Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na cestě za barokem (No. 1)

    První den festivalu Theatrum Kuks byl ve znamení cesty. Nezačínalo se totiž v samotném Kuksu, ale o pár kilometrů výš proti toku Labe: v Žirči. Pro slavnostní zahájení je to vtipně vybrané místo – právě tady sídlili jezuité, s nimiž měl hrabě Špork táhlé spory. A tak byla příležitost projít se zvolna labským údolím k žirečskému kostelu svaté Anny, před nímž se (v pozoruhodném sousedství prodejní výstavy drůbeže) nejprve trochu řečnilo a potom hrálo a zpívalo.

    Řečnilo se, dlužno dodat, na festivalově-zahajovací poměry neobyčejně věcně, příjemně a nenabubřele. A křtilo se nové CD, na němž dokumentaristka Lenka Jaklová a muzikolog (a ředitel festivalu) Stanislav Bohadlo zpovídají zajímavé osobnosti z různých oborů (od kunsthistoriků a teatrologů přes dějepisce lékařství po filosofy) ohledně významu a kouzla Kuksu. Vznikl z toho několikadílný cyklus dokumentů, které budou na podzim k poslechu i v Českém rozhlase – a jistě nebudou nezajímavé. Uvnitř kostela následoval koncert, na němž zpíval vokální Ensemble Hilaris, Jiřina Marešová-Dvořáková hrála na Roederovu kukskou barokní zvonkohru a pozitiv a Lukáš Vytlačil na barokní flétnu. Nemaje ani v nejmenším vzdělání ani touhu pouštět se do vod hudební kritiky, podotknu jen, že mému laickému uchu to vše znělo nesmírně libě, skládalo se to do pestrého hudebního vjemu (škála stylů i slohů byla široká: od renesance přes baroko a dál) a utvořilo příjemný posluchačský zážitek.

    Před Ambrosií...

    Před Ambrosií: hudba pod železničním mostem...

    S projektem Ambrosia výrazného kukského souboru Geisslers Hofcomoedianten se potkávám už po tolikáté, že se pomalu stávám jeho hofkritikem. Přesto je vždy o čem psát: s každým novým hracím prostorem přichází nový zážitek. I tak – abych se v úvodu neopakoval – budu teď zbaběle citovat své Hronovské poznámky 2011 (No. 7): Režisér Petr Hašek a kolektiv souboru vzali jako základ starou jezuitskou hru o svatém Ambroži a (v rámci své honby za barokním výrazem v současném divadle) přetvořili ji v autorský tvar, v němž osm herců tvoří osm zastavení interaktivní výstavy o životě tohoto světce. Jednotlivé exponáty jsou rozmístěny v prostoru kostela, divák si mezi nimi sám chodí a různými pokyny herce „zapíná“. Každé ze zastavení pracuje s jinou divadelní metodou: od loutkářského výstupu se svíčkami přes step, zpěv, komedii dell’arte, pohybové divadlo po vrcholně patetické deklamační herectví. A nad tím vším se nese zpěv vokálního souboru Cum Ardore, který se v prostoru kostela něžně rozléhá a mísí s ozvuky každého ze zastavení výstavy. A tak i když divák zrovna nesleduje žádný z exponátů, rád na chvíli usedne a nechává se těšit doléhající zvukovou melanží a jakýmsi nábožným ruchem v nádherně nasvíceném, opulentně barokním prostoru kostela. Ambrosia je divadlem, u kterého divák tráví čas dle svého uvážení a dle svého vnitřního rytmu – lze ji (třeba ne celou) absolvovat během nějakých dvaceti minut, ale i za dvě hodiny.
    V této kostelní podobě měla Ambrosia na kukském festivalu premiéru loni. Letos se představila v novém: pod širým nebem na tzv. křížové cestě 21. století, kterou na úzkém pruhu louky mezi lesem a železniční tratí poblíž Stanovic vytvořilo roku 2008 patnáct českých sochařů. A protože tato cesta není krátká, odhodlali se tvůrci k jakémusi zpětnému rozkladu tohoto syntetického projektu: formát výstavy je zachován, ale diváci postupují v jedné velké skupině a každé ze zastavení se hraje samostatně. Je samozřejmé, že se ztratilo to, co projektu přinášel prostor kostela, ale i ono mísení zvuků a vjemů ze souběžně hraných výstupů.

    Zároveň ale vynikly úplně jiné či nové kvality – jednak bylo snazší vnímat jednotlivosti (nikdy jsem si tolik neužil třeba vtipné loutkářské číslo Kristýny Matějové), jednak se povedlo zvláštní sepětí některých výstupů se sochami, u nichž se odehrávají: Blanka Vávrová žádá o milost u Katedrály prosby Vladimíra Preclíka, kterou tvoří dvě ruce vzpjaté k motlitbě, Václav Chalupa hřímá skrz otvor v Mudruňkově Krajině kříže a Kateřina Bohadlová odmítá diváky coby císaře Theodosia pustit do chrámu skrz Bránu naděje Jaromíry Němcové. Je pozoruhodné, jak dobře může takový site specific projekt fungovat i v úplně jiné site, než pro kterou byl specificky vytvořen.

    Ambrosia: Václav Chalupa coby deklamující exponát v Krajině kříže sochaře Čestmíra Mudruňky. Snímky autor

    Za soumraku vystoupil u nasvíceného sousoší Zvěstování Daniela Kloseho známý bubeník Pavel Fajt. Na bicí a syntetizátor hrál hudbu, kterou nejsem s to popsat – ale měla v tom záhybu lesa u stanovického železničního viaduktu nesmírně zvláštní kouzlo. Sám Fajt si v místě očividně liboval a koncert označil za „oslavu akustiky“. Potom jsme volným krokem konečně dospěli do Kuksu, kde dnes bude festival bohatým programem pokračovat.


    Komentáře k článku: Na cestě za barokem (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,