Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na hranicích divnosti (No. 3)

    Třetí večerní program Nultého bodu patřil v Divadle v Celetné Raimundu Hoghemu a Písním pro Takashiho.

    Raimund Hoghe a Takashi Ueno. Foto Rosa Frank

    Německý spisovatel, novinář a performer Raimund Hoghe má letos sedmdesát, ale v Čechách vystupuje poprvé. Patří ke kultovním postavám současného moderního tance, a jeho pověst je umocňována desetiletou spoluprací s Pinou Bausch a jejím souborem v jeho rodném městě Wuppertalu. I když má Hoghe silný tělesný handicap, zdá se, že právě umění mu pomáhá se s ním vyrovnávat (mj. natočil v roce 1997 biografický televizní film pod názvem Der Buckel pro WDR). Na scéně nic neskrývá, naopak jde hrdě s kůží na trh. Právě tím vzbuzuje rozporuplné pocity, na jedné straně sympatie, na druhé straně odpor. Témata týkající se německé historie, uprchlíků, ale i vlastní identity doplňuje jako červená nit procházející jeho tvorbou záliba v hudbě a tělesné kráse mladých mužů. Jedním z takových mladých mužů je japonský tanečník Takashi Ueno vycházející ve své tvorbě z principů tance butó. Právě s ním už Hoghe vytvořil díla Si je meurs laissez le balcon ouvert, Pas de Deux, Cantatas a An Evening with Judy, v nichž kritika obdivovala Takashiho působivé jevištní vystupování a poezii pohybu.

    Songs for Takashi Raimund Hoghe opět vychází z hudby různých stylů, dob a žánrů a její inspirativnosti. V devadesátiminutovém představení tedy společně s Takashim a také s Lucou Giacomo Schultem, s nímž spolupracuje už od počátku devadesátých let, vytvořili  rozsáhlou scénickou pohybovou báseň, v níž se prolínají rozmanité melodie – od klasických kusů po populární písně převážně francouzských interpretů. Mnohé z nich zazní v autentických nahrávkách z koncertů komentáře a  následných potlesků. Hoghe se nenechává příliš svazovat pravidly. I když performance má fixovanopu strukturu, původním impulsem byla – jak sám Hodge říká – spontánní improvizace Takashiho na písně, které mu Hoghe pouštěl a které předtím nikdy neslyšel.

    Takashi tančí na melodie oblíbených evropských písní ve stylu butoh  a Raimund Hoghe přihlíží. Foto Rosa Frank

    Představení se odehrává na kompletně bílé ploše s bílým pozadím, které chvílemi oživuje pouze pár rekvizit,  nezbytná židle a hlavně květiny, které se na scénu opakovaně vracejí s vyvrcholením ve velkém finále, kdy je celá plocha pokryta živými květy. Můžeme hledat a chvílemi i nalézat v představení určitý příběh, ale možná spíše mozaiku malých příběhů, které vypovídají o nostalgii stáří, odcházení (ze života i ze slávy), kontrastu snu a skutečnosti a také krásy a ošklivosti. A v náznacích tu můžeme zahlédnout rovněž ozvuky konců rozmanitých hvězd showbusinessu. Takashi je na scéně sám za sebe, jako ztělesnění mladého ztepilého exotického muže, který se chvílemi hravostí blíží dítěti. Na druhé straně v jeho pózách a gestech ve stylu butoh můžeme zahlédnout otisky archytypální paměti orinetálního světa. Na druhé straně Hoghe svou přítomností na scéně (kdy si nemůžeme být jisti nakolik je to myšleno vážně, a nakolik se jedná o nadsázku) evokuje nejen entropii světa starého nostalgického muže, ale prostřednictvím převleků, připomínajících filmové hvězdy 50.-60.let (např. šátek uvázaný kolem hlavy na způsob Sophie Loren a tmavé brýle), rovněž odkazují ke vzpomínám na doby, které jsou dávno pryč.

    Některé okamžiky působí opravdu značně bizarním dojmem… Foto Rosa Frank

    Představení působí chvílemi poutavě, ale jsou chvíle, kdy se zdá téměř nekonečné. Mnohé postupy a situace se opakují a divák je zmaten, protože se postupně dočká několika konců. Pro mě osobně by byl logický závěr po hodině představení, kdy starý muž se svou židlí klikatými cestičkami po scéně zvolna odchází do zákulisí… Nicméně, poté nastává jako by další kapitola, jejímž hrdinou je výhradně mladý muž, který si doslova proboxovává cestu životem až do úplného vyčerpání, přičemž mu starý muž asistuje nejen jako voyeur, ale také jako kouč, ošetřovatel a manažer zároveň.

    P. S. Pro zájemce se ve čtvrtek 18. 7. v KAMPUSU Hybernská uskuteční prezentace Raimunda Hogheho s videoukázkami jeho tvorby a diskusí s diváky.

    ///

    Více o festivalu Nultý bod na i-DN:

    Nultý bod


    Komentáře k článku: Na hranicích divnosti (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,