Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Na Slovácku (téměř) bez folkloru

    Vzhledem k úbytku prostoru pro reflexi kultury v médiích i odlivu píšících odborníků do jiných oborů se regionální divadla často potýkají s nedostatečnou kritickou reflexí. Jedním z nejefektivnějších řešení, jak situaci zlepšit, je uspořádat několikadenní přehlídku toho nejlepšího z aktuální tvorby přímo ve svém působišti. Ostravská divadla tradičně lákají na OST-RA-VAR, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci loni překvapilo založením Šaldovy šňůry, v lednu se však do hledáčku odborné veřejnosti dostávají Slovácké divadlo v Uherském Hradišti a Městské divadlo ve Zlíně, které společně organizují festival Zaráz. Letos již po sedmé.

    Láska, vzdor a smrt v Uherském Hradišti je meditací nad životem a smrtí FOTO KUBA JÍRA

    Tato vcelku komorní přehlídka na rozdíl od OST-RA-VARu dosud nezanevřela na moderovanou diskusi o prezentovaných počinech. Na letošním Zarázu se uskutečnila po všechny tři večery, vždy o dvojici představení uvedených daný den. I přes hlasovou indispozici moderátorky Jitky Šotkovské se debatovalo fundovaně a s respektem k odlišným názorům, za velkého přispění početného studenstva i přítomných členů uměleckého vedení a herců obou divadel. Proslulá místní pohostinnost vyvrcholila pozváním na exkurzi do vily cestovatele Miroslava Zikmunda a Galerie Joži Úprky, malíře lidí a krajiny moravského Slovácka.

    Lidová moudrost netradičně

    Obě divadla se na Zarázu prezentovala adaptací básnického díla vycházejícího z českého folkloru či lidové slovesnosti. Ve Slováckém divadle to byla scénická montáž lidové poezie Láska, vzdor a smrt, jak ji sestavil režisér Emil František Burian pro svou stejnojmennou inscenaci z roku 1946. Zhudebněné verše v půvabné zkratce popisující zásadní okamžiky lidského života vyjmul režisér Lukáš Brutovský z folklorního rámce a ve spolupráci se scénografem Jurajem Poliakem je zasadil do sterilně bílého prostředí, jež dílem evokovalo galerii a dílem márnici. Druhé zmíněné interpretaci nahrávalo dění v popředí scény, kde dvě vizážistky v bílých uniformách bez jediného slova líčily ženu a muže pokročilého věku, přičemž jejich činnost ve velkém detailu snímala kamera. Vráskami zbrázděné tváře dvojice pod make-upem nejprve omládly a za pomoci paruk, závoje a klobouku se před námi zjevila nevěsta s ženichem, následně však pár absolvoval zrychlenou cestu životem až k branám smrti, tedy na kovový pitevní stůl. Přičemž je po celou cestu doprovázel sbor složený z herců a hereček Slováckého divadla, kteří, sošně stojíce na stupních v zadním plánu scény, bezchybně pěli. Jejich soulad – včetně synchronizovaného otáčení listů partitury – působil až přízračně. Bíle nalíčeni a oděni připomínali zástup duchů, předků čekajících na příchod svých potomků. Škoda jen, že Brutovského koncepce vyjeví svůj smysl příliš brzy. U mě se dojetí spojené s poznáním toho, kam celé to obřadné počínání aktérů směřuje, dostavilo asi po třiceti minutách, takže jsem pak zbytek produkce vnímala už jen racionálně. Z mocného obřadu se stal videoklip.

    Při tvorbě balad ze sbírky Kytice vyšel Karel Jaromír Erben z lidových zvyklostí a mýtů. Režisér Dodo Gombár se ovšem stejně jako Brutovský rozhodl folklornímu rozměru předlohy vyhnout. I pro jeho interpretaci je stěžejní do detailů propracovaný výtvarný koncept, pod nímž jsou podepsány Lucie Žilák Labajová (scéna) a Hana Kelar Knotková (kostýmy). Zlínská Kytice se totiž odehrává na české vesnické pouti někdy ve druhé polovině 20. století (dle programu v osmdesátých letech). Je překvapivé, jak dobře tento rámec funguje – téměř každou z balad se povedlo organicky zasadit do kolotočářského prostředí, snad s výjimkou Polednice (estébák se srpem postrádá jakoukoli děsivost) a Záhořova lože (titulní hříšník je prozaickým ožralou); Zlatý kolovrat zcela chyběl. Světské prostředí jaksi mimochodem ozřejmuje, že jádro balad je nadčasové, zakořeněné v různých modelech mezilidských vztahů – když vidíme Vodníka a jeho milou v oblečení našich (téměř) současníků, je patrné, že ta hororová „rýmovačka“, kterou se musí děti ve škole biflovat, se dotýká tématu domácího násilí.

    Gombárova velkorysá koncepce pro dvě desítky účinkujících by si však zasloužila důslednější provedení, zejména co se týče pohybově stylizovaných scén a davových výjevů o několika synchronních mizanscénách. Vložení biblických úryvků zejména na začátku zase až příliš retarduje děj, byť celkem příhodně pozvedají dění na roveň fáta – boje lidských duší o vlastní spásu. A apelativní závěr s ozbrojenými soudružkami v zástěrách a krojovanou ženou-andělem s mečem nepříjemně evokuje budovatelský étos socialistického realismu. Je to paradox, jelikož Gombár tu prostřednictvím písně Brothers In Arms v cover verzi Joan Baez naopak vyzývá k odmítnutí totality a obraně svobody. A zároveň odkazuje k odbojnému gestu zmíněné písničkářky a mírové aktivistky, která na Bratislavské lyře v roce 1989 vyjádřila podporu odpůrcům socialismu v Československu. Jenže kolik lidí si to dnes spojí? Z následné diskuse vyplynulo, že mnozí tápali.

    Zlínská Kytice se odehrává na vesnické pouti FOTO MAREK MALŮŠEK

    Zakuklené melodrama

    Na svých komorních scénách obě divadla představila po jednom počinu, ač v případě Slováckého divadla šlo pouze o náhradu za reprízu Dürrenmattových Fyziků, jež musela být zrušena kvůli nemoci v souboru. Jak zlínský Dub, tak uherskohradišťská Vosa jsou inscenacemi pečlivě zkonstruované současné britské hry pro dvoučlenné herecké obsazení. A v obou případech jde tak trochu o zakuklené melodrama.

    Dub Tima Crouche operuje s příběhem hypnotizéra, který autem srazil holčičku a nyní se na jevišti během své show setkává tváří v tvář s jejím otcem. Autor však přímočaře dojemnou látku šalamounsky kypří lákavým hereckým experimentem: zatímco představitel hypnotizéra, ve Zlíně Pavel Vacek, inscenaci pečlivě nazkoušel, postavu otce na každé repríze ztvární jiný herec (či dokonce herečka), přičemž na jeviště vchází naprosto nepřipraven/a; na Zarázu to byl příhodně člen souboru Slováckého divadla Jiří Hejcman, čímž obě scény symbolicky stvrdily svou spolupráci. Anotace tudíž slibuje, že každá repríza bude opravdu jedinečná. Po zhlédnutí inscenace Patrika Lančariče si to bohužel nemyslím, jelikož Crouch hru napsal tak, aby představitel otce neměl naprosto žádnou svobodu – jeho průvodce mu totiž celou dobu nenápadně, nikoli však nepovšimnutelně diktuje, co má dělat a říkat. Nejprve mu našeptává do sluchátka, poté se už zcela nepokrytě předčítá ze scénáře. Rozdíl mezi reprízami může být tedy opravdu jen v drobných nuancích. Civilní, až neemotivní přístup Jiřího Hejcmana se přitom ukázal jako výhodný, neboť zbytečně nepodtrhoval melodramatičnost příběhu. Oba herci sice na debatě uvedli, že Crouchův experiment je profesně velmi obohatil, já jsem však coby divák hlubší smysl postrádala. Jestli pro mě zlínský Dub nesl nějaké téma, tak jím byla manipulace – hypnotizér se pokouší manipulovat s otcem a herec se svým kolegou. Příběh o usmrcené holčičce se tím pádem stává mimoběžným. Dojetí se nedostavilo.

    O náhradní Vose v režii Lukáše Kopeckého jenom krátce: text Morgan Lloyd Malcolm je v základu hitchcockovským thrillerem na téma pečlivě plánované pomsty. Autorka však zápletku s několika poměrně působivými zvraty spjatými s postupným odkrýváním skutečných motivací rozmělňuje hlubokomyslnými promluvami, které bohužel vyznívají až příliš mudrlantsky a dávají divákům čas k promýšlení, jak to bude dál. Škoda, protože díky uvěřitelnému herectví Petry Staňkové a Terezy Novotné by člověk chtěl tu černou story slupnout i s navijákem. Dík jim patří i za obětavou záchranu programu na poslední chvíli.

    Postava Růži (Milana Gorská, vlevo) ze zlínské Špíny projde překvapivým vývojem FOTO MAREK MALŮŠEK

    Dvakrát nej

    Nejpozoruhodnější inscenace si obě scény nechaly na konec své prezentace. Špína současného maďarského autora Bély Pintéra, kterou ve Zlíně zrežíroval Patrik Lančarič, je hrou záludnou, vlastně nemá daleko k expresionistické grotesce – základním autorským gestem je cynismus, podle jehož zákonů se vše zvrtne nejhorším možným způsobem. Na příběhu neplodného páru, kterému se šeredně vymstí adopce dvou puberťaček z děcáku, jsou tak demonstrovány ty nejhorší společenské aspekty. Ve Zlíně na rozdíl od tvůrců Slovenského národního divadla, jež hru uvedlo v roce 2022, pochopili, že u takového žánru nepochodí s psychologickým vyhráváním ani s hrubozrnnou komikou. Pintérův pokřivený svět, v němž se předsudky vždycky zakládají na pravdě a diskriminovaní lidé jaksi samozřejmě tíhnou k pravicovému extremismu, prezentují jako samozřejmost, autorovu groteskní nadsázku zbytečně nerozmazávají, protože dobře vědí, že vtip je nejúčinnější, když vyplyne jakoby mimochodem. Byť se nedokážu ztotožnit s Pintérovým bezvýhradným cynismem, musím uznat, že ve Zlíně vznikla dotažená inscenace s aktuálním nábojem. Vždyť k maďarským poměrům nemáme zas tak daleko.

    Inscenace hry ruského exulanta Ivana Vyrypajeva Opilí zase jednou ukázala, jak nebývale tvárný je uherskohradišťský herecký soubor. Na vyhraněně groteskní poetiku režisérky Anny Davidové se všichni bezvýhradně napojili a s velkou mírou výrazové a pohybové ekvilibristiky ztvárnili vztahový mikrokosmos postav zmateně hledajících nějaký vyšší princip, kterým by mohly napájet svou vyprahlou existenci. Opilost je ve Vyrypajevově hře především metaforou, takže i na jevišti je ztvárněna spíše metaforicky a přísně stylizovaně, například pomocí stoje na hlavě či vývrtkovitého pohybu. Scénografka Eva Jiřikovská herce napresovala do patrového domku jako pro panenky, což podtrhuje interpretaci postav coby loutek podléhajících mocnému vodiči. Ten se ale po celou dobu nezjeví a okolní vzduchoprázdno je o to děsivější. Jedinou potíží inscenace je její montážní struktura, jež neumožňuje výraznější dramatickou gradaci (předznamenáno je to samozřejmě už výstavbou textu). Musím přiznat, že některé scény mnou spíše prošuměly, zpravidla šlo o ty zalidněnější – hemžení množství postav jako by existenciální sdělení přehlušilo. O to více se však do paměti vryly výstupy komornější a také rozdováděná sekvence ke konci inscenace, kdy se všechny postavy jaly klouzat po mokrém jevišti, jež prve skropily kajícnými slzami (ty nepokrytě vystřikovaly z PET láhví). Z jejich dílem bláznivého, dílem dětsky hravého počínání tryskala svoboda. Byla to scéna ve své absurditě nečekaně katarzní, takovou se poštěstí zakusit jen párkrát za život.

    Sedmý ročník festivalu Zaráz proběhl od 16. do 18. ledna 2024.


    Komentáře k článku: Na Slovácku (téměř) bez folkloru

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,