Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na cestě za barokem (No. 3)

    Sobotní program festivalu Theatrum Kuks byl tím nejnaplněnějším – a také nejvíce navštíveným, a to i přesto, že se nad Kuksem postupně stáhla mračna a údolí zalil vytrvalý déšť. Opět přinesl hudbu, divadlo i hudební divadlo, opět zaplnil nejrůznější prostory na obou labských březích. Stihnout všechno nebylo při nejlepší vůli možné: zprostředkuji vám tedy svůj osobní divácký průnik (a v deštivějších chvílích i průběh) třetím dnem kukského festivalu.

    Rezidentní Geisslers Hofcomoedianten (tvořící vždy kolektivně v režii Petra Haška) sehráli v průběhu odpoledne postupně všechny tři části své chůdařské trilogie – dvojjazyčné hříčky, které vycházejí z italské, německé a francouzské inspirace. Německé Křesťanské hodiny jsou divadelní rekonstrukcí orloje, který zobrazoval biblické výjevy, francouzský Hráč je inscenací komického intermezza o karbanu a nevěře a italská Ptáčnice vychází z pastorální básně. Jsou to s gustem hrané a nápadité hříčky, které potěší, osobně mám ale raději propracovanější, delší jevištní tvary, do nichž se Geisslers Hofcomoedianten s oblibou pouštějí.

    Geisslers Hofcomoedianten - Ptáčnice. Snímek autor

    Takový je i Don Juan aneb Strašlivé hodování, který měl v Comoedien-Hausu v sobotu večer svou kukskou premiéru. Vychází z textu nedávno objevené východočeské loutkové hry na juanovské téma, ovšem (jak se to u geisslerovských inscenací stává často) nakládá se s ním natolik autorsky, že divák možná jen matně tuší, jakáže to hra se skrývá v základech. Jejich cesty od textu k inscenačnímu tvaru by byly nepochybně nosným tématem pro nějakou studii (a já se o ni dost možná časem i pokusím), ale zároveň vůbec není nutné se tím trápit: výsledný tvar stojí zcela samostatně jako zábavná hra o čtyřech ženách, které se z různých zemí Evropy vrací do rodné východočeské vesnice, aby oslavily svatbu své kamarádky. Sesednou se kolem stolu, derou peří a klábosí, protože (jak praví program) všechno je potřeba prodrat. Přijíždějí ze zemí, kde je v různých mutacích znám „seriál“ o Donu Juanovi: ze Španělska, Itálie, Francie a Německa. Do Čech dosud nedoputoval, a tak ženy svou méně zkušenou kamarádku zasvěcují – a v drobných kvaziloutkových vstupech vyjevují příběh juanovského mýtu. A někde stranou stojí dívčin nastávající…

    Don Juan aneb Strašlivé hodování. Snímek ARCHIV SOUBORU

    Sleduji tvorbu tohoto souboru již několik let a se stále větším potěšením: jejich poetika je výrazná, ale zároveň jsou souborem neustále hledajícím a objevujícím, žádná z jejich inscenací není zaměnitelná s nějakou jinou. A v tom hledání a objevování docházejí ke stále čistším tvarům: nebudu vůbec přehánět, řeknu-li, že takovou radost ze stylově čisté, výrazně stylizované a bytostně divadelní podívané, jakou jsem cítil včera u Dona Juana, cítívám v českém divadle snad jen u některých inscenací Jana Mikuláška. Zní-li vám toto vyznání nadneseně, vydejte se na něj podívat sami: v Praze se pravidelně hraje na malé scéně divadla ABC.

    Potíže s barokním divadlem

    Potom se v sobotu hrály ještě dva divadelní projekty, které vznikly ad hoc pro účely festivalu. Chůdařský Long Vehicle Circus v lapidáriu mezi originály Braunových soch Neřestí a Ctností připravil působivou pohybově-filozofující site-specific alegorii o neřestech a ctnostech – za celou festivalu to je patrně jediné divadlo, kterému se podařilo prostor lapidária využít. A Jarka Holasová se studenty ZUŠ F. A. Šporka z blízké Jaroměře (rovněž pro toto jedno provedení) vymysleli a nazkoušeli loutkárnu o mamonu, loupežích a vraždách zvanou jednoduše Rakvičkárna. Otevírá ji a uzavírá vtipná „instalace“ účinkujících coby mechanického orchestru, který se uvádí do chodu vhozením mince do připravené nádoby.
    Nebýt těchto dvou drobniček a tvorby Geisslerů (kteří byli před deseti lety vlastně také založeni pro účely festivalu), nebylo by vlastně na Theatru Kuks příliš o čem divadelním hovořit. Neviděl jsem představení loutkového souboru Baribal a druhou inscenaci z dílny Masks on Stage, ale i tak: nabyl jsem dojmu, že barokní divadlo jako takové možná není v současném českém divadelním prostředí příliš kde brát. A tak se tu objevuje třeba (mírně řečeno problematická) inscenace Calderónovy hry Velké divadlo světa v provedení brněnského spolku Angelikum – nejspíš prostě proto, že to je barokní text a soubor měl zrovna čas. Je otázka, jestli by nestálo za to festivalovou dramaturgii trochu rozšířit. Baroko tu je přítomné v té spoustě krásné muziky a hlavně v místě samotném: osobně bych na něm u divadla ani tolik nelpěl.

    Na nádvoří hospitalu. Snímek autor

    Tři tečky za festivalem

    Divadlo, které o jistou historicitu skutečně usiluje, se ale přece jen objevilo: posledním bodem sobotního programu byla Vivaldiho opera L’Unione della Pace, e di Marte v nastudování souboru Hof-musici. Opera vypráví o jakémsi ideovém (nepříliš vyhroceném) sporu římských bohů – a režisérka Zdena Vrbková ji inscenuje (pravda, bez výpravné scény) v duchu barokního divadla: s výraznými kostýmy, které každému z bohů rovnou udělují typické atributy, a hlavně s autentickou barokní gestikou. Dodrženo je částečně i slabé spodní svícení pomocí svíček. Přesto (už kvůli slabě rozvitému ději) jde o zážitek zejména v hudební rovině, byť jako dokumentární ukázka barokní gestiky poslouží výborně.
    Příjemným završením sobotního večera byla oslava deseti let činnosti Geisslers Hofcomoedianten v jejich domovském Comoedien-Hausu. A poslední tečku za desátým ročníkem festivalu Theatrum Kuks udělal v neděli před polednem slavnostní koncert v kostele Nejsvětější Trojice. Je to festival, který si bezesporu zaslouží pozornost: jako doklad, že dávné umělecké slohy nemusí být ještě nutně mrtvé, jako prostor pro poslech libé hudby, i jako divadelně inspirativní setkání (nejen) s jedním výrazným souborem. O půvabech místa jeho konání nemluvě…


    Komentáře k článku: Na cestě za barokem (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,