Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na cestě za barokem (No. 2)

    Pod kostelem Nejsvětější Trojice je hrobka. Zamřížovaný vstup do ní zakončuje schodiště, po němž se stoupá k hospitalu – a vidět do jejího nitra je i z druhého, „světského“ břehu kukských lázní. Tu hrobku si postavil F. A. Špork jako upomínku smrti – kdysi na ni prý hleděl z oken svého sídla, dnes je na ni nejlepší pohled od prodejny zmrzliny. Ke smrti (nejen té Šporkově) směřovalo i leccos z pátečního festivalového programu. A protože teplota stoupala po poledni nestydatě vysoko, nakonec nebyla tak úplně nepřípadná ani ta světská zmrzlina.

    Se zmrzlinou v ruce jsem se vydal i do Comoedien-Hausu (barokní stodoly nedávno přestavěné na půvabný divadelní prostor), kde se za účasti režiséra Pavla Štingla promítal jeho dokument Cesta k cestě. Zachycuje vznik Cesty naděje a utrpení člověka (též zvané Křížová cesta 21. století), kterou u blízkých Stanovic (cestou od Kuksu k Braunovu Betlému) vytvořilo patnáct současných českých sochařů na podnět Vladimíra Preclíka. Ten dal impuls i ke vzniku Štinglova dokumentu, ale ani jednoho se už nedožil. Štingl zachycuje jednotlivé sochaře při práci a pořizuje jejich výklad k jednotlivým sochám – a tak film poslouží zejména jako jakýsi katalog k této instalaci, který je vhodné spojit s návštěvou místa. (Pro zájemce: dokument vysílala ČT a v jejím internetovém archivu je k vidění: ČT-Cesta k cestě.)

    Křížová cesta: u Slzy Václava Fialy...

    Baroko v hudbě, hudba v baroku

    Značnou část festivalového programu tvoří zcela logicky, rozumně a chvályhodně hudební program, který plní různé prostory kukského komplexu. V kostele Nejsvětější Trojice Jiřina Marešová-Dvořáková improvizovala na kopie historických cembal a zároveň poskytovala výklad a demonstraci, díky čemuž jsem konečně zjistil, jak vlastně takové cembalo vypadá a funguje (a jak se od sebe jednotlivé nástroje mohou lišit). Nestihl jsem bohužel slyšet, jak orchestr Primavera hrál skladby Pachelbela, Tůmy, Händela a Vivaldiho, zato jsem v komorním prostředí historické lékárny navštívil recitál Milana Černého, který hrál loutnové úpravy skladeb Johanna Sebastiana Bacha. Je to všechno krásná hudba, a na těch kouzelných místech se poslouchá obzvlášť dobře…

    Loutnista Milan Černý v barokní lékárně.

    Temperament on stage

    V lapidáriu, kde jsou uloženy originály Braunových soch Neřestí a Ctností, se představila mezinárodní divadelní společnost Masks on Stage s inscenací Plautovy komedie Casina. Mladí herci z Itálie, Francie, Španělska, Německa a Čech jsou účastníky mezinárodní divadelní školy komedie dell’arte – viděl jsem od nich už obstojné zábavné pásmo Gastronomia dell’arte v režii Matiji Solceho. Jejich Casina v režii Cristiana Roccama takovou výhrou není. Postavy mluvící italsky, francouzsky, španělsky, protugalsky a česky se sjednotí řečí gagů, tzv. lazzi, srozumitelných všem, píše se v programu. Jenže slovo (byť v různých jazycích a vinou akustiky nedivadelního prostoru takřka nesrozumitelné) zůstává zcela nepochopitelně hlavním vyjadřovacím prostředkem. Herci divoce gestikulují a neustále mluví. A – navzdory názvu souboru – nemají masky. Protože ani jako klasická činoherní komedie to není nijak zvlášť dobře uděláno, stává se z představení jen přehlídka temperamentního povykování jednotlivých herců, kteří evidentně mají na víc. Upřímně doznávám, že po půl hodině jsem utekl na nádvoří k hudbě – Casina mě totiž věru nenadchla.

    Komická opera

    Komorní orchestr plzeňské konzervatoře pod vedením Jakuba Kydlíčka a v režii Dominika Beneše nastudoval Pergolesiho komické operní intermezzo Livietta e Tracollo. Inscenace se vyznačuje nerozhodnou výtvarnou stylizací (abstraktně moderní scéna nijak zvlášť neladí k historizujícím kostýmům z fundusu plzeňského divadla) a celkovou stylovou nejednotností. Vzhledem k zapeklité převlekové zápletce se tu objevuje i prazvláštní převrácení paradoxů alžbětinského divadla – třeba Večera tříkrálového, v němž chlapec hrál dívku převlékající se za chlapce. Livietta se pomocí falešných vousů převléká za muže, aby obelstila Tracolla, který v ženském převleku přepadá a okrádá muže. Tracolla hraje dívka s důkladným veristickým plnovousem – v ženském převleku s dlouhými vlasy ponejvíc připomíná Sandokana. Ještěže tu je ta pěkná hudba a že to dívkám dobře zpívá: divadelní zážitek se nepochybně nekonal, hudební ano.

    Motorizovaný kabaret smrti

    Další ze svých výrazných projektů představili (příznačně u zdi hřbitova) Geisslers Hofcomoedianten. Ve dva roky staré inscenaci Fitzli Putzli se inspirují různými složkami osobnosti F. A. Šporka a postavou Fitzli Putzliho, pekelného notáře, jehož socha bývala nedaleko Kuksu – a v plenéru kolem bílé dodávky rozehrávají kabaretní moralitu o cestovní kanceláři Fitzli Putzli, která veze tři muže (Františka Š., Antonína Š. a Josefa Š., z nichž každý nese nějaký ze Šporkových rysů) vstříc zaslouženému odpočinku. Na první pohled je to hravé pásmo, které využívá značných hereckých, pěveckých a pohybových schopností souboru a také všech prostorových možností Peugeotu (ne náhodou získalo na jednom z festivalů zvláštní cenu za scénografii). Postupem se však odhalují temnější a temnější roviny až k takřka hororovému závěru. Tato dvousečnost je společným rysem řady geisslerovských inscenací – a také jednou z věcí, které mě na nich baví. Fitzli Putzli je bezesporu inscenací, která stojí za vidění: doporučuji ji vyhledat, protože zprostředkovaně, ze stručného referátu nemohou její kvality vyniknout. Připomenu jen, že se objevila i mezi nominacemi na Inscenaci roku v anketě tohoto listu.

    Fitzli Putzli: Jana Klugarová coby odtikávající Čas. Snímky autor.

    Tanec smrti

    Morbidní směřování završila tanečnice Antonie Svobodová, která přímo ve Šporkově hrobce předvedla svůj Danse macabre. Tak trochu se v něm objevuje něco, co mi na výrazovém tanci vadívá často: dojem, že to, co se děje, se děje proto, že to bude umělecké a zajímavé. Sledujeme téměř nahou bledou tanečnici, která (patrně) umírá. A začíná tančit s dřevěnou kostrou. Je to trochu dlouhé a nápad se objeví jen občas – jenže ono to v tom chladném prostoru hrobky nějak zvláštně zafungovalo. Ač mé výhrady trvají, sílu momentu nepopírám. Jen se nějak nemůžu zbavit dojmu, že se dění o sílu prosoru opřelo víc, než by bylo zdrávo.

    Štěstí, že posledním bodem programu byla ochutnávka vín s vystoupením cikánské kapely Čilágos: makabrální deprese tak nebyly neodehnatelné.


    Komentáře k článku: Na cestě za barokem (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,