Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 87)

    Byl jsem kousek od toho, když na Divadelní fakultě JAMU vznikal Ateliér výchovné dramatiky pro neslyšící, a byl jsem u toho, když „hluchavky“ vytvářely svou první, tuze slavnou inscenaci Caprichos. Profesorka Zoja Mikotová mluvila se svými svěřenci „rukama, nohama“, velmi přitom otevírala ústa a výrazně artikulovala rty. Její pomocník, urostlý pan Gottwald, převáděl neslyšná slova paní profesorky do znakové řeči neslyšících. Sympatický mladý muž, skladatel a vyhlášený bubeník Zdeněk Kluka, přijížděl do Marty na závodním kole. Vždy v kraťasech. Odevzdával zvukařům kazety s hudebními nahrávkami.

    Inscenací Capricos jsem byl fascinován. FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Inscenací Caprichos jsem byl fascinován. FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Jednoho dne začala zkouška Caprichos prapodivně. Paní Zoja gestikulovala, pan Gottwald znakoval, neslyšící studenti je napjatě sledovali. Pak si lehali na jevištní praktikábly, na břicha. Okolo praktikáblů byly rozestavěné reproduktory. Studenti si přikládali prostředníčky na ústa gestem: tiše, tiše a pásli koníčky. Po chvíli rozpřáhli ruce, roztáhli nohy a přitiskli svá těla k dřevěným prknům, co znamenají svět. Mistr zvuku pustil do všech reprobeden Klukovu hudbu. Na plný „ceres“! Hrozný kravál otřásl divadlem v základech. Tahal jsem pana Gottwalda za ruku: Co se děje? Proč to tak řve? Pan Gottwald znakoval: Tiše, posloucháme hudbu! Po půl hodině pekelný rachot ustal. Studenti vstávali z praktikáblů, objímali se, křepčili jako Apači a znakovali: Krásná muzika, krásná muzika!

    Inscenací Caprichos jsem byl fascinován. Sledoval jsem všechny zkoušky, všechna představení a nevycházel z údivu. Dodržování tempa, naprosto přesné nástupy rytmů, zvládnuté prvky pantomimy, charaktery rolí. Stále jsem se dotazoval: To není možné, oni opravdu neslyší? Pan Gottwald říkal s hrdostí: Neslyší. Je to všechno vydřené a nazkoušené. Paní Zoja dodávala: Neslyšící vnímají zvukové vlny. Také si počítají doby a takty. Studenti se zbytkem sluchu, nepatrně slyší. Dávají nástupy těm zcela neslyšícím.

    Rucek-Casoprostor-poster

    V Martě bylo milo a plno. Usměvavý pan hasič obstarával diváckou šatnu: Pane šéfe, rád vás vidím! Všeuměl Bohouš Jůza svítil mezi vstupními dveřmi baterkou příchozím návštěvníkům pod nohy, aby nezakopli o instalovaný reflektor: Jé, pane, prý vám vyšla nová knížka

    Sedl jsem si do první řady a louskal písmenka: Inscenace Časoprostor je o čtyřech dívkách, o jejich přáních, pochybách, hledání, o síle fantazie a nutnosti vnitřní svobody. Jevištní znakový projev neslyšících herců je pro slyšícího diváka vizuálním zážitkem, baletem rukou a možností nahlédnout do duše neslyšícího člověka. Inscenace vznikla díky vzpomínkám pamětníků, například paní Eriky Bezdíčkové, která přežila internaci v koncentračním táboře Osvětim, objeví se i vzpomínka na neslyšící Židovku, tanečnici Melitu Guthovou, která zemřela v transportu do koncentračního tábora a vzpomínky rodinných příslušníků. Autoři básní: Eliška Vyorálková, Ladislava Buberlová, Karel Václav Rais, Veronika Mikulová, Věra Lištvanová, Nikola Slezáková, Anna Šperková…

    Na pláž vstupovaly čtyři dívky. FOTO VÁCLAV MACH

    Na pláž vstupovaly čtyři dívky. FOTO VÁCLAV MACH

    Zamyšleně jsem se díval na hrací plochu tmavého korábu Marty. Na svah, dunu hlaďounkého písku s civilizační stěnou pískovcového zbarvení a dveřmi s okrouhlými otvory velké lodní kajuty. Tak tady se budou přednášet nebo zpívat verše. Podívejme? Nebo slyšme?

    Na pláž vstupovaly čtyři dívky. Každá představila v němé zkratce svou osobitost a půvab. Následně mezi ně vplula strohá mycí linka opatřená dřezy a kbelíky. Dívky se oděly do bělostných zástěr, dveře za jejich zády se pootevřely, objevila se mísa plná talířů. Kovová mísa sjela z plážového svahu pod nohy dívek. Dívky, pomocné kuchyňské síly, zbavovaly talíře zbytků jídla, myly je, utíraly, sušily a čisté odnášely po svahu do dveří. Ze svahu přijížděly další a další nádoby s talíři, rendlíky, hrníčky. Dívky si s talíři pohrávaly, žonglovaly s nimi, vytvářely obdivuhodné zvukové efekty, talíře se měnily v mořské lastury, perlovky, létající UFO a planety. Palubní dveře se proměnily ve vesmírnou raketu, prostor Marty se vlnil hvězdným prachem kosmu. Němé dívky se setkaly s mimozemšťanem. S vlídnou, všechápající, mluvící bytostí, možná Malým princem…?

    Dívky si s talíři pohrávaly, žonglovaly s nimi, vytvářely obdivuhodné zvukové efekty. FOTO VÁCLAV MACH

    Dívky si s talíři pohrávaly, žonglovaly s nimi, vytvářely obdivuhodné zvukové efekty. FOTO VÁCLAV MACH

    Mimozemšťan plnil dívkám vše, co jim na očích viděl. Roztáčel kaleidoskop obrazů zasutých vzpomínek a tajných přání. Čtyři dívky v mihotání hvězd snily své životy, ztvárňovaly své rody, vyslovovaly slova svých básníků. V kosmu se zjevila vize uhrančivé tanečnice, kmitající prostorem opojným tancem. Hvězdy lákaly, odlesky zlatily stěny korábu. Dívky se dosnily až do podob stáří. Pozemská raketa zbloudila kdesi v dáli. Ve stále se proměňujících pustinách pohřbila vše, i dívčí fantazii. Na lidskou pláž připlula strohá mycí linka. Děvčata zahodila bílé zástěry a v kbelíku máčela dlouhá bidla s hadrovými oky. Z pytláckých ok dovedně kouzlila velké barevné bubliny. Mýdlové měchýře poletovaly prostorem. Zahýřily barvami a poté tiše praskaly. Bidla se míhala prostorem, šalupa Marty temněla…

    Šel jsem domů a tiše si brumlal: Nenaučil jsem se znakové řeči. Teď by se mně to hodilo. Básnivým slovům, plynoucím z reproduktorů jsem nerozuměl. Nebo je neslyšel? Moje škoda!

    Brno – Komín, 3. 12. 2014

    Divadelní studio Marta, DIFA JAMU, Brno – Zoja Mikotová: Časoprostor. Koncepce a režie Zoja Mikotová. Výprava: Jana Tkáčová, Juliana Kvíčalová, Markéta Šlejmarová – studentky scénografie. Asistent světelného designu: Baruch Shpigelman. Hudba. Zdeněk Kluka. Dramaturgická spolupráce: Veronika Broulíková. Taneční spolupráce: Hana Halberstadt. Žonglérská spolupráce: Adéla Kratochvílová. Hrají: Veronika Mikulová, Věra Lištvanová, Nikola Slezáková, Anna Šperková, Jolana Chalupová, Nika Jáňová. Produkce: Marie Trefná, studentka divadelního manažerství. Pedagogické vedení a spolupráce: prof. Mgr. Zoja Mikotová, doc. PhDr. Veronika Broulíková, doc. Mgr. Hana Halberstadt, Mgr. Radka Kulichová, Zdeněk Kluka, Mgr. Adéla Kratochvílová, PhD, doc. Mgr. Marie Jirásková, PhD, Mgr. Jan Štěpánek. Psáno z premiéry: 30. 11. 2014.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 87)

    1. Iveta Kalousková

      Profilový obrázek

      Dobrý den,
      dovolím si připojit terminologickou poznámku.
      Přirozeným jazykem Neslyšících je český znakový jazyk, který má svou vlastní gramatiku a historii. Umělým dorozumívacím systémem je znakovaná čeština, která pomocí znaků pouze kopíruje strukturu českého jazyka a používají ji tedy zejména lidé postlingválně neslyšící. Termín znaková řeč v sobě zahrnuje oba tyto zásadně odlišné termíny, a proto jej není vhodné používat.

      Děkuji.

      01.02.2015 (14.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,