Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Národní divadlo jako past na politiky

    Zdravým selským rozumem nelze pochopit, proč se v divadlech zprvu řešitelné problémy postupně komplikují, až končí krizí. Za viníka se jednou považuje management divadla, jindy nekompetentnost politiků, někdy temné síly…

    FOTO archiv JD ČB

    Zákulisí komplikovaných trablů však bývá daleko jednodušší, jak jsem za třicet let, co jsem u divadla, zažil. V politice jsem krátce, ale už si troufám trochu rozumět i tomuto světu, stejně podivnému, jako je divadlo. A vidím, jak hloupě vznikají střety mezi světy umění a politiky, jak se situace banální mění ve složité, a složité v neřešitelné.

    Vezměme otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Tak dlouho jsme žalovali v UNESCO, upozorňovali na neschopnost a neochotu řešit náš problém vlastními silami, až je za nás řeší někdo cizí, a my se ocitli ve vleku událostí. Už jen čekáme, jak to dopadne, nadáváme na ty venku a zíráme jak pitomci, co se nám vlastně přihodilo. Skutečným problémem jsme my sami, neschopni dohodnout se a řešit věci vlastními silami.

    Jsem jeden z expertního týmu, který měl řešit ne zcela připravené sloučení Státní opery a Národního divadla, které také utonulo v českém močále obviňování, neochoty a šprajců. Zašmodrchal se gordický uzel, a ten, jak známo od Alexandra Velikého, už nelze rozvázat, musí se rozetnout. Z nefunkčního lana se pak vyberou funkční provázky a jsou-li šikovní lidé, spletou je po čase opět v silné lano. Je to krajní řešení, a proto bolí. Zašmodrchali to ale v Národním divadle a Státní opeře Praha jen neschopní manažeři s nekompetentními politiky?

    Je trapné to připomínat, ale původci gordických uzlů bývají uvnitř divadel. Někteří zhrzení pro neuznanou výjimečnost, jiní pro nenaplněné ambice. Najdou se podobní i mezi jejich příznivci a rodinnými příslušníky. Bez nejmenší zodpovědnosti za důsledky svého počínání provokují a umocňují kolikrát i oprávněné strachy a nespokojenosti členů divadla, kteří v nejistých dobách věří „zaručeným“ zprávám o zákeřnosti či neschopnosti „těch nahoře“, o jejich snaze nám ublížit. Je to pohodlnější, než zvednout zadek, zatnout zuby a z nepříznivé situace se dostat vlastními silami.

    Národní divadlo je v krizi a musí se mu pomoci. Ale musí si pomoci především samo. Od vrátného až po šéfy uměleckých těles. Má nového ředitele, který to jako jeden z mála chce a může dokázat. Ne sám, ale se všemi rozumnými zaměstnanci, což Jan Burian ví, a myslel jsem, že dlouholetí divadelníci, kteří proklamují starostlivost o svůj podnik různými akcemi, to chápou rovněž. Proč potom operní umělci vyhlásili znovu stávkovou pohotovost, zatímco balet a činohra ji z přesvědčení, či z pudu sebezáchovy, odvolali? Operní umělci prý nesouhlasí s materiálem expertní komise a své strachy zase přenášejí do veřejnosti, místo aby je řešili sami. Nového ředitele přitom také vítají jako odborníka, s nímž se konečně mohou dostat z těžkostí. Ale současně hrozí stávkou, aniž by se s ním sešli, vyslechli jeho názor na materiál expertní komise, případně v jakém rozsahu a v jakých krocích ho hodlá realizovat.

    Těžko si to vysvětlit jinak, než že někteří znovu potřebují znejistit zklidňující se situaci a zkalit vodu. Buď ze strachu, že přijdou o práci, o postavení, o vliv, nebo takto vystresované lidi zneužívá někdo pro jiné cíle. Nejspíš jedno i druhé. Už dříve zauzlili letité problémy SOP i ND někteří zaměstnanci, když spolu s příbuznými a známými mimo divadlo intrikovali ve svůj prospěch. A dovolávali se politiků, kteří by se do věci normálně asi nevložili. Ostatně jim to podle mého přesvědčení na této úrovni ani nepřísluší. Jenže v nabídce divadelníků vycítili možnost získat „mediální body“ a oslabit politické soupeře. Možná v sebeklamu uvěřili podkuřování, že zrovna oni to s pomocí intrikánů určitě vyřeší – kdo by odolal? A bylo zaděláno na pěkný malér, který teď nezbývá než rozetnout mečem.

    Poznal jsem na jednání výboru Senátu PČR pro vzdělání, vědu a kulturu 19. února (Marie Reslová o něm v České pozici.cz napsala článek Opera si zahrála v Senátu politické divadlo) dva lidi, kteří spoluprací s politiky krizi v SOP a ND přiživují: bývalého šéfa SOP Radima Dolanského a ředitelku odboru financování kapitol státního rozpočtu ministerstva financí Marii Bílkovou – její manžel hraje v orchestru Národního divadla. Mělo se projednat, zda sloučení přineslo avizované úspory. Ve skutečnosti šlo opět o pokus zatáhnout do věci politiky a zneužít politický prostor k osobním zájmům. Ale také zneužít mnohé umělce a vnutit jim mylnou představu, že politici mohou řešit jejich odborné problémy. Vzali si Národní divadlo jako rukojmí a pletli hlavy přítomným politikům nikoli v zájmu naší první scény, potažmo české kultury, ale v zájmu vlastním. Pan Dolanský mě ráno toho dne ujistil, že chce Národnímu divadlu jen pomáhat, odpoledne činil naprostý opak. Den před zasedáním senátního výboru rozesílal burcující e-mail, v němž předjímal rozhodnutí senátního výboru o vzniku jakési komise, která by za účasti těchto vzbouřenců dohlédla na transformaci Národního divadla – může být výmluvnější doklad snahy zatáhnout problém do politického prostoru? Právě v takovém jednání lze nalézt jednu z hlavních příčin hluboké krize Národního divadla. A je jedno, mluvíme-li o stavu před sloučením se Státní operou, či po něm. Možná, že ministr Besser nedohlédl těchto utajených zákulisních hráčů a ministerský pád měl jiné příčiny než nějaký „ajnclík“ na Floridě…

    Přátelé divadelníci, máte-li na srdci skutečný prospěch českých divadel a české kultury, nevtahujme do odborných problémů a jejich řešení politiky. A nedovolme to ani jiným „hodným“ lidem. Chtějme po politicích, aby vytvářeli a zajišťovali prostor pro odborná řešení v divadelních institucích a jejich důstojnou ekonomickou existenci. Nic víc! A svojí uměleckou kvalitou a profesionálním jednáním, tedy i řízením svých institucí, je mějme k poznání, že je v jejich zájmu ztotožnit se s českou kulturou a podporovat ji. Vytvářejme z nich věcné partnery, ne pány našich osudů. Nežalujme, nestěžujme si a neintrikujme. Pak bouříme, píšeme petice, vyhlašujeme stávkové pohotovosti, neboť se nám nelíbí kvadratury kruhů zaangažovaných politiků – jenže námi zaangažovaných politiků! Divíme se, kde se vzaly všechny ty blbosti, kterými se ohánějí? Mnohdy v našich hlavách!! Bohužel.

    Právě proto si dovoluji do českého kulturního prostoru zvolat: K čertu s příspěvkovými organizacemi v divadelní síti! Připravme takový právní rámec pro divadelní instituce, kde bude nejvyšším orgánem správní rada složená z odborníků a znalá vnitřní situace, která najímá vrcholný divadelní management. Je to jediná cesta, jak bránit destruktivním postojům, neukojeným ambicím a nezodpovědné hlouposti ohrožovat složité a křehké mikrosvěty divadelních institucí. A jak ulehčit politikům jejich pohyb v divadelním porcelánu.

    Jiří Šesták
    senátor a ředitel Jihočeského divadla v Českých Budějovicích

    Pozn. red. Tento text jsme již na i-DN publikovali (Národní divadlo jako past na politiky), jelikož se ale nyní objevila diskuse nad textem z tištěných DN, dáváme tuto verzi – ze sekce tištěných DN- na přední stranu i-DN


    Komentáře k článku: Národní divadlo jako past na politiky

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Obávám se, že takto se zcela odříznout od politiky mohou pouze divadla soukromá. Kdyby nic jiného, u „veřejnoprávních“ divadel budou výši dotační částky vždycky určovat politikové: komunální,krajští, celostátní.
      Na to je ovšem navázáno i zacházení s nemovitostmi. Sebevětší erudice přece neumožní J. Burianovi řešit zajištění provozu ve všech stávajících budovách ND „po svém“, když na to nedostane peníze!
      Má snad takové kompetence, že by mohl například sám, bez politiků, rozhodnout, že budovu SO předá městu Praze – kde by o převzetí museli zase rozhodnout především politikové?
      Nebo: může ředitel Karlína sám, bez posvěcení shora, rozhodnout, že nebude dělat muzikály, ale bude dělat městskou operu (s 20% klasické operety)?
      Obávám se prostě, ba jsem si jist, že to úplně základní, tedy movitý i nemovitý majetek a nakládání s ním, musí rozhodnout politikové.
      Konečně k tomu jsou přece voleni – aby rozhodovali, co a jak se udělá s penězi od nás vybranými na daních.

      20.03.2013 (14.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Richard Kolář

      Profilový obrázek

      Jestliže umělci opery Národního divadla jsou bezprostředně a masově ohroženi vyhazovem (hráči orchestrů, zpěváci sborů, jedna opera v ND čítá v kolektivních tělesech cca 180 osob, sólisté), není divu, že drží stávkovou pohotovost.

      Nepovažoval bych za důležité, koho ohrožení operní umělci žádají o radu, byť Radim Dolanský býval pověřen řízením dnes už zrušené Státní opery Praha. Naopak: on totiž za dva a půl měsíce dokázal svůj soubor přesvědčit, že je vedoucím na svém místě, a myslí si to o něm dodnes. Od povolání nového muže do čela ND uběhlo sice o měsíc méně, ale Jan Burian zatím odvolává, s čím jej tak halasně jmenovali: horký brambor Návrh transformace Národního divadla, jehož spolutvůrcem je s dalšími experty pan senátor, přehodilo ministerstvo kultury Janu Burianovi a ten před „svými“ operními umělci prohlašuje, že materiál pro něj není nijak závazný. Viz http://www.mkcr.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/stanovisko-ministryne-kultury-k-otevrenemu-dopisu-odborovych-svazu-narodniho-divadla–167169/tmplid-228

      Rovněž bych nepovažoval za důležité pro budoucnost Národního divadla, koho má za manžela paní Marie Bílková. Asi ani Česká pozice, protože tisková mluvčí páně senátorovy skupiny paní Reslová tam už nepíše. Důležité je, co pan senátor čtenářům Divadelních novin nesdělil: Na půdě Senátu Parlamentu České republiky ministerstvo financí ústy vysoké úřednice zodpovědné za kapitolu kultury státního rozpočtu prohlásilo Návrh transformace ND za neufinancovatelný. Viz http://www.senat.cz/informace/galerie/videogalerie/index.php?ke_dni=11.3.2013&O=9

      Ukazováním na „dva lidi, kteří se spoluprací s politiky na krizi v SOP a ND přiživují“, pan senátor nezaplaší pochybnosti nad věcným obsahem svého Návrhu transformace Národního divadla. Vyvolávají je:
      – argumenty nepodložený požadavek na změnu právní subjektivity Národního divadla způsobem, jaký by vyvedl řízení Národního divadla z vlivu ministerstva kultury,
      – požadavek na zrušení jednoho ze dvou operních souborů (zatracovaný Zdeněk Nejedlý, když v podstatě tytéž dva soubory sloučil v roce 1948 poprvé, na rozdíl od Zdeňka Šestáka a na rozdíl od Josefa Hermana usoudil, že zrušením jednoho z nich by kultuře škodil),
      – paradoxní představy o prázdném Národním divadle zbaveném vlastních souborů, díky zrušení jedné opery uvolněném pro hostování jiných (nezapřou inspiraci „Národním jako garáž“ z roku 1990), a o autonomii souborů a budov přisuzující řídit operní program ve Stavovském divadle ne opeře Národního divadla, ale šéfovi činohry (nebo někomu mimo soubory ND, zatímco fenomén Mozart zůstal pro experty čímsi tajnosnubným),
      – požadavek zvýšit státní příspěvek pro Národní divadlo na čtyřnásobek, pro nějž si patroni expertů (asi v zájmu utajení) nevyjednali politickou podporu. Viz http://www.mkcr.cz/assets/zpravodajstvi/zpravy/Navrh-transformace-Narodniho-divadla.pdf

      Souhlasím s předcházejícím komentářem, že hovoře o divadle Národním líčí pan senátor divadlo soukromé. Návrh transformace Národního divadla dle mého naznačuje, že pan senátor je mluvčím skupiny osob, jež by Národní divadlo se Státní Operou, Stavovským divadlem a světově drahocennou značkou Mozart možná ráda privatizovala. Jak článek odhalil, bylo by podle pana senátora dobré totalizovat do rukou několika expertů řízení všech divadel; o tom však v Návrhu není zmínky. Soudím, že splnit požadavky Návrhu by mělo nejen pro operu a pro divadla, ale zejména pro ostatní oblasti kultury, jejíž zájmy jako celku Návrh bohorovně ignoruje, devastující účinky.

      Vyzývám Divadelní noviny, aby zveřejnily zmiňovaný Návrh transformace Národního divadla a též námitky vůči němu. Zde nám pan senátor prozatím sdělil, že dva lidé s ním nesouhlasí. Stavím se do řady.

      24.03.2013 (12.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Josef Herman

      Josef Herman

      Richarde, věcně k nejdůležitějšímu:
      1. Operní umělci nejsou bezprostředně ohroženi vyhazovem, Jan Burian opakovaně sdělil, že bude hledat nejrozumnější řešení, až pozná zevnitř situaci. A překrucuješ: Jiří Šesták nepsal o obavách operních umělců, ale o lidech, kteří vyvolávají fámy, aby se umělci báli.
      2. Z toho, co proniklo na veřejnost, vyplynulo, že Radim Dolanský je organizátor, nikoli poradce, kterého umělci oslovili. Paní Bílková je cestička, kterak se dostat do politických struktur a tam lobovat. Že je manželkou někoho by nevadilo, že je v důsledku lobuje za manžela je naprosto špatně.
      3. Návrh transformace, pokud mi něco neuniklo, nikdo nepodrobil kritice, v čem je věcně špatný. Ale operní umělci v předstihu povstali, protože by je mohl v důsledcích existenčně ohrozit. To je podle mého intrika, nikoli věcné rovné jednání.
      4. Nevím, co prohlašuje Jan Burian před operními umělci, ale neodkazuješ na něj, ale na stanovisko ministryně Hanákové, mícháš hrušky s jablky.
      5. Vyvést ND z přímého vlivu MKČR lze pouze změnou jeho právního postavení, víš o jiné možnosti?
      6. Stále omíláš, že chci zrušit soubor, kdežto já hovořil o jednom souboru postaveném tak, aby mohl zajistit provoz v zásadě v současném objemu provozu. Víš stejně dobře jako já, že pak se i jisté rezervy najdou, víme oba, že ani tak se na opeře neušetří, naopak bude stát víc v každém případě. To odboráři, paní Bílková, ty, Radim Dolanský, HJavlíková s Machalickou, jste vyrobili modlu pojmenovanou ušetřit prostředky, a pletete politiky rádoby razantním argumentem – kdyby chtěli ušetřit, a možná k tomu dojde, pokud se nepodaří problém vyřešit rozumně, o což se od začátku snažím, stejně tak Šesták a spol., budou se operní umělci divit, protože se jedna opera se vším všudy zruší. Ne aby se transformace začala návrhem zvýšit platy!! Už na základě mého návrhu. Burian chce rozhodnout o konkrétním organizačním řešení, tedy zda jeden nebo dva orchestry, například, až se seznámí se situací a vytvoří konkrétní model provozu – bez toho to nejde a neustálé výkřiky o tom, že nikdo nespočítal, co to bude stát, považuji za hodně poťouchlou, lacinou, hloupou a hlavně neprozíravou manipulaci. Ušetřit se přece dá jen redukcí provozu (například zrušením jednoho souboru, jak navrhoval Jiří Srstka). Lze ovšem jednat efektivněji a racionálněji, a nenechat odtékat z divadla prostředky, jako tomu bylo. Pokud operní umělci nepochopí, že to s nimi myslí rozhodně lépe Jan Burian než našeptavači, bude to zlé – o tom píše senátor Šesták.
      7. Richarde, dolož, že autoři návrhu požadují čtyřnásobné zvýšení dotací – jinak zase jen kalíš vodu.
      8. Navrhovaná dislokace souborů souvisí s procesem jejich osamostatnění, zase jenom vykřikuješ, že je to špatně – jak bys to řešil ty?
      9. Osočení, že autoři návrhu chtějí ND a spol privatizovat, je humorné, ale svědčí o způsobech tvé polemiky: kalit vodu, jakýkoli argument je dobrý. A ti, co se díky podobným fabulátorům bojí o zaměstnání, tomu možná budou i věřit a půjdou ve strachu nadále za svými Mesiáši – to je téma Šestákova článku, které polemikou jen potvrzuješ.

      24.03.2013 (17.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Richard Kolář

      Profilový obrázek

      Pepo,

      od roku 1989 byli operní umělci bezprostředně a masově ohroženi v roce 1990, kdy se činohra ND vedená Ivanem Rajmontem „zabarikádovala“ ve Stavovském divadle a dožadovala se přijetí Roubínkovy koncepce „Národního divadla jako garáž“: Národní divadlo bez souboru, činohra ve Staváku, opera ve Smetaňáku a balet s ní, de facto zrušení poloviny operního souboru (nebo jednoho operního orchestru a sboru ze dvou, které v ND působily od sloučení ND s Velkou Operou 5. května Nejedlým). Vyřešilo se to vznikem Státní opery Praha.

      Podruhé v novodobé historii jsou operní umělci bezprostředně a masově ohroženi vyhazovem od chvíle, kdy jsi politikům vložil do rukou svůj Koncepční model operního divadla v Praze (datováno 4.10.2010). Rovněž Ty jsi postuloval zrušení jednoho operního orchestru a sboru ze dvou, přičemž jsi „spočetl“ – bez dostatečných podkladů o minulém hospodaření obou divadel SOP a ND a bez rozpočtu projektovaného sloučence, což Ti bylo právem vyčítáno – vyhazov 115 operních umělců a 39 ostatních zaměstnanců při úspoře 45 mil. Kč (str. 3 autorského výtahu). Považuji za mylná už Tvá východiska k hodnocení historické role pražských operních domů, tím spíše nesouhlasím s konkrétními návrhy budoucího řešení, jimž Ty dáváš přednost. Zpětně Ti však uznávám, že jsi odvedl stylově čistou práci (s výhradou částečně neústrojných příloh a nepoučené představy o velikosti operního orchestru a sboru a jejich fungování na třech scénách).

      Ne tak experti, jejichž mluvčím je Zdeněk Šesták – autoři Návrhu transformace Národního divadla. Že se ani jejich práce nevyhnula téže nepoučené představě o možnostech operního orchestru a sboru při působení na třech scénách se nelze divit – požadovat porozumění problému lze z nich pouze po Václavu Riedlbauchovi. Práce však místy obsahuje věcné rozpory, které ani papír nesmíří: dva protichůdné postuláty nemohou platit zároveň. Synergie principu jedné opery a principu autonomie souborů a budov VYLUČUJE, že by se vyhazovu operních umělců dalo vyhnout. Jde jen o počet. Co ad hoc „Jan Burian opakovaně sdělil“ je nepodstatné, dokud nepředložil konečné vlastní řešení (mimochodem, je v novodobé historii prvním generálním ředitelem ND, který nebyl vybrán na základě vlastní koncepce).

      Obavy z vyhazovu nevyvolávají u operních umělců ND neurčité „fámy lidí, kteří je vyvolávají, aby se umělci báli“, nýbrž konkrétně Hermanův Koncepční model operního divadla v Praze z roku 2010 a Šestákův a spol. Návrh transformace Národního divadla zveřejněný 30.1.2013.

      Místy se Návrh vyznačuje pozoruhodným nedostatkem empatie k jiným divadlům než Národní a k jiným oblastem kultury než divadelnictví a k celé společnosti (ke státu) vůbec. Možná by se jím už nikdo nemusel zabývat, když jej ministerstvo financí označilo za invalidní. Jan Burian je však jmenován do čela Národního divadla na jeho základě a s úkolem jej realizovat. Tvůj dojem, že Návrh nikdo nepodrobil kritice, nejspíš vyplývá z toho, že nikdo nepředložil Návrh veřejné diskusi. Proto opakuji svou výzvu vedení Divadelních novin:

      Zveřejněte Návrh transformace Národního divadla autorů Šestáka a spol. a otevřete nad ním veřejnou diskusi („kritiku, v čem je věcně špatný“, což asi uniklo Josefu Hermanovi). Jsem si celkem jist, že s kritikou nevystoupím sám.

      25.03.2013 (2.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Josef Herman

      Josef Herman

      Richarde,
      1. Návrh expertního týmu jsme samozřejmě zveřejnili k diskusi hned, jak jsme ho měli k dispozici, 30. ledna: http://www.divadelni-noviny.cz/pilire-koncepcniho-smerovani-narodniho-divadla. Kritizuješ a nezjistíš si fakta.
      2. Ony počty úspor v Koncepčním modelu, budeš se divit, odhadli za určitých okolností dirigenti, které jsem o to požádal. Divil by ses asi i tomu, kolik operních umělců s tím souhlasí. Nikdo ale nechce vystoupit veřejně, proč asi?
      3. Jestli máme věcně diskutovat, napiš, jak bys opery v Praze řešil ty – pak se můžeme bavit dál.
      4. Zdaleka ses nevyjádřil ke všemu v mém příspěvku, vybíráš si.
      5. V čem jsou mylná moje „východiska k hodnocení historické role pražských operních domů“?

      25.03.2013 (20.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Richard Kolář

      Profilový obrázek

      Pepo,
      díky Tobě shledávám, že jste – Ty a Divadelní noviny (jedno jest?)- onen mnou s nezměrnou nevolí seznaný Návrh transformace vskutku zveřejnili, stejně tak Opera+. Kaji se, budu muset oba weby sledovat snaživěji, byť s anonymy na Opera+ už nehodlám debatovat. Nekritizoval jsem za nezveřejnění, nýbrž vyzýval ke zveřejnění – v tom je malý rozdíl; mohl’s mě upozornit dříve, přesto Ti děkuji alespoň za upozornění napodruhé. Tolik ad 1.

      Jak bych opery v Praze řešil já, o tom se (ku prospěchu opery, doufejme) bavit můžeme, děkuji Ti za nabídku, ale až nakonec. Přede mnou mají přednost nezodpovězené otázky k Tvému Koncepčnímu modelu a k Šestákovu Návrhu transformace ND. Tolik ad 3.

      Vybírám si proto, že formát komentáře neposkytuje dostatečně široký prostor pro odpovědi na tolik otázek, kolik jsi položil. Tolik ad 4.

      Nyní k tomu, co se týká Tvého Koncepčnímu modelu:

      Věř, že mi nesejde na tom, čí soudy se mohou za Tvým „stanovením úspor“ skrývat. Za a) jde o to, že sis dovolil být velmi konkrétní co do stanovení početní „úspory počtu zaměstnanců“, aniž jsi své údaje podložil analýzou. Tím mám na mysli např. z jaké skladby repertoáru (obsazení orchestr, sbor, sóli) a z jakého počtu představení (jaké tituly na které scéně – liší se obsazením a četností repríz!) Tvůj posudek vyšel. Teď alespoň víme, že šlo o odhad; u vyhazovu 115 umělců opery a baletu odhad některých dirigentů, fajn. Lepší než si to vycucat z palce. Kdo pro Tebe odhadl vyhazov těch 39 neumělců? Za b) jde o logiku konstrukce: „od střechy“ nebo „od základů“. Národní divadlo model 1989 fungovalo perfektně proto, že zákonitosti společného provozu byly nadřazeny představám uměleckých šéfů; Národnímu divadlu vládl pevnou rukou provozní ředitel Bedřich Gregorini. Ředitelé Národního ba i nadřízení ministři kultury respektovali, co si realita každodenního provozu divadla vynutila (prvním v řadě byl „rudý dědek“ Nejedlý, jehož osvícenost spočívá v tom, že se vzdal ambicí vymýšlet ptákoviny a vnutil Velkou operu 5. května do svazku s Národním divadlem na příštích dvacet let tak, jak fungovala; jen soubor a jeho sólisty podřídil jednotnému uměleckému vedení). V době vzniku Státní opery Praha tu stále byly víceméně tytéž dva orchestry a dva sbory, jeden společný ansámbl sólistů, ale skrytě dva operní soubory pod jedním uměleckým vedením. Každý čítal cca 120 hráčů orchestru a cca 60 sboristů, každý odváděl cca 200 operních (a orchestr navíc 50 – 70 baletních) představení za sezónu. Jeden byl „odjakživa“ souborem Národního divadla a působil též ve Stavovském divadle (v „mozartovském“ programu), druhý byl od dob Nejedlého souborem Smetanova divadla. To byl model „od základů“. (Paradoxně je to model, k jehož reinstalaci využil nečekané skuliny mezi manipulacemi ministerské kamarily Ondřej Černý. Zjednodušeně: model 1948 = model 1989 = model 2012). Ty sis zvolil jiný model fungování ND podle svého nejlepšího přesvědčení a pak ses zeptal, kolik zaměstnanců ušetříš; žádnou analýzu podle repertoáru, obsazení orchestru, obsazení sboru, obsazení sól, scén a počtu představení po titulech přitom nemáš. To je model „od střechy“.

      Neobviň mě z pedantství: takovéto analýzy bývávaly šéfů opery ND denním chlebem. Mohl bych doložit Vajnarovu pro sezónu 1986-7; ještě i Riedlbauch dvě sezóny po něm měl své (proto také těžko pochopuji, že při své erudici připojil svůj podpis pod Šestákův pokleslý Návrh transformace ND). Mimochodem: takováto zásadní analýza kapacit souboru opery ND zahrnovala pochopitelně také obsazení sólistů. Porovnání hracího plánu, skutečného či proponovaného, se stavem sólistického ansámblu odpovědělo šéfovi opery na otázku, jaké tituly si může dovolit inscenovat se sólisty, jež má k dispozici, nebo na jaké role si musí sjednat hosty; tudíž si dokázal předem spočítat, kolik ho jaký titul bude stát. Obávám se, že šéfové opery ND posledních zhruba dvaceti let na podobnou analýzu neměli, ba že je už ani nenapadalo podobné otázky si klást. Soudím, že toto je pravou příčinou hluboké krize opery Národního divadla. Soudím, že je to příčinou, proč onu pěknou preambuli Národního divadla, jíž jsi spoluautorem, v oboru opery místo ND dnes naplňuje Národní divadlo moravskoslezské. A ještě mimochodem: Mám-li pravdu, plyne z toho, že příštím šéfem opery ND by měl být dirigent. Tolik ad 2.

      Z důvodů čistě kapacitních mi nezbývá než Tě požádat, abys zůstal trpěliv co do mé odpovědi na Tvou otázku 5.

      Šestákův (a spol.) Návrh transformace ND je téma široké. Rozhodně vyvolává více otázek než kolik jsi položil. Pokud mi Divadelní noviny poskytnou prostor k vyjádření příspěvkem v rozsahu cca 4-5 tisíc znaků na článek, bude mi potěšením vyjádřit se ve dvou dílech.

      26.03.2013 (3.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Josef Herman

      Josef Herman

      Richarde,
      1. Asi tě překvapím, ale stran konkrétního výpočtu = analýzy nákladů provozu opery jsme zcela zajedno. Nelze to spočítat bez konkrétní vize repertoáru, obsazení souboru, způsobu repríz, zkouškových kapacit atd., právě proto jsem takový výpočet v Koncepčním modelu odmítl dělat (resp. nechat si udělat, na to bych si zjednal), do obecné koncepce nepatří spočítat cosi hypotetického zvnějšku. Ty ses přece oháněl, a další, tím, že kvůli tomu je Koncepce invalidní. Ty a další vyžadujete čísla, která konkrétně může dát dohromady až šéf opery nad konkrétním zadáním. Tím ohromujete politiky a neznalou veřejnost, jak je všechno nepřipravené – ne že bych si myslel, že to připravené je, ale tento argument je falešný. Zřejmě se ale sejdeme i na tom, že MKČR mělo dávno takovou analýzu po současném šéfovi spojených oper vyžadovat, nejen kvůli reformám, ale už jen pro vyjasnění stávajícího stavu!! Mimochodem, udělat něco takového v SOP bylo nemožné, nebyly dohledatelné ani podklady…
      2. Nad modely 1948 – 1989 nepíšeš nic jiného, než já, to jsou samozřejmosti, opakuji, kde jsem udělal historické chyby?
      3. Nevím, jestli si šéfové ND dělali nebo nedělali analýzy, kolik je co bude stát, myslím, že zase jen pálíš od boku, jako už tolikrát. Ale příčinu krize vidím jinde: ve ztrátě řemesla, zodpovědnosti, základních uměleckých ambicí, jenže platí to hlavně o SOP: je jedno, jak a co hrajeme, je to výroba a obchod. A možnost některých se na tom přiživovat. To se nedá platit ze státního rozpočtu, tak může jednat, protože na svou zodpovědnost a na své triko, soukromá firma.
      4. Nevyhýbáš se některým tématům, která jsem nadhodil?
      5. Na web DN může článek poslat kdokoli, pokud napíšeš skutečnou analýzu či argumentovanou polemiku a ne souhrn domněnek, poplašných zpráv a urážek jako na svůj blog, jistě kolega Hulec text zavěsí. Tištěné Divadelní noviny se této cauze zřejmě momentálně věnovat nebudou. Ani Šesták nepsal o SOP a transformaci, ale o těch, kteří kalí vodu, o způsobech jednání. Prosím nepřekrucuj.

      26.03.2013 (18.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Richard Kolář

      Profilový obrázek

      Pepo,
      Vždy býváme v mnohém zajedno.

      Ad 1. Např. v náhledu na analýzu nákladů na provoz opery. Já měl ale na mysli nejen provozní náklady. Pro plánování rozpočtu se taková analýza hodí (když to nechceš opsat podle loňska), ale při vyhazování 115 umělců nebo 154 zaměstnanců je zhola nezbytná. Buďto postupuješ jako divadelní stratég a své závěry, týkající se např. počtu potřebných a nepotřebných umělců, založíš na analýze; neznáš-li cílový stav, je třeba pár teoretických namodelovat (vyžadovalo by to hodně znalostí a času). Nebo postupuješ jako sociální inženýr (ne)blahé paměti. To ale můžeš jen škrtnout perem: neměli bychom zapotřebí kouřové clony nějakého Koncepčního modelu o 41 stranách – stačí stranický sekretariát. V našem případě Starostů a Nezávislých. Ano, soudím, že Tvá jak píšeš Koncepce je např. v bodě, kterak ušetřit 154 zaměstnanců, invalidní, protože Tvé tvrzení není podloženo analýzou; podobně v bodě dvousethlavého orchestru, který by měl účinkovat paralelně na třech scénách. Ano, trvám na tom, že zásahy do struktury operních divadel v Praze byly a stále jsou nepřipravené, protože jak Tvůj a spol. Koncepční model tak Šestákův a spol. Návrh transformace „v tom lítají“.

      Přesto fatální změny opery v Praze zčásti proběhly a zbytek spočívá v nehybné hnilobě. To je na víc než jen stávku v Národním. To je na okamžité odvolání Jejího Blahorodí starostenské ministryně kultury, na odprošení zdravého rozumu, zametení střepů a započetí u čistého stolu.

      Ad 3. Nenapsal jsem, že si šéfové opery „dělali analýzy, kolik je co bude stát“. Na nějakou „útratu“ měli tak málo, že analýzou by nikdo neztrácel čas. Měl jsem na mysli analýzy KAPACIT souboru z hlediska OPERNÍHO. Např. sólisté: kdo z těch, které mám k dispozici, zpívá jaký obor a na jaké úrovni. Šéf tak věděl, jaké tituly si může dovolit v nadcházející sezóně inscenovat, nebo po jakém typu pěvce by se měl na oblasti poohlédnout; zjištění, co by ho stálo zařazení titulu, pro jehož role představitele nemá a musel by platit hosty, bylo vedlejším leč užitečným produktem. Dnes to zní neuvěřitelně, ale byly doby, kdy šéf opery ND rozuměl hlasům, poznal pěveckou kvalitu, uměl přidělit roli interpretovi tak, aby jeho hlas roli odpovídal, rozlišil zda hlas je technicky zralý nebo začátečnický nebo má technický problém, sledoval zrání kandidátů pro první scénu na oblasti, u zahraničních pěvců tušil, kdo co kde a jak zpívá a za kolik, a nezval hosta na Indiána, když ho může zpívat chorovod. Takže příčinu krize vidíme oba stejně: „ve ztrátě řemesla, zodpovědnosti“. Co se týče uměleckých ambicí, tam je to složitější, ty má každý nýmand; máš-li však na mysli, že Státní operu před stav klinické smrti dovedla absence základních uměleckých ambicí jejího ředitele Vocelky (na skazky o vstupenkovém hospodářství a na fakt chybějící desítky milionů nebo dvou ročně nehledě), shodneme se i zde. U ND hodnotím ty ambice opačně: tam shledávám zaslepenost vlastní velikostí, jež je pohříchu domnělá a zdánlivá, popř. nadekretovaná.

      Ad 2. Nedovolil bych si napsat, že jsi „udělal historické chyby“. Napsal jsem, že „považuji za mylná Tvá východiska k hodnocení historické role pražských operních domů“, ale kdo z nás má pravdu ať hodnotí jiní. Nemám rád škatulkování (kategorizace), ale respektuji, že jeho pomocí vy teoretici přibližujete nám sprostému lidu pochopení úkazů, třeba historického vývoje operního divadla a jeho směřování. Mrzuté je, když se objektivní skutečnost kategorizaci vzepře. Nejsa divadelním teoretikem musím vlastní názor vymezit Tvými kategoriemi: Zdráhám se přijmout formulaci, že „Praha má dva operní domy v postavení >státní opery<". Nové německé divadlo uvádějící pro jazykovou menšinu opery v originále bylo měšťanské a národní a kosmopolitní, ale těžko se vejde do kategorie státní. I Národní divadlo se stalo státním teprve ve druhé čtvrtině svého věku; důrazem, který až do čtvrté čtvrtiny svého věku kladlo na národní tradici, a hraním světového operního repertoáru V PŘEKLADU však bylo divadlem lidovým. Státní opera státním operním divadlem nebyla a Národní divadlo bylo neménětak lidovým jako státním. Ty ses rozhodl vidět dvě státní opery a jejich současnou existenci pak považuješ za systémový problém, který sis vyřešil zrušením jedné z nich. Jak snadné. Já kladu stopu vyrytou divadelní činností za nadřazenou významové architektuře a systémový problém dvou státních oper nevidím. Kdybych se chtěl držet Tvých kategorií, považoval bych naopak Národní divadlo za operu lidovou (Volksoper) a bývalému Novému německému bych roli státní opery (Staatsoper) přisoudil do budoucna.

      Raději bych však opustil polemiku nad zástupnými problémy, které jednou zakrývají politický úkol uměle dotlačit Národní divadlo do pozice prvního, jednou zase chorobné ambice jednotlivců o něčem rozhodovat, někoho řídit, z něčeho týt a být první když ne díky kvalitám, tak díky výhodám. Soudím, že k postavení respektované první scény Národnímu divadlu v Praze hraní se škatulkami nepomůže. Ani to proň nevyřeší zrušení jednoho operního souboru a vyhození 154 lidí. Pro začátek by to chtělo dělat dobře svou práci, což dokládá současné prvenství Národního divadla moravskoslezského před Národním v Praze.

      Nezatracuji Tvůj Koncepční model (kdo neuděláme tři čtyři chyby) a přes své výhrady Ti děkuji, žes Tu nevděčnou práci odvedl, zůstáváš jediný. Odmítám Tvá řešení. S oporou Tvého Koncepčního modelu docházím k jiným. S oporou Šestákova a spol. Návrhu transformace nedojde nikdo nikam.

      27.03.2013 (11.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Josef Herman

      Josef Herman

      Richarde,
      Ad 1. Součástí analýzy, také to píšu, samozřejmě je rozvaha personální a dramaturgická. Richarde…
      K mému údajnému škrtu pera stran umenšení ansámblu: nedá se to spočítat na korunu, jak jste halasně požadovali (ty, Helena Havlíková, odboráři) a udělali z toho mantru, protože pro nezasvěcené, zvláště pro politiky, je působivá licoměrná starost o státní rozpočet ze strany organizace, za níž hospodařila soukromá firma. Můj “škrt pera” vysvětlují také přiložené tabulky, s kolika hráči v Německu zajišťují jaký objem koncertů a představení – zdejší normy jsou přece neudržitelné, za ně se přece hlavně stávkuje. Koncepční model není kouřová clona, tu kolem něho dělají ti, kterým se jasné údaje nehodí do krámu.
      Na kritice zbacaného sloučení se snadno sejdeme, analýza, co se všechno stalo či nestalo by byla dlouhá a MKČR o ní možná nestojí, možná neví, že by mělo stát. Jan Burian si ji jistě udělá. Já se domnívám, že fúze měla především přerušit pro SOP = stát nevýhodné penězovody, ty píšeš, že „vstupenkové hospodářství“ jsou zkazky – prosím objasni to, považuji to za velmi důležité. Stejně jako nenechávej stranou zkazky o chybějících milionech v SOP, ale dolož, objasni.
      Ony šéfovské analýzy pro každou sezónu, dramaturgický plán, pro konkrétní projekt (inscenaci) jsou po mém soudu nezbytné, ať je na „útratu“ hodně nebo málo peněz. Stejně jako ty pochybuji o odbornosti šéfů, o jejich schopnosti rozvíjet umění a tím prosperitu svého „podniku“. Ambice v SOP a v ND vidíme stejně, ty v ND ale nepovažuji za nějak přehnaně velikášské. Stávající vedení opery ND – SOP ovšem za kompetentní nepovažuji, napsal a řekl jsem to mnohokrát.
      Ad 2. K mým „mylným historickým východiskům“ – pochybuješ o tvrzení, že Praha má díky historickému vývoji vlastně dvě „státní“ opery, nikoli jednu „státní“ a jednu „lidovou“, jak je zvykem. Podle mé interpretace Nové německé divadlo bylo z logiky své existence, repertoáru, umělců, samozřejmě jedno ze „státních“ divadel německého kulturního prostoru, do kterého přirozeně Praha náležela, český stát na NDT zásadně přispíval, byť soukromé dotace pražských Němců byly velké. Nechápu tvé kusé důvody tvrzení, že ND bylo divadlem „lidovým“, já ho po vyhodnocení jeho postavení a konkrétního jednání považuji za státní s vyhrocenou nacionální funkcí a pozicí – hrály se sice opery v překladu, ale to v minulosti i ve velkých evropských domech, hrál se světový repertoár s neobvykle velkým podílem národního repertoáru, což byl zase jen výraz oné vyhrocené nacionální funkce. Po roce 1992 se SOP i ND chovaly nepokrytě shodně jako „státní“ domy, což je přece evidentně jeden z důvodů zdejších problémů, nezdůvodňuješ, proč si to nemyslíš. Jinak naprosto souhlasím, a v Koncepci opakovaně píšu, že odhlédnuto od nacionalistických funkcí dovedených do pozice státního reprezentativního symbolu je Zlatá kaplička domem „lidovým“ a budova SOP domem „státním“, samozřejmě! Zvažuji přitom nejen tradice ryze divadelní, ale, na rozdíl od tebe, považuji danosti divadelních budov za velmi podstatné, ale i ty hovoří pro uvedené členění – jenže kdo dnes přistoupí na to, aby budova postavená německými cizáky byla „státní“ a budova z národních sbírek jen „lidová“? Píšu už v Koncepčním modelu.
      Jinak velmi souhlasím s tím, že žádoucí změna musí nastat s odpovídající prací a se skutečnými osobnostmi, které chybějí – jistě že cestu ukazují v Ostravě! Jenže osobnosti se nejprve musejí získat a musí se jim vytvořit prostor a podmínky k práci, to je smyslem navrhovaných změn, které samy o sobě samozřejmě nic nezlepší. Ale to se utvrzujeme v samozřejmostech.
      Děkuji, že můj Koncepční model nezatracuješ, že v něm jen vidíš nějaké přirozené chyby – také si nemyslím, že je dokonalý a proto jsem ho chtěl věcně prodebatovat, výzvou k diskusi dokonce dokument končí, jenže nic se věcně nediskutovalo, jen se křičelo, jak je Hermanův návrh špatný s cílem zdiskreditovat jakoukoli myšlenku na změny. Dík za věcné námitky, snad vůbec první, na které jsem mohl reagovat, ale nepřesvědčils mě o nich.

      30.03.2013 (14.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,