyháněna.
Dějiny umění pamatují celou řadu excesů, kdy klasika byla odmítána různými extremisty mezi kritiky („misomusy“), umělci i „kulturními činiteli“ , někdy se k tomu snížily i celé státní režimy, které klasiku odmítaly či přímo ničily násilně.
Argumenty „uměleckých činitelů“ jsou zpravidla estetické. Někteří avantgardisté, surrealisté a doboví modernisté vůbec – „umění začíná až námi“; protiklasické argumenty režimů bývají náboženské (obrazoborectví, extremisté savonarolovského ladění, někteří islamisté – např. v Afhanistánu) nebo ideologické, na způsob čínské kulturní revoluce, nacistického pálení knih některých klasiků, zvláště těch neárijských; komunistického zakazování či odmítání církevního umění, náboženských autorů či některých směrů en bloc (secese, expresionismu, surrealismu, abstrakce, kubismu podobně mnohdy odmítali nerealistické směry režimy fašistické a nacistické) nebo i autorů (F. Kafla, G. Orwell, H. Miller, B. Pasternak, ale třeba i Dostojevskij či Bulgakov). Jedněm vadilo umění „židobolševické“, druhým zase dekadentní, buržoasní, „protilidové“, „nesrozumitelné prostému člověku“ atp. V množinách takto označených bychom zpravidla našli spoustu děl nesporně klasických, časem prověřených hodnot. Historie ovšem ukazuje, že je-li už něco jednou za „klasiku“ uznáno, nevydrží případné násilné, extremistické zpochybnění talkovéhoto díla než pár let a pak se dílo opět vrací na své již jednou „zajištěné“ místo v „žebříčku“.
Je nemyslitelné, že by dnešní divadlo na klasiku kašlalo a hrálo pouze současné hry, jakkoli taková situace v dějinách divadla převažuje (v Evropě asi do 18. stol.) Prohlásí-li kritik, že „nenávidí klasiku“ (jakkoli v nadsázce), dává si tím vysvědčení: není to standardní kritik, obracející se na uměldecké publikum vůbec, je to kritikcý etxremista. nestojící na „estetice-nauce“ nýbrž na krátkodobé a normativní „estetice – programnu; není to kritik, je to pouhý „poputčik“ vyhraněné vrstvy či skupiny moderních umělců. Kdo všechno toto rámcově nezná, neměl na žádné vysoké škole uměnovědného směru udělat státnice!
29.11.2011 (15.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
díky. označení „kritický extremista“ se mi velmi líbí, jakkoli je mi mými věrnými čtenáři vyčítáno, že jsem už dávno změknul, resp. že do divadel a jejich tvůrců šiju málo a slabě.
02.12.2011 (12.08), , Trvalý odkaz komentáře,