Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Na laně zážitků z obrazů, pohybů i slov

    Je odzbrojující zkušeností státi se svědkem historické události. V prosluněných dnech 17.–22. června se taková příležitost naskytla v Liberci, kde svá křídla poprvé roztáhla bilanční divadelní přehlídka Šaldova šňůra. Po vzoru moravskoslezského OST-RA-VARu či zlínsko-uherskohradišťského Zarázu svou bezmála kompletní sezonu představilo místní Divadlo F. X. Šaldy (DFXŠ), ovšem se zásadním rozdílem. Zatímco výše zmínění inspirátoři se prezentují výhradně činoherní produkcí s občasnými muzikálovými odskoky a mnohdy nabízejí jen dílčí část vlastního repertoáru, liberecká varianta velkoryse a se značnou odvahou nabídla takřka kompletní kolekci čerstvých inscenací všech svých souborů.

    Baletní inscenace Šach mat / Carmen v režii a choreografii Mariky Mikanové propojuje suity Benjamina Brittena a Rodiona Ščedrina FOTO DANIEL DANČEVSKÝ

    Je tudíž veliká škoda, že taneční a operní odborná kritická veřejnost na účast na přehlídce, jejíž nedílnou součástí pochopitelně byly i společné debaty, totálně rezignovala. Snad se tedy oba kmeny v hojném zastoupení dostaví příště a vyrovnají přítomnou ekipu odborníků na divadlo komunikující primárně mluveným slovem. Dosti již obecných plků, vzhůru k rozboru!

    V laskavém područí girl power

    DFXŠ může ve své aktuální formě hrdě sloužit jako důležitý příklad genderově progresivní instituce. Nejen že jeho současnou ředitelkou je Linda Hejlová Keprtová, i dva z trojice jeho souborů jsou umělecky vedeny ženami. Zatímco činohry se chopila režisérka Kateřina Dušková, lodivodkou baletu je Marika Mikanová. Dominantní přítomnost ženské vůdčí energie se v libereckém svatostánku múz projevuje zejména důrazem na sílu kolektivu. Jaká tedy byla vstupní programová kolekce budoucí legendy mezi přehlídkami?

    Opera – na vlně humanismu

    Trojici prezentovaných operních inscenací spojuje především akcent kladený na základní etické hodnoty a chvályhodná neinklinace k povrchním atrakcím. Festivalový maraton byl zahájen putovním, částečně plenérovým autorským projektem Cesta, jenž vznikl za spolupráce DFXŠ, spojených dětských sborů Severáček, Plamínek Severáčku, Lesněnky, Karolka, Baletní školy DFXŠ a orchestru ZUŠ Jabloňová. Jeho základním stavebním kamenem je „terezínská“ opera Hanse Krásy Brundibár, zkomponovaná na libreto Adolfa Hoffmeistera, jež si připomíná 80. výročí prvního uvedení. Doplňují ji sborová verze Janáčkovy Kačeny divoké a první část Dvořákovy kantáty Stabat Mater. Linda Hejlová Keprtová kreativně a bez nežádoucích manipulativních křečí propojuje profesionály s dětskými aktéry. Putování, jež startuje v prostoru libereckého Technického muzea a dále vede přes okolí bazénu až do Šaldova divadla, se sice zejména v některých prvcích výpravy (scénografie David Janošek a Luděk Hora, kostýmy David Janošek a Taťána Horová) nezříká mnohokrát provařených koncentráčnických klišé, avšak kombinace groteskní zábavnosti, jíž vévodí komplexně vybavený činoherec Petr Jeništa, a přímočarého ataku na lidskost je vysoce funkční a současná. Vynikající otvírák nabitého šestidenní!

    Tragické osudy francouzských řeholnic, jež v jedné z vrcholných oper 20. století Dialogy karmelitek zpracovali skladatel Francis Poulenc a libretista Georges Bernanos, v Liberci neváhali jako první v Čechách uvést ve francouzském originále. Nečitelné titulky mne sice nejprve uvedly do trudných myšlenek o nutné návštěvě očaře, abych posléze naštěstí zjistil, že se jedná o technickou chybu. Příběh o nezdolnosti lidské víry se zároveň stal jednoznačným důkazem nesporných sil souboru, režijního umu paní ředitelky a neutuchající mladistvé energie Jitky Zerhauové, která zazářila v roli Madame de Croissy. Událost.

    S operou si však rozumí i Kateřina Dušková, jež se výtečně popasovala s proslulým Pucciniho srdcerváčem, Madamou Butterfly. V Liberci mu enormně sluší výrazovými prostředky origami pečlivě nakládající výprava Pavla Kodedy, náznakové kostýmy Romana Šolce a především temperamentně vroucí hudební nastudování Paola Gatta, jenž se díky svému charismatu i erudici právem stal jednou z hvězd následné rozpravy. Režie má filmový šmrnc a v rukou zásadní trumf – vzácně vyrovnané duo představitelek titulní role, v níž se střídají Jana Šrejma Kačírková a Lívia Obručník Vénosová. Ideální portál i pro osoby dosud operou nepolíbené. Bravo!

    Balet – současnost v klasice skrytá

    Dvakrát se samostatně na festivalu prezentoval baletní soubor DFXŠ. Pohádková inscenace Princezna Hyacinta, určená divačkám a divákům od šesti let, pod režijním a choreografickým vedením Mariky Blahoutové Nedbalovu předlohu zdatně výrazově posouvá směrem k dnešku. Důraz klade na plynule gradující temporytmus, citlivé nakládání s muchovskými vizuálními atributy i pohlcující tajemnou atmosféru, nebojí se ani letmých doteků fantasy. Diváctvu primárně dospělému je pak určena dvojice baletních suit, shrnutých do jednoho večera pod názvem Šach mat / Carmen. Humorně odlehčená partie Benjamina Brittena se zde stává ideálním protipólem dramaticky vyhrocené Ščedrinovy variace základních motivů z novely Prospera Mériméea. Tematickým svorníkem večera je vize lidského života jako riskantní hry. Ze šachovnice coby nadčasové společenské metafory se ve druhé polovině večera děj přesouvá do kasina, překvapivého dějiště osudů slovutné romské polykačky mužských duší. Režírující choreografka Marika Mikanová inklinuje k hektické energii v intimním kontaktu s kolektivní soustředěností. Technická preciznost je zde kořeněna svůdným šarmem, jenž původní baladu posouvá do strhující pohybové varianty erotického thrilleru.

    Zleva Jaromír Tlalka (Kovář), Tomáš Holý (Arnoštek) a Štěpánka Prýmková (Lucka Vojničová) v Nvotově adaptaci Želar FOTO PETR NEUBERT

    Činohra – mládí vpřed!

    Sedmero kusy se prezentovala činohra. Je patrné, že hlavní nálož zdejší Thespidovy káry se pomalu, leč jistě přesouvá z letitých opor směrem k omlazenému jádru souboru. Rozkošně bizarní bylo nasazení energické vánoční Komedie o narození Páně, která sice v letním čase vyvolávala obavy o zdraví herců navlečených v kožiších a další zimní ambaláži, zároveň však uhranula právě vespolným nasazením a přirozenou múzičností mladých hereček a herců. Vyrovnaný mezigenerační duel v inscenaci Albeeho obstarožního vztahového masakru Kdo se bojí Virginie Woolfové svedli Markéta Tallerová a Martin Polách s Kateřinou Kornhäuserovou a Stavrosem Pozidisem. Režie Petra Štindla rezignuje na existenciální roviny textu a preferuje přímočarou salonní konverzačku, jíž vévodí plastické herecké výkony. Koprodukční počin Orten!, který v programu bleskurychle nahradil Molièrova Tartuffa, sice z hlediska režijního rukopisu Adama Steinbauera vyhlíží jako učebnice konzervativních monodramatických praktik pro začátečníky, zato však přináší pozitivní zprávu o intenzivní citové i tvůrčí investici všestranného umělce Ondřeje Kolína. Disidentský diptych, do jedné noci spojující Havlovu Audienci a Příjem Jiřího Dientsbiera, má v máničkovsky rozevláté umělecké gesci Břetislava Rychlíka mladistvě nadčasový tah na branku a báječně recitujícího Magora Václava Helšuse, jenž ladně i s nadhledem vytvoří spojovací článek mezi oběma kvalitativně nepoměřitelnými aktovkami. Za očekáváním bohužel značně zaostala Marie Antoinetta v režii Janky Ryšánek Schmiedtové, která nedokázala těkavou předlohu Davida Adjmiho interpretovat jinak než coby unyle potřešťenou historku o vzestupu a pádu jednoho otravného spratka. Karolína Baranová v titulní roli očekávatelně perlí, zatímco ostatní charaktery se topí v obludně povrchním figurkaření. Škoda. V zásadě progresivní hitmuzikálová aktualizace slavných Světáků v neotrocké režijní adaptaci Kateřiny Duškové byla na festivalu odvážně uvedena v první repríze (!). Snad běžným provozem dospěje v zamýšlený suverénní tvar, který hladce spojí odkaz jedné z nejlepších filmových komedií s mnoha zlidovělými hity československé pop music. Již dnes jí však sluší zejména potemnělý finiš. Definitivním důkazem o enormní úrovni zdejších činoherních sil se stala Nvotova imaginativní scénická adaptace Želar Květy Legátové. Poprvé v tuzemské inscenační praxi je zcela opomenut příběh navazující novely Jozova Hanule a přednost dostává detailně jevištně prokomponovaná vztahová mozaika, jež se poeticky zhlédla v magickém realismu. Má jediného, avšak totálně koncentrovaného hrdinu. Soubor.

    Pilotní ročník Šaldovy šňůry jednoznačně splnil svůj účel. Kontakty jsou navázány, zájem trvá… Vyhlížím netrpělivě zážitky příští. Tradici zdar!


    Komentáře k článku: Na laně zážitků z obrazů, pohybů i slov

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,