Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na Václavským Václaváku (No. 4)

    Jít na „Vostopětku“ skoro vždycky znamená potrhat se smíchy, nechat se schvátit neuvěřitelným poloimprovizačním gejzírem nápadů, ale taky se v něm tak trochu občas ztratit a hledat v sobě trpělivost, když to zrovna moc nejde. Svérázný cynický humor souboru nebaví vždycky stoprocentně, někdy si říkáte „co to jako má být?“. Ale i z nepovedených situací dokážou členové divadla Vosto5 vybruslit ze vztyčenou hlavou a bez pádu.

    Takto vypadalo Druhé město na festivalu Flora Olomouc FOTO ARCHIV

    Takto vypadalo Druhé město na festivalu Flora Olomouc FOTO ARCHIV

    V poslední době začínají experimentovat nejen s formou improvizace, ale i s prostředím, kde inscenují. Charakteristická v tomto ohledu je jejich Dechovka, kterou uvádějí především v lidové a vlastenecké Baráčnické rychtě. Dalším atakem specifického genia loci je impozantní show ve veřejném prostoru Václavského náměstí, v níž se kombinuje voyeurství, moderní technologie, historický šerm, jízda na koni, mafie, hare rama, hare krišna, a především zásadní vlastnost moderní společnosti – shlukovat se tam, kde se něco děje a fotit a fotit a fotit. Jmenuje se to Druhé město a je to k vidění na festivalu 4 + 4 dny v pohybu.

    Vlastně se o Druhém městě – site-specific projektu, na němž spolupracovaly soubory Vosto5 a VerTeDance společně se studenty KALD DAMU – dá mluvit jen výčtem toho, co všechno je tu k vidění. Vše ostatní už by byla škoda prozrazovat. Druhé město nemá nějakou zásadní narativní strukturu, ani není dokumentem o životě na Václavském náměstí, jak by se mohlo z prvních minut jevit. Spíše je psychedelickou sci-fi vizí, co by se mohlo stát, kdyby se na Václaváku strhl intergalaktický boj o vládu nad nejrušnější ulicí Prahy mezi obyčejnými lidmi, krišňáky, blanickými rytíři a ruskou mafií. Už to samo o sobě je velmi zábavná myšlenka a věřte, že zpracování je neméně zábavné. Klobouk musím smeknout organizaci a logistice, stejně jako těm, kteří zajišťovali mnohdy jistě nelevné rekvizity. Nechte se překvapit vy, kteří na to teprve jdete. A vy, kteří již víte, jistě mi dáte za pravdu, že něco skutečně nečekáte.

    A to je hlavní deviza Druhého města. Začíná vlastně docela tiše, nenápadně, vše zapadá do běhu města. Lidé chodící po Václaváku si ničeho nevšímají, dokonce ani hordy podivných lidí se sluchátky nahoře v okně paláce U Stýblů (to jste vy, diváci). Postupně se ale normální provoz náměstí začíná zvrhávat v něco, co ani náhodou nečekáte a jen se smějete a kroutíte hlavou zároveň. A pak se i normální chodci začínají zastavovat, shlukovat, všímají si vás v okně, fotí si všechno, co jen lze, a je to pochopitelné. Druhé město je něco, co skutečně na začátku geniálně do kontextu náměstí zapadá a svou pozvolnou proměnou proměňuje i je. Nakonec máte jako diváci pocit aktivní účasti i přes distanci, kterou jako nedobrovolný voyeur máte. Vy oproti zdánlivě přímým účastníkům dole na ulici máte sluchátka a slyšíte všechno, co se dole děje, slyšíte i hudbu, mix zvuků… smějete se společně s ostatními a lidi dole nechápavě kroutí hlavami. Takže i vy jste nakonec účastníci. A hlavně ne vždy přesně víte, co se dole odehrává; prostor před okny není nafukovací, takže něco jen slyšíte, leč nevidíte. Dokonalá iluze ulice, po níž když jdete, taky především slyšíte, ale musíte se natáčet, abyste i viděli. Upřímně – výseč náměstí, kterou jsem celou dobu sledoval už znám nazpaměť, jak jsem do ní zíral, abych viděl vše a stále hledal. Skutečný pocit voyeurství.

    Nepochybně je to jeden z nejnákladnějších projektů „Vostopětky“, který aspoň podle mě může aspirovat i na jeden z nejpozoruhodnějších projektů letošního roku, což říkám s plným vědomím toho, že budu napaden za absolutní nekritičnost. Tak tedy dobrá – konec je trochu moc přeslazený, ale to je asi skutečně jediný škraloup na jinak úžasném zážitku.


    Komentáře k článku: Na Václavským Václaváku (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,