Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nahá ženská zadnice do řádu inscenace nepatří!

    Začátkem listopadu uvedlo zatím neznámé uskupení Lachende Bestien v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí svou první inscenaci 120 dnů svobody s podtitulem (v každém člověku dříme prase). Soubor s poněkud ironickým názvem tvoří především letošní absolventi KALD DAMU sdružení kolem hlavní tvůrčí a režisérské dvojice Michal Hába a Šimon Spišák. Jde tedy o tým lidí, který v DISKu vytvořil inscenace Ubu antikrist a hamlet (normalizace na prknech, která znamenají svět). V tomto kontextu lze také hledat jisté tématické souvislosti – např. anotace na ubuovský projekt obsahovala větu: Lidi jsou svině. Asi méně známá je skutečnost, že velká část týmu má za sebou i zcela ne-negativistický projekt Divadla koňa a motora – kočování s maringotkou po okolí Nitry v červenci 2008.


    Za předlohu inscenace 120 dnů svobody (v každém člověku dříme prase) si tvůrci vybrali skandální dílo markýze de Sade 120 dnů Sodomy. Nahrazením Sodomy v názvu „svobodou“ však naznačují, že jim nejde jen o šokující ztvárnění perverzního obsahu díla, ale že se chtějí zabývat i jeho filosofickým přesahem. Podtitul naznačuje jisté rozšíření a zobecnění de Sadova pohledu: extrémní perverze není okrajový problém jedinců, ale číhá v každém z nás. Plakátem inscenace (a informací v tiskové zprávě) odkazují tvůrci k Pasoliniho filmu z roku 1975, který zasadil de Sadův děj do časů konce fašistického režimu v Itálii. Z toho je patrná snaha o nadčasové pojetí tématu. To jsou zřejmě základní, poměrně široká východiska projektu.

    Michal Hába a Šimon Spišák, režiséři, autoři i dva z šestice performerů 120 dnů svobody. Snímek archiv souboru

    Diváci vstupují do již jako by rozehraného představení. Pánská část souboru hraje fotbalovou variantu hry zvané „maso“. Dva vždy stojí s obnaženými zadnicemi u zdi a třetí směrem k nim kope míč (pokud se to ještě používá, tak „šije“ … prostě střílí vší silou). Po každém úspěšném zásahu naskakují na zadcích krásné červené fleky, trefení zřejmě zcela nehraně hekají a vykřikují bolestí. Aktéři se cyklicky mění. Již prolog tak poodhalí použité inscenační prostředky – jistá polopatičnost (každému musí dojít, že jde o sado-maso praktiky), stylizace (hra v zastoupení těchto praktik), a přitom otevřenost až naturalismus (skutečná bolest a následky). Důležité pro další chápání inscenace ovšem je, v jakém poměru budou tyto ingredience dále míchány. Po ukončení prologu se pánové obléknou do lehce stylizovaných šatů, náznakově dobových vzhledem k času, kdy se děj odehrává. Odbyté kostýmy jdou však proti smyslu inscenace – alespoň podle mého chápání její výklad směřuje k tomu, že perverze vyrůstá z nadbytku, přepychu, moci a z neúcty k hodnotám. Na druhou stranu by náklady na případné složitější, významotvorné kostýmy byly v dané situaci pro soubor zbytečně investované peníze. Následuje totiž prezentace jednotlivých postav (ozývá se jejich jméno, povolání, povahopis a „genitální kvantifikace“), během níž se pánové postupně zase svléknou do naha a zůstanou tak – až na malé výjimky – do konce představení. Zároveň se dozvíme, že kromě hlavní sadovské čtveřice zvrhlíků budou pánové hrát i další postavy – cudným zakrytím druhotných pohlavních znaků a použitím příslušné mimiky se snadno promění např. v dcery zvrhlíků, které se orgií také zúčastní. Obě herečky zůstávají oblečeny, fungují jako průvodkyně dějem, částečně jeho komentátorky a střídavě hrají postavu starší zkušené prostitutky Duclosové, která v románu orgie doprovází pro zvýšení inspirace vyprávěním svých životních vzpomínek. Pánové s velkou mírou odvahy (či exhibicionismu) hrají své party „full frontal“, někdy i mezi diváky, a své penisy využívají s dovedností zručných loutkářů. Těsný kontakt nahých těl a genitálií skutečně implikuje představu orgií. Vzhledem k tomu, že román od prostých prasečinek graduje přes vášeň zločinnou až k vražednému chtíči a nekrofilii, budí extrémně otevřený inscenační klíč v divácích jisté obavy. Přežijí toho představení všichni aktéři? Tvůrci si však evidentně meze divadelní inscenace uvědomují, takže v některých momentech zvolený naturalismus opouštějí ve prospěch stylizace. Pokud jednou z nejhojněji zobrazovaných úchylek je kaprofágie, očekávatelné reálné exkrementy nahradí čokoládovým pudingem se šlehačkou (v roli ejakulátu – to pro úplnost). Jeho kelímků se spotřebuje tolik, až by to v jiném kontextu budilo podezření na product placement. Stejně tak, když má jednoho z pánů zvrhlíků nad zaručeně panenskou mrtvolou uspokojovat ručně Duclosová, hraje se tato scéna náhle zády k publiku, tedy – domnívám se – stylizovaně. No ano – v opačném případě by se divadelní představení transformovalo do peep-show. Ale řád inscenace je tím porušen. Nepřimlouvám se za dodržení tohoto řádu za každou cenu (to bych chodil na porno, a ne do divadla)! Kladu jen otázku, zda má smysl volit klíč, který není možné dodržet. To, co lze napsat v literárním díle, nelze stejně otevřeně a naturalisticky zobrazit v divadle. Vzpomínám si na příbuznou inscenaci 120 dnů markýze de Sade (Sade márki 120 napja) Róberta Alföldiho, kterou přivezlo roku 2005 divadlo Budapest Bábszínház na plzeňský festival a kterou hrálo s podtitulem „perverzní loutková hra výhradně pro dospělé“. Vše hráli v důsledně jednotné groteskně odporné stylizaci. Účin, včetně šoku pro diváky, přitom byl určitě silnější než zde.

    Nahá ženská zadnice do řádu inscenace nepatří... Snímek archiv souboru

    Abychom tvůrcům nekřivdili, skutečně nepředvádějí jen genitální alternativní divadlo; dojde i na filosofické pasáže. Pánové zvrhlíci své orgie občas přeruší, aby si trochu zafilosofovali o zdrojích perverze a o skutečné svobodě. Vážný rozhovor nahých chlapů je sám o sobě docela směšný, takže člověk jen těžko vnímá jeho obsah. K tomu přidejme občas dost nedbalou dikci herců a řekl bych (scénář neznám, takže to nemohu tvrdit jistě) několik textových zapomněnek a nepřesností, které smysl řečeného ještě více zamlžují. Prostě filosofující partie se v orgiích nahých chlapských těl přes všechna inscenační předsevzetí poněkud ztrácejí. Najdeme zde i slíbené nadčasové reflexe: třeba hajlující naháče jako odkaz na Pasoliniho film nebo na současné neonacisty. A scénu jako vystřiženou ze Sorokina – čtveřice, pochodující téměř v análním propojení nahých těl, to je přece opričnický team-building! Ale jsou to jen takové jednotlivé výkřiky, jejichž hlubší smysl si může divák jen domýšlet. V duchu podtitulu inscenace se dočkáme i nastavování zrcadla, jež doslovně provádí jedna z Duclosových. Nevím jak ostatní diváci, ale já jsem se v něm neviděl. Interpretace tohoto faktu mi teď činí trochu problém. Filosofický náboj má určitě i sáhodlouhý konec inscenace. Mimická sólová etuda představitele vévody de Blangis, který otestuje snad všechny předměty na jevišti, jakou mají schopnost stát se autoerotickou pomůckou, a opakovaně polopaticky předvádí studii pohrdání hodnotami (chléb, voda). Méně trpěliví diváci pochopili třetí obouvání vydlabaného bochníku chleba místo boty (ďáblovo kopyto?) jako čekání na prvního intelektuála, který konečně začne tleskat… Mýlili se, to ještě nebyl konec, hrálo se dál.

    Drobný moment potěšil mé oko diváka – muže. V jedné sado-maso scéně se na chvilku objeví nahá ženská zadnička. Promiňte, ale po skoro hodině animovaných penisů a kosmatých mužských hýždí… Divadelnický mozek mě stejně hned okřikl: Nahá ženská zadnice do řádu této inscenace nepatří! Tvůrci chtěli svým de Sadem evidentně šokovat, ale jaksi nedošokovali. Chtěli něco závažného vyslovit, ale jaksi nedovyslovili. A tak asi nejvýraznějším dojmem z inscenace je nakonec otázka po hranicích divadla.

    Lachende Bestien120 dnů svobody (v každém člověku dříme prase). Podle markýze de Sade. Režie: Michal Hába, Šimon Spišák, vystupují Lukáš Bouzek, Jindřich Čížek, Markéta Dvořáková, Michal Hába, Šimon Spišák a Marie Švestková. Premiéra: 6. listopadu 2011 Eliadova knihovna Divadla Na zábradlí Praha. Psáno z reprízy 9. listopadu 2011.


    Komentáře k článku: Nahá ženská zadnice do řádu inscenace nepatří!

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Trailer z performance najdete na:
      http://www.youtube.com/watch?v=MiAdPUQPM6U

      18.11.2011 (2.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Jarmila H.Cermáková

      Profilový obrázek

      Vážím si scény DIVADLA na ZÁBRADLÍ, jakož i jejích hostů. Předesílám, že jsem zde zatím výše zmíněnou inscenaci SMĚJÍCÍCH se BESTIÍ /což v českém překladu značívá národ Čechů/-neviděla. Fandím i mladé herecké generaci, z KALDamu obzvláště. jsem vlastně spoluabsolventkou. Z roku raz dva za totáče, kdy jsem měla „moc dětí“ a „malou polit.angažovanost“, takže ze srdce přeju, že si obého
      mohou dnes mladí klidně dopřávat a nikdo je proto nevykáže ze scény.
      Jen bych „smějícím se“připoměla časy, kdy se na českých scénách
      místo nákladných a vyčpělých kulis objevila bílá prostěradla. Těmito plátny se pak na jevištích máchalo do bezvědomí nejméně 15/20 let- a „furt to byla avangarda“.
      Roli zmíněné lůžkoviny postupně převzala prostá lidská nahota. Proč ne? Prvek pravdivý a svého času progesivní na všech světových scénách. Ale dnes?
      Připomíná to navýsost pochopitelnou situaci pětiletého dítěte v předvánoční tramvaji: „Maminkóóó, já tady nechci béééjt, tady sou samý . . delééé!“
      Pro změnu bych jako progresivní jev chápala nahotu na olympijském stadionu.
      Ovšem, to by mě světový oděvní průmysl, zaměřený na sport, hnal – i s ídeou znovuobjevení krásy lidského těla po anticku – svinským krokem! Přeji lepší nápad!
      Jarmila Hannah Čermáková

      20.11.2011 (13.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Jarmila H.Cermáková

      Profilový obrázek

      oprava: v článku na příslušném místě chybí dvakrát -r- a jedno -p- / jhč

      21.11.2011 (9.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Pavel R.

      Profilový obrázek

      Chápu,
      že v dnešní době je celkem těžké lidi něčím šokovat, nebo je znechutit. Tohle představení to zvládlo perfektně.. :-). Nevím jestli existuje ještě něco zvrhlejšího, co by se dalo označit za divadelní představení :-). Další věc je, že u hodně představení postupně zapomínám o čem byla, nebo že jsem je vůbec viděl, ale na tohle myslím nezapomenu do smrti smrťoucí… :-D. V tomhle směru si myslím, že se to povedlo :-D.

      28.06.2013 (14.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,