Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na Václavským Václaváku (No. 1)

    V pátek začal Mezinárodní festival současného umění 4+4 dny v pohybu. Od 10. do 18. října Prahu zaplaví “kulturním adrenalinem” – aktuálními, provokujícími, zajímavými a podnětnými akcemi napříč žánry – od tance a divadla, přes výstavy, audiovizuální projekty až po diskuse a komentované procházky.

    4+4-plakat2014-b

    Rozsáhlý program nabízí výstavu současného výtvarného umění v nevyužitém Paláci U Stýblů v srdci Prahy na Václavském náměstí, taneční a divadelní soubory z Rakouska, Belgie, Izraele, Norska i USA v Divadle Archa, belgické a nizozemské projekty odehrávající se mimo zavedené divadelní prostory, premiéry nových produkcí předních domácích souborů nebo mezinárodní sympozium Czech Crash za účasti mnoha zahraničních pořadatelů z oblasti performing arts. Program vedle uvedených míst zavede diváky i do Studia Alta, Divadla Ponec, do bývalého Ústředí lidové umělecké výroby na Národní třídě i na dalších netradiční místa. V pátek festival zahájila v Divadle Archa rakouská produkce More Than Naked.

    More Than Naked / Více než nazí. FOTO THERESA RAUTR

    More Than Naked / Více než nazí. FOTO THERESA RAUTR

    Víc než nahota

    Radikální divadlo. Málokdy to platí tak jako tentokrát. Rakouská tanečnice a choreografka Doris Uhlich (1977) přivezla do Divadla Archa na festival 4+4 dny v pohybu svou taneční produkci More Than Naked, neboli Více než nazí. Premiéru měla v srpnu loňského roku na festivalu ImPulsTanz.

    Projekt je to v zásadě velice jednoduchý. Na prázdném jevišti stojí DJ-ský pult a za ním Doris Uhlich pouští elektronickou taneční hudbu. Je oblečená do blyštivého stříbrného disco sáčka, na nohách obdobné kozačky. Ale ouha… Když se podíváte pozorněji, je dole bez!

    V pozadí Doris Uhlich. FOTO archiv festivalu

    V pozadí Doris Uhlich. FOTO archiv festivalu

    Přichází dvacet tanečníků – devět dívek a jedenáct mužů různých etnik i různých… těl. Je to až nepříjemně patrné, jsou totiž všichni úplně (!!) nazí. Rozdíly v jejich konstitucích jsou vidět na první pohled a zdůrazňuje je každý pohyb, každá poloha. Stojí před vámi a začínají se natřásat, skákat, tančit. Jako by byli na diskotéce, jako by byli na rozcvičce. Vyskakují, běhají, otáčejí. Objevují se před vámi ze všech stran. Ani nestačíte sledovat, která kundička, prso, pindík, záda, bříško, zadeček, ruka, stehno, obličej jsou krásnější, ošklivější, natřásavější, poslušné či neposlušné. Děje se toho spoustu a vlastně nic. Náhle se všichni zastaví, hudba stichne. Pád na zem. Před vámi leží dvacet horkých, zpocených těl. Na zádech, na břiše, na boku. S roztaženýma nohama i nohama u sebe. Jeden z tanečníků vstane a jde k tanečnici vpředu. Posadí ji a masíruje jí záda. Pak ona vstává a dělá to samé jemu. Pak si ona lehá na zem, on se otáčí zády a ona mu nohama masíruje zadek. Postupně vstávají všichni a postupují podobně. Vzniklé dvojice připomínají dění v masérně. Opět začíná hudba a performeři se dávají do pohybu. Vznikají různé konfigurace. Tanečníci na sebe narážejí, někteří se chytají, jiní jen tak do vzduchu skáčou. A tak dále a tak podobně po celou hodinu. Je to fascinující a krásné. Krásné, protože svobodné a osvobozující.

    FOTO archiv

    Napětí ze všech – z tanečníků i diváků – postupně opadá. FOTO archiv

    Napětí ze všech – z tanečníků i diváků – postupně opadá a divák se stále více soustředí na pohybové detaily a vznikající – připravené i náhodné – situace. I performeři si jich užívají. Opájejí se zvuky narážejících těl, bizarností jejich tvarů a možností. Jeden, dva, tři, čtyři na sobě. Využívají mnoha vzájemných vazeb a pohybů.

    Divák se může soustředit nejen na dění na scéně, ale vybavuje si různé kulturní a archetypální, vědomé i podvědomé odkazy, vazby, asociace. Pětice tanečnic v jednu chvíli vytvoří tanec evokující slavný Matissův obraz. Těla na zemi vytvářejí – za zvuků Vivaldiho Čtvera ročních dob – louku neerotické nahoty evokující živelnost, tělesnost, mládí. Když si všichni stoupnou do řady zády k divákům, můžete porovnávat záda, hlavy, nohy, zadky. A zjišťujete, že zadek je vlastně dost nezajímavá část těla. Daleko zvláštnější, dramatičtější a vlastně i erotičtější jsou záda. A ještě víc vlasy, hlava. A začnete chápat, že některé kultury je zakrývají.

    FOTO THERESA RAUTER

    Jako procházka po louce a lesem. FOTO THERESA RAUTER

    Hodina, kterou s tanečníky prožijete, může být pro někoho krásná a napínavá, pro jiného nudná a fádní. Jako pobyt na nuda pláži. Jako procházka po louce a lesem. Vždyť i stromy jsou nahé a tančí. O moc víc než uvolněnost nuda pláží a dramatičnost lesa toho tanečníci nenabízejí. Jen sebe, svá těla, svůj pohyb. Soudržnost a odvahu. Klid a důstojnost. Hravost a vtip. Tělesnost, důstojnost, hrdost. Dokazují to v mnoha konfiguracích a po celé představení.

    Choreografka a autorka Doris Uhlich je v tom samotné nenechá. V jednu chvíli všichni performeři odejdou, ona se odpoutá od DJ-pultu, svlékne si sako a nahá se předvádí, jako by byla exhibicionistka. Krouží sáčkem nad hlavou, vyzývavě poskakuje. Za chvilku se všichni vracejí – nazí, ale obutí do tenisek. Po několika náročných skocích si ale opět boty sundávají a až do konce jsou opět nazí. Svobodní.

    More than Naked je divadlo očisty. FOTO archiv

    More than Naked je divadlo očisty. FOTO archiv

    More than Naked je divadlo očisty a radosti. Divadlo vzácné a jedinečné. Divadlo odvážné, otevřené a vstřícné, jak snad ani víc nejde. Divadlo, kde zapomenete na erotiku a stále ji budete vnímat. Divadlo, kde zapomenete na tanec a stále jej budete vnímat. Divadlo, kde zapomenete na stud.

    Henri Matisse: Tanec, 1910 (Ermitáž, Petrohrad). Repro archiv

    Henri Matisse: Tanec, 1910 (Ermitáž, Petrohrad). Repro archiv

    Možná by se měly ještě měl uvést historické či jiné vazby a konotace. Samozřejmě – vedle již uvedeného Matissova Tance či starořeckých a staroegyptských fresek – připadá člověku na mysl proslulá inscenace Paradise Now amerických Living Theatre – radikální politické divadlo 60. let XX. století. U nás pak třeba proslulí Lyžaři ostravského Bílého divadla, anebo – tomuto projektu asi nejblíž – nedávná produkce FKK Jana Mocka. Jistě bychom mohli vzpomenout na japonské butó tanečníky nebo americké duncanistky a na um přichází mnoho dalších. Všichni byli víc než nazí a všechny byly víc než bosé. A deklarovali svými představeními víc než divadlo. Politické divadlo, divadlo přírody a rituálu, divadlo očisty. Stejně tak aktéři More Than Naked.

    Parádní vstup do letošního festivalu 4+4 dny v pohybu.


    Komentáře k článku: Na Václavským Václaváku (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,