Janáček utopený v krásnu
Opera Leoše Janáčka Výlety páně Broučkovy na Měsíc a do XV. století se uvádí málo. V polistopadové době je to čtvrtá inscenace a druhá v Národním divadle (k tomu v Brně 1992 a v Ostravě 2014). Jako jedinou ji Janáček poprvé uvedl právě v pražském Národním (1920). V rámci jeho operního myšlení je zvláštní – groteskní až výsměšná. Provokuje k různým interpretacím nejen příběhu a jeho atributů, ale také samotné postavy pana Broučka – opravdu je to jen směšný šosácký měšťák v buřince? Z inscenace jsem vyčetl lehounké zpochybnění této teze, ale kdo ví, jestli ho sem nevnesl spíš Jaroslav Březina, jeho ideální interpret pěvecky i fyziognomickými dispozicemi. Nebo zavěšené buřinky, jimiž inscenace dobře začínala.
Martin Šrejma, Alžběta Poláčková, Jaroslav Březina, trigy a lidské statue na Měsíci FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Jenže nad uvedené už jsem z jeviště nevyčetl nic. Režisérka Sláva Daubnerová prohlásila, že se cítí víc výtvarnicí než režisérkou, a má pravdu. Pustit ji na „broučkiádu“ považuji za další z omylů vedení Opery Národního divadla. Pochopil bych, že mladá režisérka vyčte z výletů pana Broučka mezi estéty na Měsíc a posléze mezi husity v roce 1420 jiné věci než stařec jako já, ale nechápu povrchnost, s níž tak činí. Vztah režie k průběhu Janáčkovy hudby jsem nepostřehl, Daubnerová jde pouze po, řekněme, ideových a racionálních nabídkách partitury, nekomplikovaných až samozřejmých. Estétství Měsíčňanů demonstrují nahé ženy, jenže ke kráse bez závoje nic nepřidají. Pravda, oblečení muži jsou vůči nim uměřeně agresivní, jedna z žen se plazí po podlaze s – jestli jsem dobře zahlédl – výsměšnou papírovou korunou antikrista, jakou nasadili Janu Husovi v Kostnici. Ženy trpitelky? Genderové či feministické symboly? Proč v této opeře? A i kdyby, nerozvedené symboly jsou jen obrázky, jako všechno dění v této inscenaci. Trigy ze střechy Národního divadla měly naznačit výše zmíněné propojení Janáčka se zlatou kapličkou? Proč jsou husité oblečeni za proletáře a proč mají podobu bronzových soch? Hned by si v tom mundúru mohli přivydělat na Staroměstském náměstí. Domšík od Zvonu táhne po jevišti zvon kvůli svému jménu? Proč ale přivezli na vozíku obří Žižkovu hlavu? K čemu na jevišti ukazovat Svatopluka Čecha a Leoše Janáčka a proč je provází zrovna Alfons Mucha? Ta naivní důvěra, že co se na jevišti ukáže, vyřeší téma, promýšlet a jevištně dokazovat ho už netřeba. V tom vidím problém přístupu Daubnerové k režii.
Ještě že je co poslouchat, šéfdirigent Jaroslav Kyzlink s pečlivostí sobě vlastní připravil precizně hrající orchestr (chybička se vždycky vloudí) a Martin Buchta sbor. V jejich Janáčkovi mi chybí víc sršatosti, víc dynamiky a významových detailů – jenže nakonec k čemu by byly v takové režii? Janáčkovu hudbu slyším jinak než Kyzlink, což je konstatování, nikoli kritika jeho propracovaného pojetí. Velmi dobré je obsazení, vyzvedněme alespoň Alžbětu Poláčkovou a Jiřího Sulženka.
V době třeba kontroverzních, ale soudobých a hlavně živých aktuálních interpretací Janáčka považuji výrobu takové inscenace, a zrovna v Praze, za výraz producentské nemohoucnosti. Holt ctím chytré, promyšlené inscenace, tuto k nim věru nepočítám. No jo, když poprvé Janáčkovu operu do Národního divadla uváděl šéf Karel Kovařovic a dirigent Otakar Ostrčil…
Národní divadlo, Praha – Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy. Opera o dvou dílech. Nastudováno podle kritické edice Jiřího Zahrádky. Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink, sbormistr Martin Buchta, režie Sláva Daubnerová, scéna Pavel Borák, kostýmy Simona Vachálková. Premiéra v historické budově 22. března 2018.
Komentáře k článku: Janáček utopený v krásnu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
