Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na okraj papírového Tance Praha

    Akrama Khana „dopis otci“ Desh. Proč jsem o něm nepsala

    Ze dvou festivalových super hvězd – belgické Peeping Tom a britské – jsem vynechala v papírovém vydání tu druhou hvězdu – Akrama Khana. Jednak už ho bylo všude plno, jednak pokládám jeho sólo Desh za zklamání ve srovnání s jeho famózním Vertical Road z předminulého léta (a nejnovějším ITMOI – o něm více ve článku o vídeňském ImPulsTanz v příštím čísle Divadelních novin.)

    FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Akram Khan je britský taneční prominent bangladéšského původu FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Představení Desh byl vyhrazen závěr festivalu. Připomeňme, že choreograf Akram Khan je britský taneční prominent bangladéšského původu. Dílem Desh (znamená v bengálštině Vlast) řeší tento tanečník a choreograf otázku vlastní identity, řeší otázku, kam patří kulturně. Desh je marketingově ideální závěr festivalu – nabízí širokému publiku virtuozní sólový tanec a příběh s happy endem. Ukájí divácké sentimenty a potřebu projekce do hvězd.

    Jakkoli je Akram Khan jedinečný tanečník a předvádí cross-over tanečních stylů, takový západovýchodní divan, horror vacui scény se nedaří zrušit. Snaží se svou taneční přítomnost doplnit prostředky scénografie. Ta je však eklektická, doslovná, vnější k tématu, s lacinými, a zastaralými triky. Světelný design vytvořil sice Michael Hulls, legenda britského lighting designu, avšak tentokrát svítil nenápaditě. Možná mu překážkou byla právě scénografie, jindy utáhne prázdný prostor pouze se světly.

    FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Khanův “dopis otci” – na rozdíl od toho Kafkova byl odeslán, a také doručen. FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Ráda bych nicméně zachránila alespoň jedinou silnou scénu, kdy tanečník buší uprostřed scény velikým kladivem, kovová hmota pod kladivem úpí a zvuk se šíří prostorem divadla nejenom do boltců, ale pod kůži a otřásá celým organismem diváků.

    Sólo se rozmáchlo po celé scéně Státní opery, právě tak jako se rozmáchlo tematicky od Londýna po Bangladéš. Vedle vztahu k zemi svého původu (kterou až do okamžiku práce na sóle nikdy Khan nepoznal) řeší choreograf zároveň problematický vztah k otci (který mu mimo jiné zazlívá jeho odcizení Bangladéši). Khanův “dopis otci” – na rozdíl od toho Kafkova byl odeslán, a také doručen. Všechno dobře dopadne, tatínek se už na něj nezlobí.

    Problém identity je zajisté problem zásadní a těla jsou křižovatkou lidských identit. Potud je srozumitelné a náležité, že si současní taneční umělci tyto otázky kladou

    Tance golanských výšin. Roy Assaf: The Hill

    Jak jsem nadhodila, problémy identity se pro tanec (těla jsou mistry ve vytváření identifikačních znaků) neobyčejně hodí, ať jde o identitu etnickou, společenskou, sexuální.

    FOTO GADI GADON

    Ráda bych vyzdvihla především The Hill (Pahorek) – trio mužů, kteří se ocitli na samotě válečné výspy. FOTO GADI GADON

    V centru pozornosti letošního Tance Praha se shodou okolností ocitlo význačně tělo mužšké. Mezi čistě pánskými díly, postavenými na mužském tanečním partnerství, patřil i večer, věnovaný izraelskému tanci. Z tohoto večera bych ráda vyzdvihla především The Hill (Pahorek), tří mužů, kteří se ocitli na samotě válečné výspy. Muži, osamělí na válečném vystrkově, bytostně nechápou, co tam dělají. Z tohoto nechápání se rodí tanec, tanec zaplnění prázdnoty války, tanec zahánění strachu a pocitů absurdity, tanec zápasu se spánkem rozumu. Skládá se z toho, “co dům dal”, z genové paměti, dětských her, mužských zápasivých zábav, taneční zkušenosti posbírané po barech. Izraelský současný tanec je známý fenomén; Izrael patří mezi taneční ráje dnešní doby. Já ten jev zkratkovitě vysvětluji, když říkávám: Je to tanec po šoa a pod Damoklovým mečem.

    Inscenace The Hill zakládá zvláštní odstín tělesnosti a je plné postřehu, vtipné nervozity, nonsensu a situačních legrácek. Ovšem zároveň se celým izraelským večerem nesou pochodové motivy jako stále přítomná hrozba. (Pochodový motiv straší v současné taneční izraelské produkci poměrně často.) Chlapská tělesná intimita je skutečná i neskutečná zároveň, je uvolňována stavem blízkým lehkému opilectví, a korigována zvyklostmi lidových tanců i zvyklostmi hospodské etikety. Ikonou takového – tanečního i hospodského – sblížení je kamarádské objetí kolem ramen, archaický element “kontaktního” tance, působivost obnažených mužských bicepců, ramenních svalů a trapézů, které na chvíli uzavřely příměří, aby zatančily tanec nikoli válečný. Razantní vzájemné doteky si však uchovávaly charakter sportovně-bojové podpory, chlapské bodrosti. (Ale i cudnost, která je zvláštním způsobem v izraelském tanci vždy přítomna.)

    FOTO GADI GABON

    Inscenace The Hill zakládá zvláštní odstín tělesnosti a je plné postřehu, vtipné nervozity, nonsensu a situačních legrácek. FOTO GADI GABON

    Vzájemný dotyk tří mužů v The Hill byl však především příležitostí, jak objevovat technické možnosti těl, jak z těl vytvářet prostorové hlavolamy, takže tři tanečníci, poté, co vykutali ze své osobní, dětské i rodové paměti, ze své hravosti všechny možnosti propletení, jaksi zákonitě dospěli až k salse – dnešnímu městskému folklóru.

    Tím se dostáváme k velkému oblouku, který prošla taneční identita a identifikace: V dnešním migrujícím světě se tanečníci (profesionálové i tanečníci jen tak) neidentifikují už s místním venkovským folklórem, ale s civilizačními, urbánními formami lidového tance napříč kontinenty.


    Komentáře k článku: Na okraj papírového Tance Praha

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,