Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

    Národy sobě! (IV)

    Plně emancipovaná činohra SND s domestikovaným režisérem Jozefem Budským se již koncem padesátých let projevuje jako soubor nezaměnitelných osobností, za nímž se začíná jezdit nejen z Čech a Moravy, ale brzy i ze západního zahraničí.

    Viera Topinková (Tajemnice) a Martin Gregor (Ředitel) v inscenaci Zahradní slavnost (1964) FOTO JOZEF VAVRO

    Ve „zlatých šedesátých“ je navíc přirozené, že soubor hraje ve Vídni nebo v Paříži. A rovněž na mezinárodním festivalu Divadlo národů. Hostování v pražském ND v rámci recipročních zájezdů trvají i pět dní a za chodu se mění na svátky slovenského divadla, jimž česká kritika (E. Soukupová, A. Urbanová, J. Císař, A. Fuchs, J. Träger, M. Smetana) věnuje zasloužený prostor.

    Už inscenování Brechtova Života Galileiho (1958) v režii Tibora Rakovského označuje germanista Josef Balvín za nejlepší brechtovskou inscenaci v tehdejším Československu. Největšího uznání se vždy dostává hercům. Ženskou část souboru, jako byla třeba Hana Meličková, Mária Bancíková, Zdena Gruberová, Mária Kráľovičová, Eva Poláková, Mária Prechovská, Eva Kristinová, Eva Krížiková nebo Viera Strnisková, obohatí díky uměleckému šéfovi Ladislavu Chudíkovi dvě pozdější nejen divadelní, ale i filmové hvězdy Božidara Turzonovová a Emília Vášáryová. Krátce poté i Soňa Valentová. Ještě silnější je mužská sestava. Vedle Ladislava Chudíka též František Dibarbora, Ctibor Filčík, Martin Gregor, Mikuláš Huba, Jozef Kroner, Štefan Kvietik, Karol Machata, Ivan Mistrík, Gustáv Valach a další. Mezi českými a slovenskými divadelníky vznikají silná a upřímná přátelství a není neobvyklé, že spolu tráví i dovolené.

    Uznání Krejči i Tynana

    Režisér Pavol Haspra díky erudované a pohotové dramaturgyni Margitě Mayerové, která se po normalizačních peripetiích trvale uchytí v Brně, inscenuje v evropské premiéře – až kontraproduktivně mediálně skandalizovanou – hru Po pádu (1964) Arthura Millera, v níž se autor kromě svých společenských selhání vypořádává i s manželstvím s filmovou ikonou Marylin Monroe. Doma polemicky přijaté inscenaci se po hostování v Praze dostává nevšedního uznání, které korunuje článek Otomara Krejči v Divadelních novinách, v němž srovnává evropská uvedení, a jednoznačným „vítězem“ se pro něj v titulní postavě Quentina stává Chudík. V pražské inscenaci ho o rok později ztvární Karel Höger, který v osobním dopise Chudíkovi otevřeně přiznává: Milý Laco, Ty jsi hrál v Praze první Quentina v Po pádu a tenkrát mě Tvůj výkon tak okouzlil, že jsem z té role dostal strach

    Také Krejča inscenuje v SND.Dokonce ve spolupráci se svým dvorním scénografem Josefem Svobodou. Ale inscenace Mlýn (1965) do dějin nijak výrazně nevstoupí. Leda tím, že hra Zdeňka Mahlera, která čerpala z jeho prózy U zdi, byla inscenována poprvé a naposledy. Autor poté na jejím základě vytvořil filmový scénář k později realizovanému filmu Lidice (r. Alice Nellis, 2011).

    I slovenští režiséři opakovaně hostují v pražském ND. Třeba Karol L. Zachar v šedesátých nebo Ľubomír Vajdička v osmdesátých letech. Paradoxně, jak již bylo řečeno, Jozef Budský něco málo režíruje v Praze a Brně, ale pražská zlatá kaplička se mu nikdy neotevře.

    V rámci pružné europeizace uvádí dramaturgie SND v polovině šedesátých let existenciální drama Ďábel a Pánbůh (1965) Jeana-Paula Sartra. Představení navštěvuje i věhlasný britský kritik a teoretik Keneth Tynan, blízký spolupracovník Lawrence Oliviera. Ve své recenzi označí herecký soubor SND v rámci Evropy za špičkový. Ještě večer telefonuje autorovi hry do Paříže, aby mu sdělil, že viděl dosud nejlepšího interpreta postavy Göetze v podání Ctibora Filčíka.

    Anna Javorková (Maryša) a Karol Machata (Vávra) v památné inscenaci Maryša v režii Vladimíra Strniska (1983) FOTO JOZEF VAVRO

    Havlova výtržnická epizoda a Kačerův azyl

    V roce 1962 se otevírá nový hrací prostor – Malá scéna, která chce být experimentální odnoží SND. Toto zadání se ale nedaří naplňovat. Přesto zde vznikne iniciativa mladých vytvořit platformu pro inscenace současného dramatu, zejména tehdy aktuálního – absurdního. Duchovními osobnostmi jsou režisér Peter Mikulík a dramaturgyně Margita Mayerová, která dá iniciativě název SoNDa. V řadě takto vzniklých inscenací vyniká Mrożkovo Tango, v němž v roli Eugénie triumfuje dokonce herečka nejstarší generace Oľga Borodáčová-Országhová.

    Mikulík režíruje i hry Václava Havla Zahradní slavnost (1964) a Vyrozumění (1966). Podle vzpomínek dramaturga Martina Porubjaka byl pražský dramatik osobně přítomen na obou premiérách. Tu první prožívá zvlášť radostně. Večer předtím totiž uvidí v jedné bratislavské ulici obrovský plakát se svým jménem a názvem hry. Strhne jej a chce si ho odnést na památku, je však při činu přistižen a zadržen jako výtržník. Úspěšně vysvětlit místní policii, že není zloděj, ale dramatikovi pomáhá právě Martin Porubjak.

    Po dubnovém plénu ÚV KSČ v roce 1969, kdy se k moci dostává Gustáv Husák, se situace začíná pozvolna měnit i ve slovenských divadlech. Jan Kačer v roce 1970 pohostinsky připraví v pražském Národním divadle inscenaci Brechtovy Matky Kuráže a jejích dětí, kterou opětovně nastoupivší socialistická cenzura označí za pravicovou a oportunistickou. Ani sedmdesát škrtů, které režisér v noci udělá, ji na repertoáru neudrží. Jak ostatně podotkl později režisér: Repliky se škrtnout daly, ale smysl díla ne. Kačer se tak dostává do nemilosti, ale SND mu prokáže vstřícnost. Necelý rok poté zde inscenuje stejnou hru a soubor to vnímá jako vítané gesto revolty. V den premiéry onemocní hlavní představitelka Eva Kristinová a režisér obratem nachází řešení. Osloví Danu Medřickou, která měla roli nastudovanou v inscenaci ND. Pro SND, jak dokládají vzpomínky mnohých, je hostování Medřické jedinečnou událostí. Podobný pocit má i Božidara Turzonovová, když v tom samém období vystoupí v inscenaci Lermontovovy Maškarády vedle barda českého herectví Karla Högera. Jde o záskok za Janu Hlaváčovou v postavě Niny Arbeninové, kterou Turzonovová shodou okolností hraje v SND. Situace je složitější v tom, že se to děje v období patrně nejhorším z nejhorších, kdy se ředitelského křesla pražského ND ujímá normalizátor Přemysl Kočí a divadlo se zmítá v nejistotě. Högerovy oči, které neevokovaly patetického romantika, nýbrž trýznivý typ člověka, ji prý doslova „hypnotizují“, což všechny nejistoty, které se kolem jejího hostování udály, vyváží.

    Strniskova antická Maryša a Vajdičkův nepřítel komunismu

    V průběhu normalizačních sedmdesátých a osmdesátých let, od Juraje Kukury a Martina Huby – a poté přes Magdu Vášáryovou, Pavola Mikulíka, Milana Kňažka, Mariána Labudu, Stana Dančiaka po další osobnosti –, obohatí herecké řady SND bývalí členové zakázaného bratislavského Divadla na korze. V SND v tu dobu působí „korzistický“ režisér Miloš Pietor, jehož tatínek byl poválečným ministrem československé vlády a jedním z pěti, kteří podali demisi na protest proti gottwaldovské politice KSČ. V těch letech budoucí režisér navštěvuje v Praze gymnázium, kde potkává svého celoživotního přítele, budoucího shakespearologa Milana Lukeše. Právě v dramaturgické spolupráci s ním inscenuje v SND v roce 1980 Richarda II. V těch samých letech přicházejí do SND další důležité opory souboru Michal Dočolomanský, Dušan Jamrich, Anna Javorková, Zdena Studenková, Kamila Magálová, Jozef Vajda či Ján Kroner.

    Rok 1983 je vyhlášen „Rokem českého divadla“. A slovenská divadla usilují o to, přijít v rámci tohoto roku s originální inscenací, jež by neměla punc „povinné úlitby“. V SND tak pohostinsky režíruje Vladimír Strnisko Maryšu bratrů Mrštíků. Zbavuje ji vesnického folkloru a v exkluzivním obsazení inscenuje dodnes památné „antické drama“. Maryšou je A. Javorková, Vávrou K. Machata, Franckem M. Dočolomanský.

    A ještě jednou na sebe Činohra SND upozorní v rámci tehdy fungujícího česko-slovenského divadelního dialogu. Krátce před sametovou revolucí hostuje inscenace režiséra Ľ. Vajdičky Nepřítel lidu na tradiční přehlídce československého socialistického divadla Divadlo dnešku v Ostravě. Inscenace s odvážným závěrem, kdy režisér dává publiku možnost demokratickým způsobem hlasovat o osudu lékaře Stockmanna, má doslova manifestační ohlas, kvůli němuž téže noci jedná krajský výbor KSČ o předčasném ukončení přehlídky, což se naštěstí nestane. Pár měsíců poté vstupuje do dějin česko-slovenského divadla i událost celospolečenského významu: 29. listopadu 1989 se na jevišti SND poprvé sejdou zástupci hnutí Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí. Právě zde se Václav Havel dozvídá o vynětí čl. 4 z Ústavy ČSSR o vedoucí úloze komunistické strany, což ihned veřejně vyhlásí.

    Porubjak, Pitínský…

    Do zániku federace v roce 1993 vzniknou na jedné i druhé straně národních divadel z historického hlediska nedůležité a spíše ojedinělé inscenace – hostujícího Romana Poláka v pražském ND (Claudelův Saténový střevíček) a Ivana Rajmonta v SND (Neapolská choroba K. Steigerwalda).

    I když se po rozpadu Československa na obou březích Moravy prvotně objeví rozpaky, jsou to zejména divadelníci, kteří vzápětí, jakmile přestane platit nadekretovaná spolupráce, položí základy pro vznik „divadelního Česko-Slovenska“. O nepřerušení divadelního dialogu nejvíce usiluje dramaturg a režisér s českými kořeny Martin Porubjak. Jeho přičiněním vzniká v koprodukci ND a SND inscenace Pronásledování a umučení dr. Šaldy (2004) v režii Michala Dočekala v hlavních rolích s Miroslavem Donutilem z Činohry ND a Dianou Mórovou z Činohry SND. Porubjak také režíruje: v ND tři inscenace Hotovo! Konec., O pejskovi a mačičke s hostující E. Krížikovou a Josef a Marie s hostující E. Vášáryovou, přičemž mužské role ve všech ztvárňuje Bronislav Poloczek.

    Mezi množícími se česko-slovenskými divadelními kooperacemi se dnes, v podmínkách legitimní migrace umělců, kontakty ND a SND stávají pouze nepatrnou částí. Třeba „dvoudomý“ Martin Čičvák angažuje slovenské herce (Z. Fialovou, M. Labudu, J. Kukuru) do svých inscenací v pražském Činoherním klubu. J. A. Pitínský je po zkušenostech s herci SND ve svých inscenacích v Divadle Na zábradlí – E. Vášáryovou v Ritter, Dene, Voss a M. Hubou v Divadelníkovi – jedním z prvních českých režisérů, kterým Činohra SND intenzivněji otevírá prostor. Zlomovým okamžikem je rok 2005, kdy režíruje Bernhardova Ignoranta a šílence a inscenace sklízí slovenské ocenění DOSKY ve čtyřech kategoriích, včetně režie. Později Pitínský pietně cituje prostřednictvím záznamu na obrazovce z obrazoborecké inscenace Strniskovy Maryši, když hru v roce 2009 v SND režíruje při příležitosti 90. výročí SND.

    … a ti druzí

    Činohra SND se plně otevře hostování zahraničních režisérů, včetně českých, ve třetí dekádě polistopadového vývoje. Někteří se vracejí opakovaně. Třeba Jiří Havelka zde jemu vlastní „sběrnou metodou“ vytvoří inscenace Elity a Dneska večer nehrajeme. Druhý Havelkův titul, reflektující listopadové události roku 1989 způsobem prověřování charakterů i v tehdejším souboru, a adaptace Bulgakovova Divadelního románu v režii uskupení SKUTR jsou paradoxně posledními premiérami v loňské 100. sezoně SND, předtím než nastane invaze koronaviru.

    Jubilejní sezona je vůbec nebývale turbulentní. Plná personálních změn na postu ředitele činohry i generálního ředitele SND. Do její historie se zapíší i umělecké ztráty. Dobrovolný odchod mladinké herečky Moniky Potokárové i odchody někdejších členek SND, hereček Evy Krížikové, Evy Kristinové a operní pěvkyně Niny Hazuchové.

    Stou sezonu umrtvil „nečekaný host“ jen pár dní po slavnostním galavečeru, který se konal 1. března 2020. Přesto bylo SND prvním divadlem, které promptně a tvůrčím způsobem zareagovalo. Divákům nabídlo pod názvem SND doma – SND s vámi bohatě strukturovaný online provoz všech souborů a sezonu 2019/2020 zakončilo open-air divadlem před divadlem.

    (Konec.)


    Komentáře k článku: Národy sobě! (IV)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,