Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Láska a válka

    Dostává-li se Shakespearova hra Troilus a Kressida na scénu pražského Národního divadla teprve dnes, není to náhoda. Jde totiž o dílo velmi komplikované a problematické. Po všech stránkách.

    Národní divadlo Praha: Troilus a Kressida

    Jiří Černý (Patroklus), Kateřina Winterová (Kressida) a Karel Dobrý (Odysseus) FOTO MARTIN ŠPELDA

    S jeho délkou se vypořádal režisér David Radok radikálně a přitom elegantně. Velkými škrty, které postihly zvláště rozsáhlé monology i řadu zbytných postav. Spojením řeckého posměváčka Thersita a trojského dohazovače Pandara vznikla bezprizorná postava, volně se pohybující v obou táborech a cynicky komentující oboustranné dění (tuto fukci plní věcně, bez nadbytečného patosu Vladimír Javorský).

    Škrty a deziluze

    Škrty a eliminace neprovádějí však inscenátoři mechanicky. Řadí jednotlivé výjevy se stálým zřetelem ke konfrontaci – ke konfrontaci prostředí, politické a vojenské situace i osobních zájmů. Rozlehlé jeviště, sugerující za součinnosti světel („light designer“ Torkel Blomkvist) daleký a vysoký prostor, rezignuje svou přízračnou prázdnotou na jakoukoli ilustraci, je hlavně shromaždištěm obou válečných stran, jejich vrchnosti i lidu. Kradmé střídání dějiště se provádí sestupem po žebříku z vysokého můstku, který lze považovat za náznak hradby.

    Radokova úprava směřuje ke zhuštění a zpřehlednění děje, k přestavbě, jež dává vyniknout hlubokému sepětí základních témat – války a lásky.

    Výchozí situací je ovšem válka, trvající řadu let a stále nevedoucí k dobytí Tróje a k navrácení unesené Heleny jejímu řeckému manželovi. Prvotním motivem konfliktu je zdánlivě láska, cizoložná láska. O jeho skutečném obsahu (za nímž se jistě skrývají zájmy mocenské) lze právem pochybovat. Vyslovují to různé postavy na obou stranách, nejotevřeněji nadstranický cynik Thersites, jemuž režisér-úpravce svěřil prolog. Hned na počátek vlastního dění umístil zasedání řeckého velitelstva, připomínající schůzi vlády nebo jakýsi rozložený, poloprázdný parlament (nejen řecký), v němž jediný racionální element představuje nevybíravý pragmatik (Odysseus Karla Dobrého). Následuje expozice příběhu milostného, v němž se střetne křečovitý idealismus Troilův (Jan Dolanský), který je marnou formou úniku před skutečností, s vrtkavostí Kressidy (Kateřina Winterová), svým způsobem těžící i z choulostivé situace. Obojí, v důsledcích protichůdný osud, je produktem válečných poměrů a politických praktik. Neblahé válečné podmínky poznamenaly tuto lásku hned v zárodku a záhy spolupůsobily při jejím rozkladu.

    Souběžně s procesem milostné deziluze probíhá deziluze ve sféře válečné, spočívající v demaskování válečné ideologie a válečných hrdinů, v důsledné demystifikaci a deheroizaci. Trójané bojují „za Helenu“, ale ta za to nestojí, jejich idealismus je tragikomickým sebeklamem.

    Konfrontace iluzí a skutečnosti

    Troilus a Kressida bývala řazena mezi historické hry, komedie i tragédie. Žádný z těchto žánrových výměrů však uspokojivě nenaplňuje. Před bezmála půlstoletím jsem pro ni navrhl označení tragikomedie. Toto slovo použil už Plautus v prologu ke komedii Amfitryon. Později tak byly označovány zcela libovolně hry, v nichž se mísila tragika s komikou, ať už šlo o vážné příběhy se šťastným koncem, nebo naopak o komické příběhy s nešťastným koncem. U Williama Shakespeara, v jeho tzv. hořkých komediích, dochází k prolnutí protikladných elementů. Demaskující konfrontací iluzí a skutečnosti, záměrů a výsledků se tragická látka, soukromá i veřejná, přehodnocuje z komického hlediska. Postavy jednají nepřiměřeně situaci, můžeme se jim smát, ale tento smích má trpkou chuť. Výsledným akordem je tragikomická absurdita.

    Radokova režie zdůraznila tragikomické ladění hry nenápadnými, ale účinnými prostředky. Předně zjednodušením psychologie dramatických postav. Převážně jde o zkratkovité šifry postojů a stanovisek (více se tu diskutuje, než jedná a bojuje), doplňované většinou skrovnými charakteristickými rysy. Nabubřele autoritativní Agamemnon (František Němec) trousí oficiální státnická moudra, senilní papoušek Nestor (Petr Pelzer) nadšeně přizvukuje Odysseovým intrikám, playboy Achilles (Martin Pechlát), imponující pouze svou výškou, s namyšlenou ironií chroustá jakési oříšky a jeho „busenfreund“ Patroklus (Jiří Černý) poskakuje a provokuje s drzostí dorostence. O něco lepší je to na straně trójské (pošetilí idealisté jsou vždy sympatičtější než cyničtí realisté). Tam imponuje alepoň mužně ušlechtilý Hektor (David Matásek) svou ke zkáze odsouzenou odhodlaností a jeho blouznivá sestra Kassandra (Petra Špalková) v prorockém vytržení věštící katastrofu.

    Nezbytnost zkrátit a sevřít

    Dějová výstavba Troila a Kressidy je málo přehledná a z hlediska divadelní konvence málo uspokojivá: disputace převažují nad akcemi, osudy dramatických postav nejsou dovršeny, příběhy uzavřeny (konec konců ani konec obléhané Tróje není zpečetěn), na tragédii hra postrádá katarzi a na komedii není dost veselá. Proto se hra netěšila valné oblibě a různí divadelní moralisté a tradicionalisté se pokoušeli ji opravovat a napravovat.

    Na rozdíl od těchto harmonizátorských tendencí David Radok, v duchu doby a poučen směřováním současného divadla, vyznění inscenace naopak radikalizuje. Využívá k tomu účelu metody dramatické montáže, kterou si vyzkoušel už v Popisu jednoho zápasu (Divadlo Na zábradlí 2005). Tam mohl volně zacházet s vybranými kafkovskými reáliemi – s korespondencí, deníky, úředními dokumenty, úryvky beletrie. V případě Troila a Kressidy musel pracovat s rozlehlým, široce rozvětveným příběhem, který nezbylo než zkrátit, sevřít, významově vyhrotit. Svou podstatnou úpravou posílil situační zřetel na úkor fabulace. Nejnápadněji v závěru, kde opustil souvislé podání jednotlivých dějů a nahradil je mixáží fragmentárních replik, charakteristických pro jednotlivé postavy a situace. To by ovšem nebylo uspokojivé vyústění, a proto úpravce přidal na závěr konfrontaci dvou protikladných textů. Agamemnon si zopakuje svůj státotvorný projev z expozice (politikové najdou za všech okolností dosti frází, jež by podepřely jejich nesmyslný optimismus) a Thersites oponuje svým nemilosrdně kritickým komentářem. Má sice pravdu, ale není mu to nic platné. Tak to ve světě chodí.

    Spor o hru není ani Radokovým radikálním pojetím vyřešen a vyvolá jistě rozpaky u konzervativně založeného diváka, vyžadujícího jasné rozuzlení. Divák postmoderně uvědomělý zase může namítat, že Radokův radikalismus není zdaleka tak radikální, jak se chce jevit. Katastrofické perspektivy (zvláště vlivem filmových a televizních sci-fi) už vytvořily novou konvenci.

    Národní divadlo Praha – William Shakespeare: Troilus a Kressida. Překlad Martin Hilský. Režie, scéna a úprava textu David Radok, kostýmy Zuzana Ježková, light designer Torkel Blomkvist. Premiéra 6. prosince 2012.


    Komentáře k článku: Láska a válka

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Věkem i politickým smýšlením
      se považuji za „konzervativně založeného diváka“ (sebeidentifikace: konzervativní zelený). Inscenace ve mně přesto „nevyvolala jistě rozpaky“, ale naopak nelíčené nadšení.
      Uznávám ovšem, že ponechání původního názvu má charakter „falešné etikety“, kolega Just by možná řekl „etiketního podvodu“. Alternativní titul: „Troilus a Kressida odešli do exilu“ (představení by se stejně dobře mohlo odehrát i bez nich).

      09.01.2013 (23.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Radovan Strejc

      Avatar

      Dnes jsem tuto inscenaci navštívil v ND
      a musím napsat: jsem z ní dost rozpačitý. Je tedy fakt, že jsem si před návštěvou nepřečetl recenze a šel jsem na to „zostra“. Činohru ND navštěvuji celkem často, ale z tohoto představení jsem tedy dost překvapen, při ukončení jsem stále /a i další přítomní diváci/, čekal, že to bude pokračovat.
      Navštívil jsem loni v ND i Krále Leara a můj osobní názor: mám tedy raději původní zpracování, nijak inovovaná.
      Ale nechci psát jako nějaký velký „konzervativec“, výkony herců zas tak špatné nebyly, prostě to moderní pojetí asi není „nic pro mně“. Prostě zkušenost, že než si představení příště vyberu, recenze si přečtu raději před tím, než tam skutečně půjdu.

      PS: přitom např. činohra na Nové scéně „Co se stalo, když Nora opustila manžela“ či „Ohrožené druhy“ se mi celkem líbily. Tak uvidíme při další návštěvě, divadlo, a hlavně Národní či Stavovské, rozhodně nezavrhuji!!!!!!!!!!!!!

      22.09.2013 (21.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,