Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 78)

    Je to dávno, co jsem hrával v Mahenově činohře a mezi hereckými osobnostmi se cítil být šťastný. Hráli se mnou, já hrál s nimi. Hráli jsme si, hráli, divadlem jsme proletěli a již jsme všichni pryč. Dnešní generace divadelníků vůbec neví, že jsme byli, neboť divadlo je prudce tekoucí řeka…

    Brno. FOTO archiv

    Brněnské obzory. FOTO archiv

    Urostlý, mohutný herec Arnošt Navrátil se ulicemi Brna, ale i útrobami Mahenky pouze ploužil, jako by měl platfus. Vidět ho smát bylo zvláštností. Potkával jsem se s ním v herecké maskérně, kde se zamračeně díval na svůj obraz v zrcadle. Mluvil málo. Kam zavítal, tam přinesl závan smutku. Vládnul dyšným, dobráka prozrazujícím hlasem. Na jevišti jsem se s ním setkal jenom dvakrát, ve finské komedii Ševci z Nummi a v Brechtově Galileovi. Jeho mluvní projev byl fascinující. Byl skvělý dabér i filmový a televizní herec. Měl jsem ho rád.

    Arnošt Navrátil (8. 3. 1926 Senice na Hané - 18. 11. 1984 Brno). FOTO archiv NDB, Československo

    Arnošt Navrátil (8. 3. 1926 Senice na Hané – 18. 11. 1984 Brno). FOTO archiv NDB, Československo

    Ptal jsem s v herecké šatně kolegy Meistra: Proč je pan Navrátil tak smutný?

    Pane kolego, jsou věci mezi nebem a zemí, radši nevědět. On život není nic veselého. Poznáte to jednou sám. Arnoštovi zemřeli jeho dva synové a on sám je velmi nemocen. Má těžký diabetes. Podruhé se snad ani neptejte… Abych nemusel odpovídat. Nemoc se panu Navrátilovi zhoršila, byla mu amputována noha a s herectvím se musel rozloučit. Z Brna neodešel, chtěl být u svých synů i po smrti.

    V roli profesora Thomase Rochaa ve Vynálezu zkázy (r. Karel Zeman, 1958). FOTO archiv

    V roli profesora Thomase Rocha ve Vynálezu zkázy (r. Karel Zeman, 1958). FOTO archiv

    Televize nedávno uvedla nesmrtelný film Vynález zkázy. Arnošt Navrátil v něm hrál profesora Thomase Rocha…

    ///

    Oldřich Celerýn (11. 3. 1928 Ostrava-Svinov – 30. 1. 1973 Brno). FOTO RAFAEL SEDLÁČEK

    Oldřich Celerýn (11. 3. 1928 Ostrava-Svinov – 30. 1. 1973 Brno). FOTO RAFAEL SEDLÁČEK

    Oldřich Celerýn byl herec vitální, s řídkou patkou nad vysokým čelem. Měl šťavnatý, polnici podobný hlas. Tradovalo se, že byl výtečným Vojckem v Būchnerovi, Žebrákem v Mahenově Mrtvém moři, že touží po velkých rolích a angažmá v pražském Národním…

    S kolegou Celerýnem jsem hrával často. V barevné pohádce pro děti byl bambitkami ověšený loupežník Rumcajs a já zeleným vodníkem Volšovečkem. Sedávali jsme v maskérně vedle sebe. Slečny nám lepily paruky a malovaly obličeje. Rumcajs býval zamlklý. Když zmalování dosáhlo vrcholu, říkával: Ták a jdeme na to. Po produkci, upocení a znavení, jsme se opět scházeli před zrcadly maskérny a lihem a vazelínou všechnu tu barevnou krásu matlali a stírali z obličejů do papírových ubrousků. Byl na nás hrůzný pohled.

    Jednou do maskérny přišla Celerýnova paní a zmalovanému herci řekla: Tak jsem toho tvého Rumcajse viděla. Úžasný, teď už z Prahy si pro tebe určitě přijedou! Kolega Celerýn zarytě mlčel. Odličovacím papírem si křečovitě drhnul tváře. Koupí tě, a rovnou do Národního!

    Pak se povídalo, že kolega byl odloučen i vystěhován.

    V titulní roli Büchnerova Vojcka (r. Alois Hajda, prem. 17. 11. 1962, Státní /dnes Národní/ divadlo Brno) FOTO RAFAEL SEDLÁČEK

    V titulní roli Büchnerova Vojcka (r. Alois Hajda, prem. 17. 11. 1962, Státní /dnes Národní/ divadlo Brno) FOTO RAFAEL SEDLÁČEK

    Bylo 30. ledna čtyři hodiny a mně doručil listonoš telegram. Dnes v divadle Reduta od 17,00 záskoková zkouška na večerní představení Mahenova Chrousta. Dostavte se všichni! Sedl jsem na tramvaj a jel. Do Reduty jsem přiběhl na poslední chvíli. Po jevišti chodil kolega Franc, v ruce scénář a polohlasem si přeříkával text. To je dost, že jdeš. Rychle, rychle, zkouší se scény se Studentem. Za pana Celerýna zkouší pan Franc. Prosím, za chvíli hrajeme!, řekl zamračený inspicient. Zkoušeli jsme scény Studenta…

    Chroust, 1972, Státní divadlo Brno Oldřich Celerýn (Krchňák), Jaroslav Dufek (Baran), Jan Němeček (Johaník) v Chroustovi Jiřího Mahena (r. Evald Schorm, prem. 10. 11. 1972, Státní /dnes Národní/ divadlo - Reduta, Brno) FOTO RAFAEL SEDLÁČEK

    Zleva Oldřich Celerýn (Krchňák), Jaroslav Dufek (Baran) a Jan Němeček (Johaník) v Chroustovi Jiřího Mahena (r. Evald Schorm, prem. 10. 11. 1972, Státní /dnes Národní/ divadlo – Reduta, Brno) FOTO RAFAEL SEDLÁČEK

    Co se stalo? Kde je pan Celerýn?, ptal jsem se. Pane kolego, vy to nevíte? Vy nevíte nic, řekl Zdeněk Kampf. Herci byli zamlklí, zamračení a spěchali. Scén se Studentem bylo v Chroustovi dost a vůbec nebyly jednoduché. Režisér Evald Schorm je vždy zkoušíval dlouho, prý jsou klíčovými… Během zkoušky jsem se dozvěděl, že kolega Celerýn skočil ve dvě hodiny z balkonu hereckého domu na Veveří a je po smrti.

    Dohráli jsme Chrousta, tiše jsem v šatně procedil mezi zuby: Divadlo je divadlo. Herce nahradí jiný herec a divadlo běží dál… Nikdo neodpověděl.

    Měl tuze skromný a smutný pohřeb. Postál jsem nad otevřeným hrobem a pak upustil na kolegovu rakev rudou růži.

    ///

    Karel Kabíček (22. 11. 1919 Praha – 22. 9. 1979 Brno) FOTO archiv ČT

    Karel Kabíček (22. 11. 1919 Praha – 22. 9. 1979 Brno) FOTO archiv ČT

    Poprvé, jsem se souborem Mahenovy činohry účinkoval coby student JAMU v Burianově lidové svitě Vojna. Bylo to na jevišti, kde dnes působí Městské divadlo Brno. Povšimnul si mě herec Karel Kabíček: Jardo, jste dobrý, ale mluvíte velmi potichu, musíte trénovat hlasitý projev. Divadlo je postaveno na slovu. Nezapomínejte na to!

    Když jsme se po sedmi letech setkali jako kolegové v Mahenově činohře, Karel Kabíček mně řekl: Jardo, jsem mile překvapen, ty mluvíš. Je tě slyšet, také jsem tě doporučil k přijetí. Tak přidej na hlase, ať mně neuděláš ostudu. A drž se!

    Se Zdenou Herfortovou v Živnosti jako řemen (r. Rudolf Tesáček, ČT 1979) FOTO archiv ČT

    Se Zdenou Herfortovou v Živnosti jako řemen (r. Rudolf Tesáček, ČT 1979) FOTO archiv ČT

    Karel Kabíček byl drobný, tichý a zvláštní patron. Když zrovna nefilmoval, nedělal televizní inscenaci, nebo nedaboval či netočil v rozhlase, sedával v herecké šatně. Upíjel pivo z láhve a tajně pokuřoval. Čekal, až ho inspicient pozve na jeviště. Měl nakrabacenou, zapamatovatelnou tvář dobráka. Byl náruživým kuřákem. Když jsem se na jevišti zalykal cigaretovým dýmem, smál se: Herec musí umět všechno, i kouřit. Učil mě šlukovat a vypouštět z úst štiplavý kouř. Marně. Kdykoliv jsem na jevišti kouřil, tekly mně slzy a dusil se…

    Natáčeli jsme v Hluku televizní seriál Slovácko sa nesúdí, herec Kabíček si mě vzal stranou: Celý svůj život hrají střední a malé role. V kumštu jsou takoví herci potřební. A na funkce se jim vykašli. Dej na mě! Jsem původně dělník, zrovna jako ty. Oproti tobě nemám školy, hereckému řemeslu jsem se naučil v Dismanově souboru a ve Vesnickém divadle. Ale jedno vím, funkcionařením si člověk lidi proti sobě popudí. Když chceš dělat kumšt, musíš být pokorný a poslušný. Vidíš, žiji i bez funkcí. Tak si to přeber!

    Když chceš dělat kumšt, musíš být pokorný a poslušný. FOTO archiv ČT

    Celý svůj život hraju střední a malé role (v Živnosti jako řemen, r. R. Tesáček, ČT 1979). FOTO archiv ČT

    Přišel jsem na večerní představení a paní garderobiérka mně řekla: Karel Kabíček je po smrti. Našla jsem ho v šatně. Hlavu měl na líčícím stolku a vedle ní stála lahev s pivem. Karel Kabíček se narodil 22. 11. 1919 v Praze, zemřel 22. 9. 1979 v Brně. Bylo mu necelých šedesát let.

    Marnost nad marnost, všechno je marnost. Repro archiv

    Marnost nad marnost, všechno je marnost. Repro archiv

    Marnost nad marnost, všechno je jen marnost!

    Život herecký je jako jiný život. Dnes jsme tady, snažíme se, aby o nás věděl svět. A zítra… Divadlo je pádící řeka. Zapomene Mahenka, zapomene Brno, zapomene svět…

    Marnost nad marnost, všechno je jen marnost! FOTO archiv

    Zapomene Mahenka, zapomene Brno, zapomene svět… FOTO archiv

    Brno, 1. 11. 2012 / 24. 10. 2014


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 78)

    1. Jaromír Ivanovský

      Profilový obrázek

      Zdravím,
      je to smutné ale řeka (divadlo) strhla svým proudem i mou mámu.
      Bylo mi 13 a moji dva bratři to jistě nenesli o nic lépe než já, když tento proud strhnul do propasti i mou maminku. Tak byla do Oldy Celerýna zamilovaná, že neunesla zprávu o jeho smrti, když se druhý den, 31. 1. 1973 v Mahence dozvěděla, že je mrtev.
      Pracovala v Mahence v atelierech a v divadle jako uklízečka. Dva roky před tím jsem si dokonce zahrál v Babičce právě v Mahence – hru nastudoval pan Holan, nebo Horan, už se nepamatuji přesně – s Geprtkou, Jarmilou Kurandovou, Eduardem Cupákem, Erikem Pardusem (spolužák ve škole na Hybešce – ale v jiné třídě, vyšší), Líbou Šafránkovou a dalšími. Naštěstí mi to škola zatrhla, neb mne máma prezentovala jako maroda a přitom mne vodila do divadla na zkoušky a doma jsem se učil tlusté texty. Tak svět přišel o herce Oldu i budoucího Jardu.
      Ale řeka teče dál.

      08.09.2017 (15.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Jaromír Ivanovský

      Profilový obrázek

      Není od věci
      upřesnit vztah mé matky a Oldřicha. Nebylo to tak, jako se někdy stává, že fanoušek si vezme život kvůli tomu že hvězda zemře.
      Moje máti si Oldřicha vodila na návštěvy k nám domů. Byl to velice příjemný pán, voněl a měl krásný hlas. Byl u nás jen párkrát, ale nezapomenu na tu osobnost. Údajně se Oldřich nejprve otrávil práškama, ale potom když ho zachránili, už to vzal hopem z okna, na jistotu.

      08.09.2017 (15.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,